DMD 2016

„Ale já se vám opravdu snažil pomoci!“ vykřikl kardinál Wolsey. Zcela jasně přehrával.
„Ano, jistě,“ reagovala na to Kateřina, „protože vám to připadalo výhodné.“
„Zkazil jsem si tím kariéru,“ zatvářil se zkroušeně.
„Kariéru jste si zničil svými drobnými hamižnými zradami na králi! Mě do toho netahejte.“
Wolsey se nadechl k další duchaplné, vyděračské či na city hrající replice, ale Kateřina ho umlčela.
„Měli bychom se přestat dohadovat. Jsme na to už moc -“
„Staří, ano, ano, ale Vaše Výsost vypadá stále ještě velice dobře,“ rozševelil se opět kardinál.
„Chtěla jsem říct mrtví, Vaše Eminence. Nezasloužíme si aspoň po smrti trochu klidu?“

Kdo by to měl vědět líp než já. Nakrojený dort s pěkně kulatou cifrou.
Můj.
Gratulanti se hrnou ze všech stran. Zdravice a kytice střídají cinkající sklenice.
Každý se usmívá a každý vypráví nějakou tu zaručeně veselou příhodu z mého života.
Zodpovědně se proplétám od jednoho k druhému, rozdávám úsměvy a přijímám komplimenty.
Jak se den mění na večer, hosté si mezi sebou čím dál víc notují.
„Nejsi unavená?“ špitne mi do ucha můj muž. „Můžeme je tu nechat a schovat se za stodolou.“
Dva přerostlí puberťáci se potichu vykradou do měsíčního ticha.
Na hvězdy nebudeme nikdy staří.
Naše hvězdy.

Po tolika západech slunce dokázal ocenit přínos smogu k barevnému spektru oblohy. Málokdo je natolik znalý, aby pochopil, že krása se skrývá i ve věcech, které dřív nebo později zabijí a rozloží živý organismus na beztvaré, černé blá.
Dnešní fialová byla obzvláště vydařená. A ta oranžová! Jeden by se na ni mohl dívat do konce života...
Na verandě domku se zjevila temná postava. „Tvůj čas nadešel!“
Stařík vstal z houpacího křesla, probodl postavu pohledem, vešel do domu a zabouchl za sebou dveře. Vzápětí ji do hlavy praštila sklenice od okurek.
„Vypadni z mojí verandy! Na umírání jsem už moc starej!“

„No, od ségry dostal takovou železnici. Dřevěnou, dá se různě skládat. Dá se k ní dokoupit spousta různých doplňků. Mosty, tunely, přejezdy, další vagóny a lokomotivy... Tak třeba to.“
Houf příbuzných si návrh vděčně zapisuje do paměti. Nápady na dárek k narozeninám pro tříletého synovce nerostou na stromech. Zvláště, když máte fantasii v nulových až záporných hodnotách.
Tip se vyplatil. Oslavenec přijal patero balíčků – bohudíky nikoli zcela identických - s nefalšovanou radostí. Ale hrát si s nimi zatím nemůže. To až za chvíli.
Teď se po koberci válí čtyři dospělí a snaží se ze všech dílků poskládat jednu smysluplnou železniční síť.

Kapitán Uxbridge, svobodný obchodník v nejlepších letech (223 let) a nejvyšší vládce lodi Spear of Praetoria, rozhodl se posádce představit novou hru.
„Jmenuje se to kriket,“ pochlubil se, mezitím co poučoval šéfa bezpečnosti (45 let), jak správně postavit branku.
Mladá navigátorka (63 let) se rozmáchla a odpálila míček přímo do zátylku prvního důstojníka (82 let). „Já nechtěla,“ potutelně se zašklebila.
K odpalu se nachystal magos explorátor (477 let). „Počítám optimální trajektorii... pal!“ Poslal míček přímo na cíl.
„To se nesmí!“ osočil ho vrchní misionář (75 let), a praštil ho pálkou přes mechadendrit.
Kapitán Uxbridge znechuceně zavrtěl hlavou. „Ta dnešní mládež...“

