DMD 2017

Byl první, kdo po ní kráčel, když byla ještě mladá, mladičká, zelená jako listí v zemích za mořem. Vítr voněl, byl to První vítr, a zpíval písně beze slov, neboť zem je ještě neznala. Kráčel po horách, stoupal do trávy bosými chodidly a jeho dotek byl První dotek; toužil však stále víc dostat se za clonu neprostupného kamene, dovnitř, do nitra hor.
Postupně začal věcem kolem sebe dávat jména, a ony při jeho slovech zaplály novým životem.
A pak objevil to místo. Jezero, v němž se věčně odráží zářící nebeská noc.
Spatřil v něm sám sebe.
S korunou z hvězd.

Hop, hop, hop, hop, hop. Jupí! Povedlo se!
Raduju se z povedené žabičky a sleduju vlnky tančící po hladině starého zatopeného lomu. Mé dospělé já se cynicky ušklíbne, jak kdyby mi tu chvíli chtělo pokazit, ale vlna vzpomínek se rozeběhne stejně nekontrolovatelně, jako ty kruhy po hladině. Támhle v té prosluněné zátočince bejvaly žabky se žabákama v „batůžku“ a pak pulci, co jim tak legračně rostou nožičky. A semhle jsme chodili lovit buchanky, to jsou krasavice náramný, když se strčí pod mikroskop. Směju se.
Hladina už zase klidně zrcadlí stromy, beru další oblázek a jdu si přikouzlit další báječné vzpomínky.

Žádám vysvětlení, proč poslední klapka, a né poslední kapka!
Převracet logické v šílené je vaše! Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Váš smysl pro humor nemá obdoby, to zajistí banány.
Po ruce vždy bonusy, případně plán B. Zamazat se umí každý, ale počítat u toho, to jsou krásné starosti. Všichni tady jsou esa. Takové mozkobouření se v žádných jiných makovicích nerodí. Je to zázrak, povídám.
Jsme tým a ani zlé dvojče nám bezpečnost provozu nezhatí.
Mrtví můžou, živí musí nějakou tu kapitální myšlenku ulovit.
Před tím a potom se zase začnem motat v kruhu.
Psaní je prostě zbraň civilizovanější doby.

Létání je náročné na soustředění. Létání ve válce, kdy po vás neustále někdo střílí, kde kolem vás umírají vaši kamarádi, to už si vyžaduje koňské dávky sebeovládání a koncentrace. Důležitý je i klid. Pokud chcete dobře létat, musíte být v klidu. Umění zachovat si ve vzduchu chladnou hlavu vyžaduje praxi. Druhá možnost je, že se tak narodíte. Nesmíte v soubojích dát místo emocím, protože ty vás přivedou do věčných lovišť. Nesmíte myslet na životy, které berete a které ztrácíte, ani na to, že byste mohli i vy zemřít. Potom klid sice nalézt můžete, ale v kokpitu ho musíte mít vždy.

Čtyři dny jsem nebyl ve vzduchu, protože Slightly Dangerous je rozbitá. A mám obavy, že ten mechanik, co na ní od rána do večera dělá, je úplně neschopný. Už dávno mi došla trpělivost, tak jsem se šel podívat do hangáru, kde stojí moje kráska, rozebraná na kousky. Mechanik mi řekl, že nemůže spravit klapku chladiče na turbokompresoru, která se nachází na jeho zadní části. Všechno ostatní prý funguje, jak má, včetně normálních vztlakových klapek. Prohlížím si otevírací mechanismus problémové klapky a okamžitě mne bije do očí prasklá páčka. Jak tohle mohl přehlédnout? Ó, bože. To abych si zkontroloval celé letadlo.

