DMD 2016

"...a rozhodnutí zda výše uvedené, vzhledem k odstavci C), bude či nebude zahrnuto do kompetence dotčeného úřadu, bude nadále spočívat výlučně na služebně nejvýše postaveném úředníkovi úřadu, z čehož jsou samozřejmě vyjmuty veškeré zvlášť uvedené kompetence, zmíněné v dodatku 12, odstavce A) až H). Souhlasíte? Pane premiére?"
"Já vás poslouchám, Humphrey. Jen... přemýšlel jsem."
"Výborně, pane. O čem?"
"Nenapadlo vás, že jsme na tu administrativu už staří?"
"Staří? Jak můžete něco takového vyslovit!"
"Humphrey, ruku na srdce, ani já, ani vy nejsme–"
"To je absurdní! Nemůžeme přece hodit tu spoustu... ehm... zodpovědnosti na nějaké nezkušené zelenáče, kterým nebylo ani šedesát!"

Podpírali se navzájem, stařec a muž.
„Ku…“, vyhekl muž.
„Jakže?“
„Kupodivu i tady někdo žije.“
Byla to spíš knajpa než hospoda, ale dvojice se vděčně uchýlila k zčernalému stolu u krbu.
„Tohle zachraňování světa mě jednou zabije,“ zabručel stařec. „Jenže nechat to na těch, co vůbec nestárnou…“
„Myslíš…“
„Jasně.“
„Nebo na infantilních…“
„… zakrslících!“
„A víš, co je nejhorší? Žena, která je každý den o něco mladší než ty!“
Stařec přikývl a sáhl po dýmce. Upadla mu na zem.
„Stáří, když pevné je, neohýbá se,“ zabručel znechuceně. „A víš proč, Aragorne?“
„Proč, Gandalfe?“
„Protože když se ohne, tak už se nenarovná!“

Duben na krku. Čtvrťáci sedí na chodbě, vyvalení na odpočívadle a čučí do mobilů.
Rodiče si myslí, že se učí.
Učitelé si myslí, že se neučí dost.
Veřejnost si myslí, že se maturita rozdává zadarmo.
Spolužáci z nižších ročníků nechápou, proč z toho všichni dělají takové drama.
Třeťáci si nemyslí nic, protože už jim pomalu dochází, že za rok to budou oni.
Čtvrťáci si myslí, že mají pořád dost času. Poslední zvonění je přece až za měsíc.
A bufetbába?
Bufetbába si myslí, že se jí ještě povede v nestřeženou chvíli ten lehce unavený a oschlý bramborový salát s párkem prodat.

"Všechno nejlepší!" výkřik z třiceti hrdel otřásl celým pokojem.
Muž který právě vstoupil do místnosti se leknutím chytil za srdce a opřel se o stěnu. Stěna byla z kůží, takže to nebyl nejsnazší počin.
Zbytek oslavy probíhal znatelně lépe, bylo co jíst, bylo co pít, jen oslavenec seděl v koutě (V koutě v podstatě kulatého stanu. Však víte, jak to myslím) mlčky hledě na bačkory na svých nohou.
Prý by si měl užít klidu. Prý by měl na Čínu zapomenout. Prý by to měl nechat mladým.
"Smradi," odplivl si, pak skopl bačkory a šel shánět dřevo. Bude potřebovat hodně žebříků.

V roce 1995 poprvé zaslechla, v té době již dávno legendární hlášku. Naštěstí ještě v původním dabingu.
Po deseti letech si pustila film znovu. Tentokrát v originálním znění s titulky. Bylo to stále vtipné, ale už to nebylo ono. Rozhodla se sehnat někde dabovanou verzi.
Uběhli další dva roky. S nadšením zabrala místo na gauči, hodila přes sebe deku a pustila film. A nestačila se divit. Hlášky byly úplně jiné.
"Na to jsem už trochu starej," ozvalo se z televize. Vypnula film a odmítala se dívat dál.
"Na tyhle sračky jsem už asi opravdu stará," okomentovala nový dabing původní hláškou.

