DMD 2017

Neporučím větru stůj, už nezmůžu se na nic, ten můj život je jenom hnůj, a vyklízím se z pozic. Nikdy jsem se nedozvěděl, co s emoční kolikou, teď mám v střevech velký svízel, a točí si tam klikou. Nepoleví svině jedna, ani když mu poručím, nejsme přec na konci ledna, a se světem se neloučím.
Do emocí, jak je vidět, raději se nepouštějte, stačí jenom spolu bydlet, slzy smíchem rozpouštějte. Je to velká legrace, bez přehnaných gest, vypadá jak nemoce, že hledáš slepých cest. Od bolesti pomůže ti, bolest zase jiná, co ti chybí ke zvířeti, jenom ta řeč přímá.

Hejna papuchalků se tetelila nad útesy. Někteří se vrhali do moře, jiní už se vraceli, zobák plný rybek. K dispozici bylo množství překrásných záběrů.
Jenomže tým National Geographicu už měl všechny záběry natočené, a teď seděl v dlouhém stanu a relaxoval.
Připíjelo se snad skoro všem skoro ke všemu.
Světlovlasý koordinátor si povzdechl a nenápadně zastrčil plaketku s oceněním pod židli. Nebude se s ní tahat celý večer.
I díky němu mohli skončit o týden dřív. Ušetřil pěkné peníze. Dostane pěkné prémie.
Asi chvíli zůstane ve Skotsku. Udělá si tu malou dovolenou, pár týdnů.
Na návrat do Států času dost.

Čára Fuk se vynořil z bahnité stoky.
"Máš?" zeptal se jeho partner šnek ninja Lumír.
"Doufám, že nechytnu nějakou ošklivou nemoc," ušklíbl se Čára. Samozřejmě ho těšilo, že se jeho detektivní praxe úspěšně rozjíždí, ale bahno nepatřilo mezi jeho oblíbené kratochvíle.
"Kdybys byl lepším kouzelníkem, nemusel bys do bahna," poučil ho věrný šnek.
"I nemluv," zasmál se dobromyslně Čára. "Kdybych byl lepším kouzelníkem, dávno by z tebe byl nóbl předkrm."
Šnek vděčně pokýval růžky. Čáru neuměl uvařit ani čaj, natož francouzskou specialitu.
"A máš?"
"Poslední," zaradoval se Čára. "Našel jsem i poslední klapku ze stroje věčné inspirace. Budečská kronika nezahyne."

Saracénská šavle v srdci. Poslední věc, kterou si pamatoval.
Rozhodl se ve zlomku okamžiku. Nevěděl, proč si vybral zrovna poloprůhlednou existenci v budečských chodbách, ale měl celá staletí na přemýšlení a pitvání vlastních myšlenek. V různých letech nacházel různé důvody.
Osud světa, vítězství dobra, možnost popichovat stále nové generace budečských kouzelníků...
Občas důvody necházel a vyčítal si, že prostě nemohl umřít jako každý ostaní.
Zlomek okamžiku trval nesnesitelně dlouho.
Zeptala se, jestli půjde s ní. A pak mu nabídla, že může zůstat.
Zlomek okamžiku trval nesnesitelně krátce.
Filip na výběr neměl.
A zrovna od jeho příběhu chtěl Jáchym znát konec.

„… a pak princeznu svým polibkem probudil a žili spolu šťastně až do smrti.“ Když se nadechl, aby vyslovil to poslední a nevyhnutelné kouzelné slovo, přerušil ho nesmělý hlásek z peřin.
„Tati?“
„Ano, zlatíčko?“
„A takhle to vážně bylo?“ pípla dívenka.
Její otec se pousmál. Záleží na tom, čí ruce zasadí do hlíny zrnko pravdy, ze kterého pak vyklíčí příběh. Kdo se o něj potom stará, formuje jej. Ten, kdo pak sladce vonící pohádkovou květinu utrhne, už si jen stěží dokáže představit, co bylo na jejím počátku.
„Rád bych si myslel, že ano.“
Dceru jeho odpověď uspokojila.
Zaklapl ohmatanou knížku. „Konec.“

