Jindřich V.

Představ si, že přijde.
Natáhne ruku a řekne „Pojď se mnou,“ a ty nebudeš mít na výběr, tvé srdce ti nedovolí zaváhat, poběžíš za ním jako za pramenem v poušti, jako za jedinou nadějí na spasení.
Tvrdí, že není hezký, válečník s jizvou a sestřihem podle helmy, ale ty víš.
Víš, že je nádherný, protože jsi ho viděl stát ve světle řeřavých uhlíků, zlatého anglického lva. Stál tam dočista nahý a usmíval se, protože tys na něho čekal v loži.

A ráno? Bude sedět jen tak a krmit tě plátky jablka, jako by tě v noci neproklel a nepožehnal zároveň.

„Co dělá?“
„Chodí sem a tam. Tváří se vyplašeně.“
„On?“
„Podívej se sám.“
„Neměli bychom za ním?“
„Nebeskou branou musí projít sám.“
„Ale do psí nohy. Půjč mi plášť.“

Kousne se do rtu, najednou stejně nejistý jako ten, komu jde pomoci.
„Henry… Na co čekáš?“
„Nevím. Smím vůbec vstoupit? Dědictví po otci, mé hloupé srdce, všichni ti vojáci padlí v mém jménu… Co když se přede mnou ta brána zavře? Mít navěky jistotu...“
„Jen klid. Zaposlouchej se. Taky čekáme. Uvnitř.“

Má vina.
Za sebe si ručím sám.
Jen má vina.
Měl jsem se vyzpovídat.
Jenom má vina.
Bůh ochraňuj krále.

Giacomo má v té truhle málo místa.
Sylvie čte dopis od Jessiky, které se podařilo utéct. Díky za rady!
Yorickovi někdo šlape po hrobě.
Jindřich V. si chtěl jenom odskočit za stan, ale pořád na něj někdo mluví.
To je randál, jako by tudy šel nějaký krajinný prvek, pomyslí si Macbeth a obrátí se na druhý bok.
Isabela neví jistě, jestli je ve své posteli ona sama. Helena jí doporučuje prstýnek jako poznávací znamení.
Richard III. si omylem cvakl vlastního jedu. Má halucinace.
Julii někdo mózuje pod balkonem.
Speed-dating v athénském lese se moc nevyvedl. Osel by to zvládl líp!

Jedeme tmou
skrz prostor a čas
Ty na kolenou
ptáš se kdo z vás
přežije den
krev Kryšpínu dá
Šest staletí – sen
Odpověď znám
Ze tří jsou dvě
Staletí letí
Já Ty Francie
Naděje spí
V nejistotách
Tví vojáci bdí
Tma ukrývá strach
Nepočetní
Prosíš ať též
nepočítají
Luky jim napneš
Odolají
Slyším Tvou řeč
a srdce jak zvon
jako štít a meč
Zní jako hrom
Blíží se cíl
V myšlenkách s Tebou
s Tvou rukavicí
Samosebou
Za moře zní
dvou chorálů hlas
O Tvém vítězství
přináším vzkaz
Já bil se tam
u Azincourtu
Všem trubadůrům:
já byl jsem tam

Jindřich V. měl rozbitý nos.
„Vaše Veličenstvo, co se… Kdo se opovážil?“ vévoda z Exeteru byl šokován. Něco takového se nestalo už patnáct let! Patnáct let, co někdo vztáhl ruku na anglického krále mimo bitevní pole.
„Uklidněte se, strýčku. Nic mi není. Ten chlap ani nevěděl, kdo jsem. Trochu jsme se pohádali. Nehledejte ho a rozhodně ho nezatýkejte. V současné situaci si nemůžeme dovolit plýtvat vojáky, zvlášť ne takovými, co se umí prát.“
Vévoda z Yorku, který měl u svých lancasterských příbuzných už tak dost vroubků, si dodal odvahy a zeptal se na to, co chtěli vědět všichni.
„Kdo vyhrál?“

22. září 1415, Harfleur
Obklíčené město hoří. Hledí do hlavní děl. Zem je nahlodána podkopy. V hradbách zeje díra, věnčená plameny jak brána pekelná. Jen čert ví, z které strany je peklo.
Obránci umdlévají. Za okny domů se krčí strach z drancování. Velitel marně očekává zprávu o příchodu pomoci, dauphin ještě nemá dost vojska. Blíží se konec.
Útočníky vede jasný hlas jejich krále. Oči mu září, odráží se v nich světlo požáru, když volá do útoku.
„Do průlomu, přátelé! Pošlete jim další salvu z děl. Ať vzhůru k nebi teď náš pokřik míří. Za krále! Za vlast! Za svatého Jiří!“