DMD 2017

Poslední klapka. Nikdo neslaví. Jsou dvě hodiny ráno.
Do pokoje vtrhnou Faob, Vinpike a Xantin.
"Faob, Faob, Faob, Vinpike, Vinpike, Vinpike, Xantin, Xantin, Xantin, všichni na něj kašlou!" překřikují se navzájem.
Svírám poslední zdrávas v desátku.
"Tátové," zasténám.
"Všichni na nás kašlou!" zahřmí trojice apokalypticky.
"Všichni určitě ne," snažím se vyjednávat.
"Všichni..." zahučí temně Faob.
"... na nás..." zavřeští unisono Vinpikův nos a uši.
"... kašlou! Uááá!" dodá Xantin.
"Běžte se podívat, určitě něco přibylo," škemrám.
Trojice se s ustavičným mrmláním, bručením a cvrlikáním odporoučí do pokoje. Vzápětí vypukne mnohohrdelní jásot. Otcové tančí kozáčka.
"Díky Bohu. Liška dorazila."
Vítězný tanec konečně utichá.

Dveře za Megan zaklaply. V pokoji zůstaly jen svatební šaty. Severus přejel dlaní hladkou látku a unaveně dopadl do křesla, ve kterém své malé čítával pohádky.
Zvedl oči k Hermioně, která stála nad ním.
„Můžeš se klidně smát. Já, který si tolik přál syna, tady teď sedím a truchlím nad ztrátou dcery.“
„Neztratil jsi ji,“ napomenula ho. „A syna jsi právě získal. Dobře víš, že Teddy je báječný a s Megan se milují. A je to tak špatné, že budeme zase jenom spolu?“
Přitiskl tvář do jejího hábitu a nadechl se tolik známé vůně.
Ne, vlastně to vůbec není špatné.

Chansonský mistr písní seděl u cembala a vzpomínal na Ayreho předabsolventský koncert. Moteto pro flétnu, violu da gamba, basso continuo a kameny celého hradu. Přehrával si obě melodické linky. Nebylo to ono. Nemohlo to být ono. Zkusil chytit kontrapunkt pravou rukou a levou improvizovat basso. Znělo to o něco lépe, jen pořád chyběla ozvěna od hradních kamenů.
Přestal hrát. Ten koncert byl tehdy parádní. Parádní průšvih. Obecenstvo málem ohluchlo: hudebníci špatně odhadli sílu iluze. Ale přitom tam ten čtvrtý hlas, to kamenné echo, nádherně sedělo. Dokázat to aspoň v jediném taktu znova!
Pomyslel na Mandalu. Zahrál poslední akord.
Hrad odpověděl.

"Takže spolupracovat nehodláte? Víte, co to pro vás znamená?"
"Vím. Ale řekněte, k čemu by mi byl život s vědomím toho, že jsem selhal? Navíc sám víte, že u jednorázové spolupráce by to nezůstalo."
Semknul rty, v očích mu zlověstně zablýsklo, stiskl ruce v pěsti.
Vida, uhodil jsem hřebíček na hlavičku, pomyslel si odporující, stejně nechápu, proč zrovna jemu dali tuhle práci. Manipulátor je to dostatečný, ale není stoprocentně přesvědčený o správnosti toho, co konají.
"Tak si tady třeba shnij!"
Dveře klaply. Vězněný věděl, že naposled. Přesto se usmíval. Protože do svého srdce měl bránu otevřenou. A nebyl tu sám.

„A to sem krad slepice, když sem byl malej, Bonnie.“ Clyde se přes výlohu cukrárny podíval na směs modrých uniforem, čumilů a novinářů. Ještě před hodinou se povalovali opřeni o auto. V kufru dost peněz minimálně na další měsíc. Jenže s jídlem roste chuť.
„Tak uděláme ještě tuhle, Bonnie. Takový rozloučení se státem. Pojmenovat krám Polední kapka, to si o to vyloženě říkaj.“ Chvíli se na sebe jen tak koukali. Mlčeli.
„Vždycky si připadám jak ve filmu, Clyde, kdy přemýšlím nad tím, jakej bude end… a kdy toho necháme.“ „Se neboj, Bonnie, po tomhle končíme a vypadnem s happy…“ Klapka

