DMD 2016

Zrovna probírala svůj šatník. Objevila pár zajímavých kousků u kterých nevěděla jestli jsou strašné nebo úžasné, něčeho se zbavila s radostí. Třeba takových zvonáčů - vůbec si nepamatovala, že by si je někdy koupila. Když kalhoty na hromadě ‘na vyhození’ uviděla její matka, která jí tenhle víkend přijela nečekaně navštívit, divila se: “To chceš vyhodit? Takovýhle zvony teďka letí. A jestli ne, tak určitě ten trend brzy přiletí. Z Ameriky.” ukončila to a přesvědčivě se na ni podívala. “Ty si necháš” zasáhla a narvala je zpátky do skříně. Když odjela, zvonáče letěly. Ale do popelnice před domem.Stejně jí byly malé.

Až na ten podivný zvuk bylo vše v pořádku. Skřetové útočili, lidé, elfové a trpaslíci se semkli k obraně...
"Orli!" vzkřikl Bilbo podle scénáře, "přilétají or..."
Nedořekl, protože ho doslova zasedlo cosi obrovského, kovového a díkybohu dutého.
Nastalo naprosté ticho. Legolasův digitální šíp zamrzl v letu. Gandalf němě zíral.
"Jsme tu správně?" zazvonila Maruška Týnská.
"Bohajeho, Maruš," vyvrátil Zikmund srdce vsloup, "rozhlídni se, připadá ti tohle jako Řím?"
"Ten pták nám normálně kecal!" rozohnil se starobylý zvon v předních řadách.
O pár mil dál proletěl Gwaihir s armádou orlů dírou v časoprostoru. Nazítří byli spatřeni, jak se opalují na Seychelách.

„Jakýpak zvony,“ čepýřilo se Sovátko. „Sovy přiletí!“
Myšák mlčel. Četl si u počítače zprávy. Byl mrzutý. Jako obvykle.
„Někteří ani nevěří, že sovy nosí slova!“
Ticho.
„Nebo že čápi nosí děti.“
„Nenosí,“ zavrčel myšák. „O čápech mi ani nemluv!“
A o čem mám mluvit, pomyslelo si Sovátko, když myšáka rozčílí kdejaké slůvko? Například slova od Č. Čápi. Čína. Češi. A hromada jiných. Mračí se, když řeknu, že chci novou konvičku, nebo vyprávím, že naši zvonici dal postavit zeman z Ještě.
„Víš, myšáku,“ řeklo nahlas, „bude duben, nebude čas na zprávy. To ti udělá dobře.“
„Máš pravdu,“ povzdychl myšák.
A mělo.

„Proč tady píšou takový nesmysly, že přiletí zvony, Kájo? Ty přece nelítaj, ty zvoní. Třeba na stromečku, když jsou Vánoce. Lítám já. Ale ne jako zvon, ale jako torpédo, jak říká panička.“
Olízla jsem si tlapku, nechtěla jsem před tím vyžletem, co mě ve svých sedmi měsících už stačilo přerůst, vypadat jako pitomá.
„Tomu ještě nemůžeš rozumět, ty trumbero,“ tvářila jsem se, že vím, o čem mluvím, a zoufale lovila z paměti jakoukoli informaci o létajících zvonech. Nic…
Konečně mě cosi osvítilo. Asi myšlenka.
„Ty přiletí až v létě. Na louku za domem. Jsou krásně modré a zvoní a… voní.“

Srdce co v sobě štkalo
Se stále zajíkalo
Však začalo bít prudce
Jako když běží z kopce
Jako splašené zvony
Když vsí na poplach zvoní
Náhle prasklo osrdí
Tělo se teď krví rdí
Zvon se snadno přetavil
Zvuku se však nezbavil
Teď sviští v novotvaru
A touží po nezdaru
Život v těsnícím kroužku
Náboj ho má jak roušku
Zvonice osiřela
Z hlavně vylétla střela
Za cíl má lidská těla
Jen aby nebolela
Přání škrtí realita
Je moc surová a lítá
A tak se vzdává marná rvačka
Je zesláblé jak tuberačka
Rána bolí krutě a prudce
Na první pokus zásah srdce