Teplo. Kouř. Chladná ruka na čele.
Česťa mrkne, pak otevře oči naplno a zhluboka se nadechne. Ruka z čela se přesune na zápěstí. Studí a pálí zároveň.
"Pusť mě," zašeptá. Česťa si možná nemůže pamatovat, co se odehrálo pod hladinou, ale jeho duše může. A pamatuje si.
Je pozdě, noc skládá poklonu novému dni. Za chvíli bude svítat. Karl přistiženě ucukne a podívá se na něj bolestným pohledem. Jen jedno oko je jeho, druhé nepoznává. Opona se rozevřela, klapky spadly. Oběma.
"Chtěl jsem jen... Sbohem, příteli." řekne, zvedne se a zmizí jako stín.
"Sbohem." zašeptá Česťa.
Kéž se znovu setkáme.

Pomalu upíjí heřmánkový čaj. Ještě než skončí, přistane mu na stole nový hrnek s borůvkovým čajem. Dělá vždycky čaje dva - pro sebe i pro něco. Ale jak to, že je vždy vypije tak rychle?
Prohrábne si svoje fialové vlasy. U hlavy jsou jí vidět odrosty. Stále si je barví, ale ne s týdenní pravidelností.
Otočí se na něj, opře se o kuchyňskou linku a usměje se. Úsměv jí vrátí.
„Nemáš pocit, že je najednou všechno tak... normální? Nikdo mě nechce zabít, nebo mi tě vzít...“
Nadzvedne obočí. Podá mu čaj. „Nemám v zásobě žádné další ex. Protože už nic nehraju.“

Začali bezovým medem a sirupem. Došel dřív, než dozrály maliny, takže malinový mohli dát do stejných lahví. Mezitím tři druhy jahodového džemu: obyčejný, s vanilkou, s rebarborou. Pak přišly na řadu třešně, maliny, černé maliny, směs. Souběžně meruňky, rybíz. Ještě jedna směs. Léto se překulilo do druhé poloviny. Dozrávaly ostružiny, hrušky, jablka, švestky. Nakonec se Gusta vypravil na šípky.
Víčko zaklaplo, postavil sklenici dnem vzhůru. „Tak poslední! Až mě z toho jímá určitá nostalgie…“
Jana si spíš oddychla.
Po týdnu přinesl domů dva litry za studena lisované ananasové šťávy – byla zlevněná.
„Je dodneška, to nevypijem,“ upozornila.
„Ne. Uděláme ananasovou marmeládu!“

Dlouho váhal, zvažoval všechna pro a proti. Obcházel kolem obchodu sem a tam a občas se usadil na protější lavičce, aby měl na dveře a na výklad dobrý výhled. Otevřel pak termosku s kafem, vybalil z alobalu chleba s paštikou od Marie. Zvažoval svoje šance. Pozoroval mladíky vycházející zevnitř. Nakonec si řekl: proč hýmlhergot ne?
Když za sebou - o dva tisíce lehčí - zavřel dveře, ještě se ohlédl. Nenápadně popatřil na odraz své postavy ve výloze. Rozhodně budil respekt!
Pestrobarevné tričko. Pumpky. Kárované podkolenky, zakrývající žilnatá lýtka. Odhodlání!
Osmdesátiletý Pepa K. opatrně vybalancoval longboard a s radostným vžuííí se konečně rozjel.

Řídící věži, tady Golf Tango India...
Řídící věži, tady Golf Tango India, slyšíte mě?
Řídící věži, prosím, ozvěte se, tady Golf tango India. Jsme v mlze, motory vysadily a ani jeden z pilotů není k nalezení.
Vrzání kovu, náraz o zem
(šeptem) Řídící věži, tady Golf Tango India. Něco sedí na křídle a odmotovává výškovou klapku!
Řídící věži, přišli jsme o výškové klapky, letadlo nereaguje, pokusím se... ÁÁÁÁ
Arthure, neseme ti kaf... Co děláš na zemi?
(šeptem) goblin...
Goblin? Jaký gobli... Douglasi, co jsi s ním provedl?
Já?
Nic.
Seznamoval ho s filmovou klasikou.
Noční Můra Ve 20 Tisíci Stopách...