Návrší u Jižního mokřadu. Čerstvý vítr rejdí divokou travou, nebem plují těžká oblaka. Shromážděni zde jsou: knihovník, kuchařka, velitela královské armády a zahradník, opodál přešlapuje oživenec.
("Musí tu být i ten?"
"Král to tak chce!")
ReiNatus si odkašle.
"Takže, lidi, uděláme to na jeden zátah. Ví každý, co má říct?"
Souhlasné brumlání. Jen kuchařka se ošívá.
"Králi, musím?"
"Obětujte se pro zvýšení turistického ruchu!"
Kuchařka si vzdychne.
ReiNatus zapne kameru.
"Pozvánka poprvé!"
Knihovník zahájí: "Království Ká."
Zahradník pokračuje: "Úchvatná příroda. Architektura. Kultura a umění. Jedineční lidé."
Oživenec zaševelí: "Výjimečné osudy."
Velitel zabasuje: "Navštivte království Ká..."
Kuchařka protočí oči: "...máme sušenky."

Vzal si ženu, která byla poskvrněná a zvrácená.
Miloval ji, i přes to.
Věděl o každém jejím záletu.
Ani jedno z dětí, které vychovával, nebylo jeho.
Dávala svým milencům přednost, kdykoli mohla.
I když ji nechali napospas, hladovou a nahou.
Aby ji dostal zpátky, musel zaplatit - jako každý jiný.
Zavázal se lidu, jehož lásku přirovnal k ranní rose.
Miloval je, i přes to.
Věděl o každé cizí modle a oltáři.
O tom, že každý jeho čin připíšou kameni nebo dřevu.
Dávali přednost tomu, čím mohli manipulovat.
Nechal je projít hořkou uličkou hanby a bolesti.
Zaplatil za jejich svobodu, ne věrnost.

Přivádějí další zajatce. A mezi nimi…
,,Jugháši!“
Nezvedne hlavu. Hledí na bezvědomého skřeta, kterého nese v náručí. Otrhaný dolguldurský otrok. Jemně ho položí.
Dvě elfky v krví zacákaných řízách přikleknou vedle. Zahlédnu navlékání nitě, ucítím závan tlassy. Po chvíli ale s potřesením hlav vstanou a zamíří ke skupině lehčeji raněných.
,,Chci k nim,“ řeknu. Hlídač svolí.
Vím, komu patří ta odřená tvář. Uchopím ruku se zkroucenými prsty a políbím ji. ,,Vydrž,“ prosím. ,,Žij.“
Překotný dech se zadrhává. Nakonec ustane.
Když se Jugháš na mne konečně podívá, jeho prázdný důlek přetéká slzami.
,,Vůdce vzbouřenců?“ ptá se elfka ve zbroji.
,,Ano. Gvačara.“

„Auvajs!”
„Čo sa stalo, Fabrizio?”
„Niečo ma pohrýzlo!”
„Ukáž!”
Niečo chlpaté zaliezlo do škáry.
„Tarantula! Vydrž braček, zavolám pomoc!”
Než sa vrátil, brat už ležal a metal sa po zemi.
„Rýchlo, rýchlo!”
Muzikanti, ktorých priviedol, si naladili nástroje a začali hrať tak rýchlo, ako sa úbohý Fabrizio mykal. Zhromaždení ľudia začali tlieskať do rytmu. Tanečníci tarantelly zobrali pohryznutého medzi seba. Nohy najprv ťahal za sebou, ale potom sa postavil a o chvíľu tancoval bez pomoci.
Klap, klap, klap.
Nebolo nič, iba rytmus.
Posledná klapka zaznela až keď Fabrizio padol na zem. Brat k nemu priskočil. Fabrizio odfukoval pokojným dychom vyliečeného.

,,Proč bys nemohla?“ diví se Jugháš. Nad poukázáním na očividné jen mávne rukou.
,,Samozřejmě, že s námi můžeš počítat,“ přikývne Grifit.
Snûkh vybral dobré postavení. Na kamenitém svahu porostlém roztroušenými křovinami, s výhledem do širokého údolí.
Nepřátelská jízda se blíží.
Vystřelím. Člověk v čele padá s koně. Natáhnu, zamířím na dalšího.
Jediná šipka nemine svůj cíl. Brzy zapomenu, že nestřílím ze stoje, pokleku ani lehu. Že tětivu nenatahuji nohou, ale zaháknutím za skobu, zatlučenou zboku do mých nosítek.
Nezvyklým zůstává už jen, že terče, které si v bitvě vybírám, mají stejné černé uniformy.
Ale znak Oka si z nich neodpárali.