DMD 2017

Byla dopita poslední kapka alkoholu a všichni se začali ukládat k spánku.
Ivan se složil na gauč, Líza po jeho boku, ostatní zabrali postele a karimatky.
Saša se rozhlédl a řekl: "Nemám si kam lehnout."
Lynda prohlásila: "Na zemi je místo."
Saša si lehl v kuchyni na plovoucí podlahu a přikryl se sklápěcí židlí. Ozvala se poslední klapka a všichni to zalomili.
Ráno se Saša probral a zjistil, že se nemůže vysvobodit ze svého ležení.
"Volové, já jsem nějak uvíz v židli," oznámil.
Ivan, který to viděl, usoudil, že musí Sašu vysvobodit.
"Lízinko, prosím tě, přineseš mi pilku na železo?"

"Nazdar, nazdar, nazdar!" Směje se mladík v plavkách do kamery.
"Tohle je náš poslední den tady u moře, a jaké lepší rozloučení než přímo na pláži, že ano!" Ohlédne se na partu lidí postávajících kolem, kteří vydávají výkřiky souhlasu.
Do záběru přiběhne menší hnědovláska, začne nadšeně vykládat jak si prázdniny všichni užili a co zajímavého v okolí doporučuje, přidá se skoro celá skupina, jako kdyby aktivně nepodávali tipy celou dobu co tam byli. Rozloučí se, že je čas na poslední plavání a grilovačku.
Vašek vypne kameru, když jeho přátelé domávají, a usměje se. Nakonec výlet na pláž nebyl tak špatný.

Ve skladu pohonných hmot už moc pohonných hmot nebylo. Přesto byl nějaký ten dozor vhodný.
XoxoGirl (přemýšlela o sobě ve své youtuberské přezdívce) měla lehkou práci. Seděla na židli a nudila se, většinou.
Její kuřácký zlozvyk ji jednou za čas vyhnal ven, na čerstvý vzduch, který následně zamořila nikotinem a dalšími zplodinami vznikajícími při nedostatečném spalování.
Cigarety jí už avšak pomalu docházely.
Než objevila přilehlou zásobárnu benzínky.
Nudila se čím dál víc, a tak si vymýšlela, čím se zabavit.
Dočetla se, že cigaretu můžeme uhasit v naftě.
Vskutku, je to pravda.
Škoda jen, že pro ověření této hypotézy použila benzín...

Sheldon zavřel dveře a hodil klíče do misky. Všiml si Leonarda, který stál u chodbičky k ložnicím a tvářil se slavnostně.
"Ten muž naproti se stěhuje. Nevybral si na to moc praktické šaty," oznámil Sheldon a šel si sednout na své místo.
"Sehnal jsem nám dva lístky na natáčení Battlestar Galacticy," odpověděl mu místo toho Leonard.
"Cítím něco divného, tady, dole kolem žaludku."
Sheldon obdivně hleděl na dva vzácné lístky.
"Není to to, že máš radost?"
"Ne, ne, to znám."
"A co vděčnost?" nadhodil Leonard.
Sheldon na něho úkosem pohlédl: "To je hrozné, jak se toho zbavím?"
"Zkus říct děkuji."

Který z těch tisíců hmatů, z tisíců pohlazení a úderů do kláves byl ten poslední, než z lásky k dokonalé hudbě zešílel?
David Helfgott neví.
Kterou klapku se mu podařilo svést jako poslední ze všech a jak se vůbec jmenovala? A záleží na tom?
Režisér Kohoutek netuší.
Která porucha způsobila, že letadlo nedalo pilotům najevo, že nemá při startu vysunuté vztlakové klapky?
154 mrtvých z letu Spanair 5022 už se nikdy nedozví.
Přes kterou klapku poslední instance se dá dovolat (chtělo by se říct odvolat) k Bohu?
Svatý Petr sedí v naleštěné kanceláři, bezradně listuje mojí složkou a nechce vědět.