Klap - Es. Klap - Té. Klap - Á. Klap - Eř. Klap - Í. Klap - Ká.
A tečka.
Se spokojeným úsměvem se autor odtáhl od klávesnice a pohodlněji se uvelebil v kancelářském křesle.
Poslední věta románu je za ním. Dobrodružství je u konce.
Prošel se svým hrdinou mnohé peripetie. Často se o něj bál. V noci zírával do tmy a přemýšlel, jak se jeho hrdina dostane z problémů. Ve dne hledal jeho rysy v každé tváři, se kterou se setkal.
Jeho hrdina - jeho druhé já.
Teď byl román hotov.
Poslední věta zněla: A tak umřel jako spokojený stařík.
Některé příběhy prostě musí skončit dobře.

Místo přehnané a okázalé scény intimní malé studio. V pozadí modré plátno s trochu nostalgickou texturou. Jindy přehnaně hyperkinetický zpěvák sedí většinu času na židli a oddechuje. Na obličeji má těžké divadelní líčení. Maskérka nakonec zavrhla tvářenku, ale nechala modré oční stíny. Působí trochu teatrálně - jeho přehnaná gesta, úsměvy i barvy, ale všichni ho milují. A všichni mlčí, i když vidí stín člověka, kterým býval. Oblečení na něm plandá. Líčení neumí zakrýt všechno.
Kamerové zkoušky ukazují krutou pravdu. Vážně nemocný. Celý videoklip se nakonec předělá do odstínů šedi.
Snad jenom Freddie tušil, že je to jeho poslední klip v životě.

Zellandina se se strašlivým výkřikem probudila.
Zvedla hlavu a roztřesenýma rukama se dotkla svého obrovského břicha. Dokázala to, byla skutečně vzhůru. Probourala se ze snového pekla. Ani to nejkrutější prokletí nebylo nic ve srovnání s mateřským instinktem, který ji přivedl zpět mezi bdící.
Schvátila ji bolest. Vzduch byl cítit krví, která se jí rozlévala pod pánví.
Než ji začala pohlcovat tma, měla dojem, že vedle sebe někoho zahlédla. Ta osoba na ni něco křičela, ale Dina už ji nedokázala vnímat. Pocítila ale úlevu; někdo se o ty maličké postará.
Umírala s myšlenkou, že se, byť jenom na kratičkou chvíli, zachránila.

Čerstvý sníh křupal pod nohama. Dívka se vydala zkontrolovat pasti u řeky. Náhle zahlédla dvě postavy uprostřed zasněžené louky. Pohled skrz hledí pušky. Dva syntetici a modré světlo ve tvaru… králíka?
„Dál ani krok,“ vystřelila varovně do vzduchu, „Sem synťáci nesmí!“
Zastavili. Pokud kdysi byli lidmi, dnes se to již nedalo poznat. Kožní implantáty odrážely světlo zcela jinak než lidská kůže.
„Hledáme Elis!“ zavolal mužský mechanický hlas. Syntetik byl pokrytý rzí, ošuntělý.
„Myslíte městečko Elisburg…?“
„Ne, Elis… moji dceru.“
„Panebože, to přece…“ Pomalu došla až k nim, aby se ujistila. Bylo to on!
„Babička Elis mi o tobě tolik vyprávěla…“

Když i ty nejstarší děti odešly na kutě, vyplížila se ven a zmizela mezi šedavými stíny. Na místě zaklepala třikrát a ještě jednou. Smluvené znamení, které si předplatila. Zavedli ji ke správné cele.
„Greto?“ řekl nevěřícně, když vstoupila.
„Jak jste mohl?!“ sykla ostře a uhodila ho do tváře ručkou v krajkové rukavičce. Nebránil se slovy ani gesty. Zasadila mu i druhou ránu.
„Nenávidím vás, vy zrůdo!“ Odhodlání nenávidět se mísilo s niterným pláčem. Nenáviděla ho, ale ne tak docela. Přála mu všechno, co mělo dopadnout na jeho hlavu, ale ne tak docela.
„Jak jste jen mohl?“ šeptala mu mezi polibky.