"Já se z toho snad zblázním, Perenello! Požádám Albuse, aby mi na něj dal pozor a co on udělá? Nejdřív ho z banky vytáhne ten... Hagrid - nic proti němu, miláčku, ale expertní kouzelník to opravdu není - a pak ho Albus šoupne někam do školy za údajně perfektní bezpečnostní opatření! Pcha, tak perfektní, že je přechytračí banda prváků! U Merlina, no mám já tohle zapotřebí? V mých 665 letech?"
"Drahý, klid, máme dost zbylého elixíru na to, že i když kámen zničíme, té poslední knihy Písně ledu a ohně se dočkáš."
"To ano, ale co další série Sherlocka?" zabručel Nicolas Flamel.

„Nejsme na to už moc staří, prsty moje?“ neslyšně vzdychla. „Už nejste tak poslušné jako za mlada.“ Krajka přibývala velmi pomalu. Odložila paličkování a vyměnila ho za čtení. Oči se radostně rozběhly po řádcích. „Zajímavé,“ řekla si a chvíli rozjímala o přečteném.
Cítila, jak jí těžknou nohy i ruce a po hrudi se jí rozlévá teplo. Namáhavě bojovala se stále větší tíhou, až nakonec víčka překryla únavu.
„Ááá, to je příjemné,“ podepřela si hlavu rukou.
„Kdepak! Nespí!“ plaší ruměnec hanby. Vždyť ještě pořád vnímá zvuky, které k ní doléhají. Její vlastní dech je všechny přehlušil.
Pod plachetkou se rozhostil klid.

Po hladině pluje labuť.
Náhodnému pozorovateli se jistě vybaví pohádka o ošklivém káčátku. Jenže pozorovaný opeřenec má dny své labutí krásy za sebou a nikoli před sebou. Zřejmě už ladí hlas na svoji poslední píseň.
K jezírku se blíží půvabná dívka, aby labuť nakrmila. Když ji labuť osloví mužským hlasem, upustí sáček s pečivem. Vyslechne labuťákův návrh a odpoví na něj těmito slovy:
„Ti přeskočilo, staříku, ne? Ve tvým věku takový řeči, LOL! Já chodím s #God of Social Networks, abys věděl!“
Odmítnutý Zeus smutně pokývá hlavou.
Téhož dne večer zasáhnou ty nejdůležitější servery Facebooku a Twitteru velmi lokální bouřky.

Než to vše začalo, nikdy si nepřipadal starý.
Měl děti, budoval domov, spolupracovníci na něj hleděli s úctou, ale ve své vlastní hlavě nikdy nebyl starý.
Jenže teď ho tělo zrazovalo. Nohy a ruce odmítaly poslouchat. Netušil, jak se zde ocitl, v zemi nikoho, ve věku, ve kterém se dřív neodvádělo.
V takovém věku, aby i jeho vlastní syn stál v tom samém bahně západní fronty.
Připadal si tak starý, když mu nohy těžkly v bahně.
Přemýšlel, kdo to vymyslel, zda na to není až příliš starý...
Jenže generálové věděli, že na to být potravou pro granáty není nikdo starý.

Opět se vykradla z domu, aby si mohla protáhnout křídla.
Moje malá rozpustilá sestřička.
Nikdy mě neomrzí sledovat, jakou radost jí létání po tolika letech přináší.
Starý nepoučitelný blázen.
Sleduji, jak stočí své mohutné tělo dolů.
Obrovská křídla přitiskne k bokům.
Zlehka se nohama dotkne země.
Proměna trvá jen pár vteřin.
"Nemyslíš, že jsme na tohle už moc staří?"
"Staří, bratře? O čem to mluvíš?"
"Pět staletí, drahá sestro, ti nepřijde jako dostatečné...?"
"My ale přeci nikdy nezestárneme!"
Nevinný smích.
Má pravdu.
Tak dlouhá doba na nás nezanechala jedinou stopu.
Tak proč mám ten nepříjemný pocit, že smrt vrásky nepočítá?