DMD 2017

Sedím na posteli a je mi příšerně.
"Co se stalo?" zeptá se sestra.
"Můj život stojí za prd, dočetl jsem Pána prstenů!" odpovím.
"Neblbni, vždyť máš před sebou ještě spoustu krásných knih."
"Jaký třeba?"
"Například Volání divočiny, Pouští a pralesem, Ivanhoe, Dva divoši, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Knihy džunglí, Hrabě Monte Christo, Ostrov pokladů, Tekumseh nebo Jezdci z pastvin..." dořekla sestra
"Přines mi nějaké!" poprosím.
Sestra přede mě položí hromádku knih... Nemůžu se rozhodnout. Když začnu třeba s Dvěma divochy, dočtu je jako první a bude mi to líto, ale když ne, budu muset začít s něčím jiným...

Těšila se na miminko. Večer mu zpívala, když si hladila vypouklé bříško. Koupila mu výbavičku, vyndala plenky schované po starších dětech. Pořídila nový slamníček.
Bezstarostně vstoupila do ordinace. Po prohlídce čelo lékaře rozvlnily vrásky. „Je mi líto, ale máte rakovinu dělohy,“ odmlčel se. „Navrhuji léčbu, žel její nevyhnutelnou součástí je potrat.“
Krátce zalapala po dechu. „Ne, pane doktore, s tím nesouhlasím!“ téměř vykřikla.
„Rozmyslete si to ještě,“ laskavě naléhal. „Jinak pravděpodobně nepřežijete.“
„Já mám zabít své dítě? Nikdy! Donosím ho.“
Mezi kontrakcemi se míhal její život jako film. Poslední klapka. Zahlédla děťátko. Zemřela brzy po porodu. Novorozeně hlasitě oplakávalo maminku.

Kdy si Hermiona Grangerová naplno uvědomila, že Bradavice jsou raně středověký hrad?
Když ji zamkli ve sklepení. Bez hůlky.
Malý modrý ohýnek dokázala zapálit i bez ní. A hodit jej, když se otevřely dveře.
Kdy Aurora Sinistrová pochopila, co to znamená tichá válka?
Když se po večerce plížila chodbami školy jako vyplašená studentka. Ona, ředitelka Nebelvíru!
Protivníka zpozorovala první. Neverbální zaklínadlo jej nehlučně složilo k jejím nohám.
Kdy Barty Skrk a Quirinus Quirrell zjistili, čemu skutečně čelí?
Když tresty a věznění studenty a učitele nevyděsily, ale jednotné postavily proti nim.
Zatím skrytě.
Zatím.
Den, kdy vzplane Astronomická věž, se přiblížil.

Nelovečtí psi mají zvláštní taktiku lovu. Srny a zajíci si jich všimnou první a psi se s nimi nemohou měřit v rychlosti. Jiné to je s hlodavci, ačkoli si myslím, že jejich výhoda spočíná ve štěstí a počtu. Která myš si nevšimne, že jí někdo nad hlavou kope jámu? Ovšem i tak měli na svém kontě pár skvělých úlovků. Třeba tchoře, kterého jsme identifikovali jen podle odéru, který se nikterak nezmenšil ani po důkladné koupeli. A snad úplně nejlepší úlovek byl zachycen pouze na fotce, kdy pes v pozadí hrdě třímal v tlamě celou končetinu, která dřív pravděpodobně patřila srně.

„Ty vole, já už zase musim,“ zaúpěl Saša spěchaje ke kadiboudě.
„Čí to byl nápad, sežrat guláš, co stál dva dny v přetopený chatě?“ nadhodil Ivan.
„Muj ne!“ ohradila se Lynda. Vzápětí se zlomila v pase a vyběhla z verandy. „Sašo, dělej! To tu je vážně jen jeden hajzl?“
„Poté co Jiřík zalil chemickej záchod kýblem, si ho fotr zamknul do kůlny,“ vysvětlil Ivan.
„Tak já letim do křoví!“ oznámila Lynda.
„Tady už jsem já!“ zvolal Albert. „Leť si jinam!“
„Hlásim nouzový přistání na kompost.“
„Oukej, jdu bombardovat louku! Doneste mi pak letovej plán, ať si mam čim utřít prdel.“

