DMD 2016

Supěli, zuby zatnuté, naběhlé žíly.
Koníci napínali postranice, kopyta klouzala a smekala se v blátě. Kopec byl nekonečný. Konečně kola s mlaskáním vyjela z blátivé strouhy. Pustili se vozu a zhluboka oddechovali.
„Ty tvoje zkratky,“ funěl principál. „Ty nás jednou zabijou!“
„No co?“ sípal satirik. „Já se jen zmínil, to ty ses toho hned chytil.“
„Že já vám na to vždycky skočím,“ bědoval tragéd. „Prej zkratka! Přitom je to dál, zato horší cesta! Víte, jak mě bolí nohy? A záda? Mám já to zapotřebí? Nejsme už na to kruci starý?“
Večer v hospodě se jim mládí rychle vrátilo.
Sezóna začala.

Déagol si udiveně prohlížel zlatý kroužek na své dlani. Něco tak krásného ještě neviděl.
"Co je ono, můj milášku?" zeptal se Sméagol, který mu nahlížel přes rameno. "Není to náhodou můj dárešek k narozeninám?"
"Už jsi jeden dostal, nevzpomínáš? Tohle si nechám."
"Vááášně, můj milášku?"
"Přestaň se prát, na to už jsme moc staří!" stačil vykřiknout Déagol, než ho jeho přítel uškrtil.
Ne, nejste, pomyslela si stará vrba, k jejímž kořenům Sméagol mrtvolu zahrabával. Ty vůbec nevíš, jak mladý jsi zemřel. A jak starý bude Sméagol, než mu bude dáno zemřít. Jak moc bude trpět za to, co ti udělal.

Jason si zrovna četl, když do pokoje vtrhl Damian, zuřivě mávaje horním dílem své superhrdinské uniformy.
"Viděls to? Jsem věděl, že nemáme nechat Graysona, aby dělal design. Naprostá katastrofa, s těmi krátkými rukávy vypadám jak děcko ze školky," rozčiloval se nejmladší z Robinů.
"A to jsem mu jasně říkal, že potřebuju dlouhé utilizované rukávy, které vydrží mráz do mínus sto padesáti, pekelnou výheň i stisk čelistí krokodýla."
To už ale do místnosti dorazil i autor návrhu. Jasonovi málem vypadla kniha z ruky. Dickův kostým na sobě měl všechno. Flitry, šupiny, vlající pláštěnku...
"Síla mládí vpřed!" zacitoval Dick s vítězoslavným úsměvem.

Březen ukázal jívovým proutkem na svého souseda.
„Tak, Dubne. Konečně se dočkáš.“
„Co já,“ zasmál se Duben, „spíš všichni ti psavci.“
„A já si odpočinu,“ těšil se Březen. „Uf, jsme tady, co svět světem stojí, taky už máme nárok na důchod, co, kluci?“
„Někteří z nás už asi potřebují vyměnit,“ pohlédl Květen významně na zimní měsíce.
„Ty mlč,“ odsekl stařičký Leden, „za tebou pořád někdo necourá a neškemrá…“
Tu přišla jakási nesmělá postavička.
„Copak zase? Vždyť duben už přichází,“ řekl Březen.
„Já…“ zakoktala, „nějak se na to ještě necítím… nešlo by to odložit?“
Když uviděla jejich výrazy, spasila se útěkem.

Dnešní Frodův program:
Skočit mi na záda.
Vytáhnout z koše mastný papír, roztrhat ho na kousíčky a sežrat.
Skočit mi na záda, olíznout krk.
Převrhnout kbelík, vyrobit blátíčko z vody a kočičího steliva a otlapkovat jím celý dům včetně jídelního stolu.
Skočit mi na záda a požmoulat ucho.
Vyšplhat na linku, dostrkat dózu s cukrem na okraj, shodit ji dolů a se zájmem sledovat, co to udělá.
Skočit mi z té výšky na záda.
„Kájo, to na něj nemůžeš dát pozor?“ zlobí se panička, když zametá cukr a střepy.
Tak na to, moje milá, na to už jsem trochu stará.

