45. Kanec
Two worlds colliding,
There ain't no bargaining
No giving in without a fight
Poets of the Fall – Fool’s Paradise
For never's a twain, I know that I'll remain
Come gather what's left of the cause
And together we'll march on the backs of the damned
And rise from beneath, one and all
Flogging Molly – There’s Nothing Left Pt. 1
„Tu čarodějnici držte pořádně, až nemůže zpívat,“ ozvalo se za ní.
Někdo Lycvě nacpal do úst kus látky, div se nezačala dávit. Strhli ji na zem, někdo větší a těžší než ona jí zaklekl nohy, zkroutil ruce za zády a začal je stahoval hrubým provazem. Mrskala sebou, snažila se ho shodit, ale když se k němu přidal druhý pár rukou, neměla šanci.
„Pozor, ať ji neudusíte,“ promluvil hlas znovu a ona poznala Talzida. „Arzhel ji chce živou.“
Při představě klece v ollienském tábořišti se Lycva pustila do boje s novou vervou.
„Ollachovy koule, je horší než divoká kočka,“ vztekal se muž, který se jí teď snažil uvázat provaz kolem kotníků.
„Co by ses divil, ve Slienně jsou jen o málo lepší než zvířata,“ zasmál se mu jiný.
Přes veškerou Lycvinu snahu ji svázali a položili stranou jako balík, který později odnesou. Teprve teď viděla, že do lóže vstoupil Talzid s pěti dalšími muži. Lycva se nejdřív chtěla divit, jak se dostali přes stráže, kteří hlídali vstup, než si všimla, že jeden z hlídačů stojí vedle Talzida.
Šlechtic sám držel za loket Mailu, ztuhlou strachem. Ruce a nohy jí nechali volné, dali jí jen roubík, do kterého se vsakovaly její slzy.
„Má drahá,“ pohladil Talzid Mailu po tváři. „To sis myslela, že se tě tak lehce vzdám? Vždyť mi tě slíbil sám král.“
Maila ucukla, ale Talzid ji chytil za vlasy. Venku v aréně to davem zahučelo, ale nebyl to jásot, kterým oslavovali dobrý zásah od bojovníků. Znělo to jako že Fanred nebo Laivo udělali chybu.
Přes paniku se Lycvě špatně přemýšlelo. Látka v jejích ústech páchla, až se jí zvedal žaludek, prsty a nohy se jí začínaly odkrvovat a když na tribuně někdo vykřikl Pozor, aby varoval muže v aréně, srdce jí vynechalo úder. Ale musela něco vymyslet, protože ať Talzid mířil kamkoliv, nesledoval nic dobrého.
„Původně jsem si tě chtěl jen hezky tiše odvést, až se budou všichni dívat na Soud, ale teď jsem v pokušení…“ Jeho pohled zalétl k obrovskému divanu. „Rozetínač mi tohle hnízdečko půjčoval, když nebyl ve městě. Mám na něj krásné vzpomínky a vůbec by mi nevadilo jednu přidat.“
Maila se mu pokusila vytrhnout, ale smýknul s ní za vlasy, až upadla. Roubík zdusil její výkřik bolesti.
„Vzdor ti nesluší, květinko,“ vytáhl ji Talzid na nohy. „Pojď sem,“ mávnul a do Lycvina zorného pole vstoupil kněz Arzhel. „Můžeš nás oddat tady a teď?“
„Potřebuješ svatbu před zraky Otce Ollacha a Matky Namie, ne podle staré víry,“ založil si Arzhel ruce na prsou.
„A to neumíš?“
Lycva sice svatbám a manželství pořád tak úplně nerozuměla, ale cosi jí napovídalo, že pokud kněz provede obřad a Talzid s Mailou ulehne, i Briwal jí jen těžko pomůže. Pokud Talzidovy plány nezastaví tady a teď, následky budou nedozírné.
„Znám slova, ale tvoji bohové mě poslouchat nebudou.“
Jakýkoliv bůh, který požehná tohle, si nezaslouží jediného uctívače, zavrčela Lycva v duchu a rozhlížela se kolem, hledala něco, cokoliv…
„S bohy si to vyřídím potom, můžeme udělat ještě jeden obřad, jak jsme plánovali. Ale máme čas, můžu si ji pojistit, než se vydáme na cestu. Odrecituj jen to nejnutnější, aby byl sňatek právoplatný.“
Oči Lycvě padly na stočený provazový žebřík, po kterém v minulých dobách Rozetínač sestupoval do arény. Čekal tam, jen dva kroky od jejích svázaných kotníků.