"Jak překliknu na tamtu stranu?!"
"Jakej status?"
"Jémináčku, jak to dám pryč, když jsem to omylem publikovala dvakrát?!!"
Je to zábava, když vás ve čtyřiceti učí odcházející mladá kolegyně obsluhovat úřední facebookové stránky.
"Tys to fakt nikdy nedělala?"
"Jsem na to stará, nemyslíš?"odtušila jsem důstojně.
A pak jsme seděli s anglickými přáteli. Dvanáctiletá dcera neustále datlovala do dotykáče.
Nakloním se k ní.
"Píšeš si na facebooku?"
Ohrnula útrpně rty, ukázala na displeji Instagram a pečlivě, aby jí tetka rozuměla, vyslovila každé slovo:
"FACEBOOK is for OLD PEOPLE!"
A bylo. Od tý doby už si připadám tak nějak v normě.

Někde v dálce ticho plyne.
"Chceš to rozčísnout?"
Chci, nechci, ticho tlačí.
Ale listí a ježek, asi.
"Slyšíš to?"
"Musí být blízko!"
"Na to už jsme moc staří, abychom se báli, ne?"
Jsme, samolitr.
Ale že po tobě nejdou, ještě neznamená...
"Něco mě štíplo!"
"Cože?"
Někde blízko ticho plyne.
"Kde?"
Hej, odpověz mi, tohle není sranda.
Na takovéhle vtípky už jsme trochu staří, ne?
Neodpověď mučí, šmátrám.
"To už trochu přeháníš!"
Lepkavé dotyky.
Ty vole, krev! Ne, to je blbost! Konec srandy!
Někde uvnitř ticho plane.
Dotáhnutý fór je dotáhnutý fór, jasně.
Ale já neslyším ani tvůj dech.
Něco slyším.

Mečislav Probodnutý vejde do kabinetu: "Koukněte, co jsem našel ve třídě! Příští pátek budou ve městě hrát Vrahouni!"
Zdislava Střelená vyskočí nadšením ze židle: "Půjdeme se na ně podívat? Jako když nám bylo osmnáct..."
Hrozislava Pryskyřníková jen vzhlédne od opravování písemek: "Správně, bylo. Přece nebudeme v našem věku šaškovat na nějakém koncertě."
"Ale Hrozi, určitě budou hrát naši oblíbenou."
Začne zpívat:
"Já budu chodit po špičkách,
snad tě tím nevzbudím,
než slunce vyjde v tmách,
provazem tě uškrtím..."
"Co když tam budou nějací studenti?"
"Nebudou, dobrou kapelu mladí dneska neocení. Ale pro jistotu jim můžeme ve čtvrtek dát hodně úkolů."

Albert schýlený nad pracovním stolem mhouřil oči.
Snad je to nakonec k ničemu a tohle ničí srdce neuzdraví.
Trochu se mu chvěla ruka.
Naslinil si prsty, aby mohl otočit papír.
Zmateně zamrkal. Něco nebylo správně s jeho periferním viděním. V uších mu tiše zašuměla vlastní krev, a přísahal by, že slyší zvony.
Zděšeně se díval na vlastní ruku. Laboratoř měla o tisíce odstínů víc. Svět se mu rozpadal a otevíral před očima; buď šel do pekla, nebo do ráje.
O tři dny později požil daleko vyšší dávku úmyslně a čekal na zvuk zvonů.
Srdce neuzdraví, ale možná dokáže otevřít duši...

„Mám chuť zase psát. Ještě jsem nevyčerpal všechny náměty,“ protáhl se Stephen ve svém pohodlném ušáku a podíval se na Marka.
„Zato já se cítím dost vyčerpaný. Jsi si jistý? Sedmá série? Nejsme na to příliš staří?“ podivil se Mark.
„Staří? Vůbec ne. Podle mě dozrál čas na další akci. Čekají na to, přece je nezklameme."
Sherlock se vrací!
Televize BBC včera potvrdila, že příští rok se dočkáme nové série seriálu Sherlock. Natáčet se bude během roku a svou účast potvrdil Benedict Cumberbatch i Martin Freeman, ačkoliv jejich diáře jsou jako každý rok velmi nabité.
(The Sun, 12. dubna 2035)