„Klapka padesát tři, scéna první,“ oznámila sličná slečna a cvakla zmíněnou filmařskou pomůckou.
Režisér se naklonil k producentovi a šeptnul: „Jestli to zkazí ještě jednou, neručím za sebe a je mi jedno kolik Oskarů ta hvězdička má.“
Před kamerami stál mladík ve staromódním kabátku a upřeně zíral na lebku, kterou držel v ruce. Zuřivě poulil oči, jako by se snažil na něco vzpomenout. Potom vyhrknul: „Blít, či neblít? Toť otázka!“
Režisér zrudl v obličeji, zařval vzteky, přiskočil ke sličné asistentce, vyrval jí klapku z rukou a překousl ji.
„A dost! Já tohle netočím. Vyhoďte někdo toho debila, než ho zabiju!“

klap
Z divadla
"A přijde novej. Mladej. Ale to bude sekáč, pánové! Ne jako
já. Ten se nezakecá. Na shledanou.", a Smrťák odchází.
Tleskám.
klap
Z besedy
"Já tak rád diskutuju s vámi, mladými lidmi. I když je člověk starý, tak vy mu, třeba i nevědomky, rozšiřujete pohled na svět. Takže já se nebojím. Až jednou odejdu, přijde někdo mladší a bude pokračovat v šíření inteligentního humoru."
Pokyvuju hlavou.
klap
Z nekrologu
"Pamatuješ, jak jsme váhali s postavou Smrtky, jestli se nerouháme? A tys tenkrát říkal: "Rouháme, ale to je jediný, co proti ní můžeme udělat."
A já pláču.
klap

Vnímá svůj vztah s ním jako dlouhatánský film. Postupně se prodlužuje o další a další záběry. Setkání. Klapka! Zážitek. Klapka! Hádka nebo polibek? Klapka! Ne s každou klapkou si v paměti dokáže spojit obraz i zvuk.
K většině si ale bez mrknutí oka přiřadí pocit. Ten z prvního dotyku, ze seznámení s rodiči, z první vážnější neshody s jeho matkou.
Nejdéle ale přetrvá záběr ze dneška. Bude se přehrávat stále dokola. Byl ze všech poslední.
Plánovali prvního máje.
Je zmatená. Kdyby záběr točili znovu, nehrála by lépe. Neví, co bylo špatně. Spletla repliky? A kdy? Dnes? Dřív? Její roli přeobsadí.

Sirius seděl na židli a vykachličkovanou místností se ozýval zvuk tatérské jehly a klimatizace.
Když těsně utekl před výbuchem Petrovy bomby (zabila 13 lidí), věděl, že mu nikdo neuvěří, že ty lidi zabil "mrtvý" Petr a ne on.
Hned po incidentu proto uháněl na letiště a koupil letenku do Konga. Jako rodilému Britovi mu chladno nevadilo, ale slunce měl rád.
"Il est fait," prohlásil tatér.
Sirius se podíval na svou paži. Skvěla se na ní vytetovaná růže, ve které se ukrývala písmena J, L a H. Kořen růže nahlodávala krysa.
Tetování kvůli různým událostem měl několik, ale tohle bylo nejdůležitější.

Rozhlížím se v davu spolužáků. Eliška, Markéta... kde je Týna? Jo, tamhle, objímá se s Domčou. Věra mi něco říká. Už zase brečíme. Zazvoní. Pro nás naposledy... Chodbou se rozlehne nadšený řev, jásot a potlesk. Průvod deváťáků se dává do pohybu. Děti i učitelé stojí na schodišti a všichni zvoní klíčema...
Vycházíme před základku. U hlavního vchodu si s každým z nás potřese rukou paní ředitelka a přeje nám hodně štěstí do dalších let...
Stojím v Betlémské kapli, spolu se spoustou dalších maturantů. Proslov ředitelky následuje potlesk, pak se rozezní první tóny Gaudeamus igitur, studentské hymny...
A příště? Snad promoce...!