V podrostu cosi šustilo. Otočil hlavu za zvukem a naslouchal. Tichounké pískání bažinného tvora přešlo v klapání kloubnatých nohou. Tichý, sametový zvuk vytahovaného meče. Pak se rozstříkla voda, bláto a na rákosí okolo taky zapáchající tekutina.
"Už možem dolu, kurva?" ozvalo se z olše nad Geraltem. Yarpen tam hřadoval jako nějaká obrněná slepice.
"Můžeš," přikývl Zaklínač a přidřepl k bestii.
Tvor se ještě hýbal, ale už to byly jen smrtelné záškuby.
"Ty, Geralte," řekl trpaslík, sedl si na padlý kmen a zapálil si, "nejsme už... totok... moc staří na tyhlecty... hrdinné... věci?"
"Poznám, že jsem starý, až mě něco zabije."

Dveře hostince se s posměšným vrzáním zavíraly za odcházející trojicí.
"Tak si říkám, proč to po tolika letech pořád děláme," povzdechl si Maller.
"Hele, většinou nám to vyjde. Je to maximálně jeden případ ze sta, kdy se to obrátí proti nám," bránil se chabě Poeta.
"Jasný, ale chtělo by to hlídat a stej případ rovnou vynechat," zabručel Maller. "Fakt by mi zajímalo, kterýho kreténa napadlo říct, že prohrávající parta bude týden sloužit v růžovým vohozu."
Kruege stále mlčel. Poprvé v životě prohrál chlastací soutěž. A navíc podvodem. Bídák moc dobře věděl, že stačí ucítit pampeliškovou polívku, aby se hned pozvracel.

"Co je ono, můj milášku?"
"Ta bedna se špriclema? Nemám tuchy."
"Ale... já myslím to v ní, Koší."
"Tam něco přibylo? To jsem asi zaspal..."
Obě kočky z bezpečné vzdálenosti okukují tvorečka uvnitř bedny.
"Už vím, Koší! To je lidské mládě! Lidi, od kterých jsme přišly k páníčkům, je měli taky!"
"No tak to je skvělý. Když si vzpomenu, jak mě tahaly za ocásek..."
"Je ještě malé. Vychováme si ho."
"Myslíš? V našem věku?"
"No právě! Léta jsme žily v zajetých kolejích. Chyběly nám nové podněty. A nikdy není pozdě..."
"Víš, Želvíku, někde jsem četl, že optimismus je opium lidstva."

Penelopa zkontrolovala nalíčení a letmo zauvažovala, zda je to pro slečnu (skoro) na vdávání vhodné.
Petr odpískal rugbyovou sezonu a sbalil si bágl.
Šimon přemýšlel, jestli se to u vysokoškoláka dá považovat za normální.
Papouš si obstaral novou várku mazání na klouby, Dulcinela štkala, že v jeho věku už to není legrace.
Gervais rozvažoval, co to asi udělá s jeho heksnšůsem.
Geraldina požádala v kuchyni o větší porce meruňkové marmelády a likér.
H.H. věk neřešil. Zapomněl, jak je vlastně stár, a podívat se nemohl, protože někam založil brýle.
Ve skutečnosti se všichni na další prázdniny v Mytologii nehorázně těšili.

Před nádražím postávaly taxíky, jejich řidiči pospávali a z vrat nádražní budovy se trousili cestující z posledního vlaku, aniž by si byli vědomi toho, že v parčíku právě chladne mrtvola dívky.
"Nejsme na tohle už moc starý?" zeptal se starší muž a promnul si šos kabátu.
"Na tohle nemůžeš bejt dost starej. Tohle se běžně neděje. Ne tady. Obyčejná vražda? Možná. Ale magická vražda? To tu nebylo už dobře 20 let," řekl jeho společník a podrbal se na hlavě.
"Chudinka malá, ještě ani nedospěla. Zmařený život, zmařená duše..." povzdechnul si.
"A ukradená magie, nezapomeň. To je malér, chlape! Velkej malér!"