DMD 2016

Nameless cupovala stíhačky TIE na cucky. Qui-Gon seděl u zbraňové konzole a decimoval imperiální loďstvo rychleji než Berek, který to nesl dost nelibě. Stál za ním a nevadilo mu, že Nameless sebou hází v bláznivých loopinzích. Mezi tím, na planetě dole, několik AT-AT zjistilo, že bez nohou se pohybuje hrozně špatně. Mezi stromy se míhaly čepele lightsaberů. Rodina generála Cote v. v. se bavila.
"Víš, Mimasi," opřela se Gwen o strom, "když Qui-Gon přišel s tím plánem, říkala jsem si, jestli na to už nejsme moc staří, ale..."
Mimas lightsaberem zručně vykryl několik blasterových střel a široce se usmál.
"Nejsme."

Rzzzt!
Zadrčení zvonku sekretářku překvapilo. Bylo už pozdě a nikdo ohlášený nebyl. Přesto vyrazila vstříc nečekané návštěvě. Už cestou ke vstupu do školy si všimla, že venku postává banda malých dětí. Dveře jim otevřela trochu zvědavě.
V té chvíli jeden klučina vykřikl: „Něco pro vás máme!“ a děti se s nadšeným očekáváním rozestoupily. Za nimi stál čtvrtmetrový zvon.
Nechápavý sekretářčin výraz děti trochu zmátl. Také se přestaly tvářit patřičně pyšně. Jejich vůdce se ale honem dal do vysvětlování: „Brácha totiž povídal, že se vám rozbilo zvonění a učitelé občas přetahujou hodiny, tak 'sme vám sehnali novej zvon! Že je skvělej?“

Bim bam, bim bam.
Už doléhá známý zvuk našich zvonů.
Jednou za čas odlétnou, ale vrátí se úplně stejné. Dál stejně vyzvánějí, pošramocené na svých duších, unavené věčnou neláskou.
Zvoní v nich odevzdání, v těch stále stejných, unavených zvonech, které se sem pokaždé vracejí.
Jednou ale přijdou lidé, kteří nebudou dobří leda na oplátku. Přehlédnou předsudky, odloží černý šat, uvěří si a usmějí se na svět kolem.
A přinesou nové zvony.
Naučí je znít po svém. Zazvoní smích, zazvoní radostné očekávání.
Nevrátí se k nám zahořklé zvonění.
Snad už dnes svolávají ke křtinám těch budoucích hrdinů.
Bim bam, bim bam.

Důstojníci jsou ve městě! Potenciální manželé! Srdce paní Bennetové plesalo radostí.
Mary to ale ani v nejmenším nezajímalo.
Paní Bennetová byla na zhroucení. Už i Kitty byla dávno z domu a Mary pořád jen seděla zahloubaná ve svých knížkách. Pan Bennet jí nebyl žádnou oporou, očividně ho naprosto vůbec nezajímalo, že je potřeba zajistit i jejich poslední dceru!
Nemůže přece žít jen tou svou filozofií a náboženstvím, vzdychala si starostlivá matka na pokraji nervového záchvatu.
Ale pak ji to napadlo a už slyšela vyzvánět svatební zvony, byly tak blízko!
Pošle ji na návštěvu do Hunsfordu. Pan Collins má přece bratrance!

8:00
Celá třída upírá pohled na dveře.
"Povedlo se to, ona snad vážně zaspala."
8:58
Chodbou se rozléhají charakteristické zvuky podpatků učitelky Pryskyřníkové.
8:59
Dveře se prudce rozlétnou.
"Nevíte náhodou, proč dnes ráno nezvonily školní zvony?!"
"Odlétly do Říma."
"Kdybyste chodili do školy pro mladé zloděje. Budiž, to bych ještě pochopila. Ale že vy, studenti třetího ročníku Internátní školy Jacka Rozparovače, ukradnete školní zvony a ještě si vymyslíte pohádku, že odlétly samy?! Jestli ale doufáte, že se tak vyhnete písemce na středověké jedy, tak se pletete. Napíšeme si ji hned po Velikonocích a přidáme si ještě alchymisty."