Být povstalcem znamenalo dnes a denně bojovat s nedostatečným zásobováním. Ani Simbaccův vrchní technik na tom nebyl o moc lépe, a to to byl brouk mazaný, co dokázal opravit lodní reaktor součástkami z topinkovačů.
„Jenom upozorňuji,“ varoval jednou kapitána před startem do další bláznivé bitvy, „že nám dochází komponenty. Máme například poslední přistávací klapku, takže případnou náhradu vám budu muset spíchnout z kartonu.“
Simbacca zaklel, ale v tuhle chvíli mohl těžko vyskočit z kokpitu a jít objednat pár tun náhradních dílů. Pro tuhle chvíli muselo stačit něco krátkodobějšího.
[„Zkusím ukecat impíky, ať mi dneska pro změnu střílej po něčem jiným.“]

Pro neznámého režiséra z neznámé planety to byl velký den: konečně měl dokončit svůj dokument mapující moderní koloniální brutalismus. Poslední klapka klapla, před jeho očima se odehrála poslední scéna, kde renomovaný odborník na beton zodpovídal otázky sličné a cenově dostupné komparzistky, a všechno bylo přesně tak, jak si to kdysi na škole představoval.
Na závěrečné a adekvátně nadšené „stop“ však nedošlo, protože se nad štábem otevřel časový vír a z něj vyletěl ohořelý krmelec se dvěma zmatenými přeživšími jisté katastrofy, který smetl jak režiséra, tak karavan s natočeným materiálem.
Na nYoutube to mělo během prvních dvanácti hodin přes miliardu zhlédnutí.

Sedím na pohodlné posteli.
Mohla bych napsat drabble.
Beru si telefon.
Já to nechci psát.
Zapínám mobil. Přemýšlím. Venku prší. Optimální.
Je smutný, že je tohle úplně poslední drabble. Sice jen pro letošek, ale i tak. Mně se to vážně nechce psát...
Než se mi načtou sosáci, vysvitne Slunce.
Nejhorší na tom je, že je to znovu až za rok.
Přihlašuji se.
Nejlepší na tom je, že je to znovu už za rok.
Opět přemýšlím.
O čem napíšu drabble? To poslední musí být něčím výjimečné...
Píšu drabble. Hlavou mi prolétají představy. Je to jako poslední klapka při natáčení. Definitivní konec.

Loď sebou po kolizi zazmítala a řítila se ve spirále k zemi. Zatímco se Bodhi s nevalným úspěchem pokoušel získat nad plavidlem kontrolu, aby zmírnil nadcházející tvrdý dopad, ostatním lidským členům posádky nezbývalo než s obavami očekávat dopad.
Zato K-2SO na místě kopilota si zachovával chladnou hlavu a snažil se z lodního počítače vydolovat data o utrpěném poškození. "Špatná zpráva," oznámil ostatním, když konečně získal odezvu. "Přišli jsme o pomocnou vztlakovou klapku."
"Za chvíli se rozmázneme o povrch a tebe zajímá pomocná vztlaková klapka?" zakřičela Jyn přes okolní lomoz.
"Narozdíl od ostatního nemáme žádnou náhradní," odtušil s bohorovným klidem droid.

Když odešli, Aaron propadal zoufalství. Slepota očí mu zaslepovala mysl. Nevěřil ve své sny. Martin ho uklidňoval, vždyť přece není všem dnům konec. Aaron ho nechtěl slyšet.
S teskem sedával v přístavu prvního města, do kterého došli. Naslouchal zvukům obchodních lodí a křiku námořníků.
Jednoho dne Martin vzal Aarona za ruku a vedl ho po molu k lodi.
„Domluvil jsem ti tu práci,“ řekl mu.
„Ale...“
„Neboj se toho. Budu s tebou.“
Slepota nakonec Aaronovi nezabránila v tom, aby se mu splnil sen. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
S Martinem po boku nakonec překonal všechny překážky drsného námořnického života.