Hagrid vtrhnul do kabinetu kolegyně Hermiony Weasleyové jako velká voda. „Hermiono, nemáš tady ňákou pořádnou mapu? Takovou, co sou na ní Krásnohůlky jak bydlí Olympa, a pak eště další země za tou její Francijí?“
„Mám tady mapu Evropy, samozřejmě, ale na co ji potřebuješ?“
„Noo tadydle pro tohodle mrňouska. Dyž sem ho celýho uslintanýho vyndal Tesákovi z tlamy, povídal něco vo tom, že mu jeho velcí kámoši uletěli, a von se pak dočista ztratil.“ Hagrid opatrně postavil na psací stůl malinký stříbrný zvoneček, spíše rolničku. „A teď by, chudinka, potřeboval zvědět, jak se za nima dostane do tohodle… ee… Říma.“

Obě: "To nám ten rok zase utekl! Vzhůru na drabble!"
Želvík: "Koší, co je to s těma zvonama? To jako fakt lítají?"
"Jasně že ne, trumpeto, to je něco s velikonocema... ehm... zrovna si nevzpomínám."
"Já občas vidím lítat zvonky."
"Cože??"
"Takové malé zelené ptáčky. Hezky zpívají. Já mám ptáčky ráda, i když je nemůžu lovit. Tak aspoň poslouchám, jak hezky zpívají."
"Želvo, neštvi. Nemůžeš znát něco, co já ne..."
V postýlce za závěsem se ozval charakteristický zvuk nespokojeného lidského mláděte. Kočky se rozeběhly do vedlejšího pokoje.
"Zvony, zvonci," mudroval Košín. "Odkud přiletěla tahle siréna, to by mě fakt zajímalo."

Už to byl rok, co Hora pracoval pro Bídáka. Myslel si, že už zažil vše. A stejně ho pokaždé něčím překvapili.
Naposledy to bylo staré hospodské rčení. První sud se naráží až když slyšíš zvony lítat. Vrtalo mu to hlavou už několik dní.
"Tak co? Už tvůj geniální mozek přišel na to o jakých zvonech je řeč?" zasmál se Bídák. "Jestli ne, tak se na chvíli zastav a poslouchej."
Oba se zastavili uprostřed lokálu a čekali. Najednou se ozval zvuk připomínající peklo. Vyděšené krávy utíkaly před známým nepřítelem. Byly tři odpoledne, kravské zvony ohlašovali konec ranní směny. Čas narazit sudy.

"Fakt to říkali!"
Za gaučem se opět konala kočičí sešlost.
"Proč to všechno musej tahat k nám," hudroval Tobiáš.
"Jako by nestačilo,že máme v kuchyni nastěhovanýho Silvera a škrabadlo zabral černej!" prskala Rozárka.
"Sožeto dovalej?" Barbucha dokopal šantomyš až k debatující dvojici.
"Slony," prskla Rozárka.
"Přiletěj," dodal Tobiáš. "Až z Říma!"
"Prima!" ožil Barbucha. "Myši už došly. Sem s nima. Kam je daj?"
"Viděls někdy slony? Hlavně aby to dobrzdili a nezbourali nám domeček," starala se Rozárka.
"Stejně je to pech," uzavřel Tobiáš. "To nemůžem čekat jaro, jako všichni kolem? Bláznivá domácnost. Slony z Říma. Kdo to kdy slyšel?"

Je Bílá sobota. Náhle slyším šum křídel. Zvednu hlavu k obloze a vidím, jak přilétají zvony z Říma. Kdyby neodletěly, vesnici by postihlo neštěstí a papež by jim nepožehnal za věrné služby církvi.
Rychle běžím do světnice zadělat těsto. Mouka. Sůl. Vejce. Voda. Dělám ho řídké. Zvony začínají bít. Naposledy míchnu vařečkou.
Popadnu mísu a utíkám do ovocného sadu za chalupou. Zvedám ji a liju těsto na koruny stromků.
Když skončím, zvony ještě bijí. Bim. Bam. "Stihla jsem to," oddychnu si. Loni jsem byla příliš pomalá, takže nám všechny stromy umřely. Blesky. Škůdci. Letos ale budou zdravé, silné a plodné...