Tiše, aby neupoutala pozornost, která se upírala na Arzhela a Talzida, se k němu začala sunout.
Dav venku znovu zahučel.
*
Kanec byl bastard. Rychlý, útočný a chytrý. Fanredovi se košile pod koženou zbrojí potem lepila na tělo a bolel ho bok, který si narazil o hrazení, když se vyhýbal výpadu. Laivovi po stehně stékal tenký pramínek krve z místa, kde kančí kel protrhnul kůži, a i když se snažil, noha ho neposlouchala tak, jak by měla.
Všechna krev na písku ale nebyla lidská. Zvíře za sebou při každém pohybu nechávalo rudé cákance, zpomalovalo a občas zakolísalo. Aby taky ne, zkušenost Fanredovi říkala, že kanec měl padnout už po prvních dvou dobrých zásazích, ale ne, on i s pěti hlubokými ranami stál, pěnu u huby, a pořád se je snažil zabít.
Fanred znovu uskočil a než kanec stihnul změnit směr, bodnul kopím. Zbraň se smekla a nechala rudou čáru na štetinatém boku, ale nic víc. Laivo, který využil příležitosti z druhé strany měl víc štěstí, podařilo se mu zarazit kopí zvířeti do slabin. Prase se zhroutilo a oba muži od něj ucouvli a stáhli se blíž k sobě.
Koutkem oka Fanred zachytil jakýsi pohyb v místech, kde se nic hýbat nemělo. Otočil hlavu a uviděl provazový žebřík, visící z Rozetínačovy lóže. Nejdřív nechápal – snad Lycva s Mailou nechtěly sejít do arény už teď, dokud probíhal boj? Pak se ho ale zmocnilo zlé tušení. Obrátil se ke královské tribuně a hledal Talzida.
Něco do něj vrazilo a odhodilo ho do písku. Zachrochtání a vykviknutí, a když se konečně zvedal, kanec konečně ležel nehybně, pod sebou zlomené kopí. Laivo klečel vedle něj a držel se za bok. Koženice zachytila ostré kly, ale zdálo se, že každý pohyb válečníkovi působí bolest.
„Na co to u všech zavšivených kurev zíráš?“ okřikl ho Laivo.
Fanred ukázal na žebřík a znovu obrátil oči k tribuně. Talzid tam chyběl.
„Něco je špatně,“ vydechl. „Hrozně špatně.“
Laivo se nezvedal a Fanred si uvědomil, že hraje o čas. Spoléhal se na to, že Briwal se bude zdráhat dát pokyn k vypuštění posledního Soudce, dokud jeden z bojovníků nestojí. Fanred se znovu obrátil k žebříku a zahlédl Lycvina lýtka, vyčnívající z otvoru. Kolem kotníků měla uvázaný provaz. Vzápětí ji někdo vtáhl zpátky. Tohle ale nikdo z výš položených tribun vidět nemohl, toho si všimli jen on a Laivo.
Laivo natáhl ruku a naznačil mu, aby mu dal své kopí. „Běž,“ řekl prostě. „Vyřiď to a vrať se.“
„Ale ty…“
„Běž!“ zahulákal na něj Laivo. „Nebo se propadni do říše démonů!“
Zpoza brány mu odpovědělo medvědí zařvání.
Fanred se mu uklonil hlouběji, než se kdy klaněl jakémukoliv králi, a položil své kopí vedle něj. Pak se rozběhl. Slyšel Briwalův křik, skřípot pantů, hlasy desítek lidí, nespokojených, zmatených, zklamaných jeho zdánlivou zbabělostí, ale jeho nohy kmitaly rychleji než kdy dřív, rychle jako nohy hřebce na pláni, a snažily se předběhnout osud.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Tak jsem ani nestihla
Tak jsem ani nestihla okomentovat ten minulý cliffhanger a tohle je fakt smršť. Je to super napsané, úplně z toho mám tachykardii, jak mi leze nahoru adrenalin...