Tahle hádka byla drsná, to vám teda povím,
mrštil po ní zčistajasna zvonem záchodovým.
Pak jí ještě nafackoval a vykrákal za vlasy,
hrdinka ho žalovala, zavřeli ho do basy.
Jenže v dílu tři sta třináct pustili ho z lochu,
dokonce mu na Pankráci postavili sochu.
Kdo by řek, že po tom všem si toho grázla vezme?!
Tam je pořád na co koukat, jenom jim to jezme.
Vážně? Jéje! Kam to spěje?!, mudrují dál babice,
až mám pocit, že mi z toho brzy praskne palice.
Na co živit žurnalisty?! Máš-li trošku kliku,
stačí zajít do Kauflandu a stát v správném šiku.

It was supposed to be spring. Yet it lacked all the necessary features. Green leafs, sun on the blue sky, adorable animals from a mineral water commercial.
Everything was grey. For this was England.
Two extensively English gentlemen were standing in a room stacked with books that could kill a child. If necessary.
„What if I... really sent all the bells to Rome?“ suggested the badass magician.
„No!“ screamed the less badass magician. „It's not respectable!“
„I'll do it then, thanks for the input.“
Thousands died. Ten thousands were injured.
But we wouldn't know. This show takes place in England.
***
Mělo to být na jaře. Přesto to postrádalo všechny potřebné funkce. Zelené listy, slunce na modré obloze, rozkošný zvířata z minerální voda obchodní.
Všechno bylo šedivé. Za tímto účelem byla Anglie.
Dva značně anglické pánové stáli v místnosti naskládaných knih, které by mohly zabít dítě. Pokud je to nutné.
"Co kdybych ... opravdu poslal všechny zvony do Říma?" Navrhl pořádné kouzelník.
"Ne!" Vykřikl méně pořádné kouzelníka. "To není slušné!"
"Udělám to potom, díky za vstup."
Tisíce zemřel. Deset tisíc bylo zraněno.
Ale bychom nevěděli. Tato výstava se koná v Anglii.

Jedeme tmou
skrz prostor a čas
Ty na kolenou
ptáš se kdo z vás
přežije den
krev Kryšpínu dá
Šest staletí – sen
Odpověď znám
Ze tří jsou dvě
Staletí letí
Já Ty Francie
Naděje spí
V nejistotách
Tví vojáci bdí
Tma ukrývá strach
Nepočetní
Prosíš ať též
nepočítají
Luky jim napneš
Odolají
Slyším Tvou řeč
a srdce jak zvon
jako štít a meč
Zní jako hrom
Blíží se cíl
V myšlenkách s Tebou
s Tvou rukavicí
Samosebou
Za moře zní
dvou chorálů hlas
O Tvém vítězství
přináším vzkaz
Já bil se tam
u Azincourtu
Všem trubadůrům:
já byl jsem tam

Až přiletí jarní vlání, co poslední sněhový mrak zažene.
Paprsky roztančí v trávě a kočky z půdy vyžene.
Ony na slunci se položí, kožíšky si vyhřejí.
Až přiletí jarní vlání, co mi vlasy roztančí.
Já sehnu se a bez reptání hroudu jemně prohnětu.
Nůžkami hbitě na jablůňce vytvaruji jemnou siluetu.
Až přiletí jarní vlání, děvčátkům sukně vykasá.
S pomlázkou a za výskání prožene je mladá chasa.
Pak po loukách rozezní zvonků hlas.
Zas.
Až přiletí jarní čas.

Den za dnem.
Večer za večerem.
Noc po noci.
Škrábe olůvko po zažloutlém papíru.
Nůž v kousku lipového dřeva.
Špachtle v rozehřátém vosku.
"A co z toho?" ptá se čísi hlas.
Mince se kutálí.
Měděné uhlířům, kopáčům a dřevorubcům.
Stříbrné voskařům.
Zlaté huti.
Dlouhý výdech.
Když na dílo poprvé dopadnou sluneční paprsky.
Cákance bláta.
Oheň.
"Kam ten spěch?" ptá se zas čísi hlas.
Už nikam.
Oheň vypálil bláto.
Vyhnal voskovou duši.
Zaplnil nitro žhnoucím kovem.
Vydrží?
Spadla spečená krusta.
Špínu vycídil písek.
Malé kladívko probudilo hlas.
"Poletím," řekl ten hlas.
Z jámy.
Na náves.
Na vrchol věže.
A do Říma.