Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Ten den bylo v nebi rušno. Postarali se o to Janové Žižka a Lucemburský, kteří stáli proti sobě jako kohouti.
„Hele,“ soptil Žižka, „vzal jsi mi poslední použitelnou klapku na oko. Teď už máme jen ty pirátské z obchodu s kostýmy... a ty nosit nebudu.“
„Já ji taky potřebuju, jestli sis toho nevšiml,“ odsekl Lucemburský.
„Vždyť jsi slepý na obě oči. Si dej přes hlavu pytel. Beztak s klapkou na každém oku vypadáš jako kůň.“
„Ty vypadáš jako kůň!“
*
„Neobjednáme radši nové klapky?“ zeptal se svatý Petr.
„Ne,“ uchechtl se Bůh a nabral si trochu popcornu. „Byla by tu nuda.“
Ona mu normálně rušila jeho kruhy. Jeho třídu, jeho třídní kruh, jež se jako množina prolínal s jeho fotbalovým kruhem, který byl jeden z nejoblíbenějších. Pak tu měl kruh rodiny, ten stál zvlášť a zaujímal jedno z nejdůležitějších míst. Pak byl i kruh jeho samoty, jeho soukromí, jeho nejniternějších myšlenek. A kruh přátel. Ten byl pro něj opravdu důležitý. A pak kruh kapely, kamarádů z tábora, internetových přátel...
A ona se do všech těch kruhů přimotala. Chodila k nim do třídy, koukala na něj na fotbale...
"Neruš moje kruhy," zašeptal jí do voňavých vlasů, když spolu leželi pod všudypřítomnými hvězdami.
Koho ještě tenhle film nakrknul, ať zvedne ruku.:D
P.S.: Letos se mi psalo výborně, díky za vaše trpělivé čtení a komentáře, jste fajn.:) Doufám, že vás letos všechny uvidím na pikniku.
Už si všichni balili fidlátka. Teď už je čekala jen oslava se štábem a pak domů. Na materiál se teď vrhne postprodukce a poskládá film dohromady. Daniel se nemohl zbavit pocitu, že tentokrát na tom nechají nervy.
Scénář byl mizernej. Kdyby použili předchozí verzi...
Decentní odkašlání. Věrná Moneypenny. Usmívala se, protože se sklenkou šampaňského se usmíváte snáz.
„Bude to průser, co?” řekl sebekriticky.
„Bondovka nemůže prodělat,” řekla Naomie. „Ale TAKY si myslím, žes měl tu hloupou Bond Girl vysadit na letišti a vrátit se pro Q.”
„Měl,” ušklíbl se pobaveně. Dal jí pusu na čelo. „Třeba příště. Pojďme se ožrat.”
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Francie, 17. století
Poslední historické drabble letošního dubna by chtělo nějaké skutečně výjimečné prostředí. Doufám, že zámek ve Versailles bude pro tuto slavnostní příležitost dostačující.
Anebo ne?
Drahá, nedovolím ti přijet. Děkuj Bohu, že nejsi povolána ke dvoru a dlíš na venkově. Netušíš, čeho jsi ušetřena.
Tvůj manžel
Hrabě Saint-Simon dokončil dopis, zapečetil, předal poslovi. Jak rád by byl s milovanou ženou, ale copak ji může vzít sem, do té hrůzy? Odporný zápach prostupuje celé sídlo, navzdory voňavé vodě, která je vylévána do krbů, za zástěny, závěsy – prostě tam, kde obyvatelé paláce konají svou potřebu.
Už aby nastalo období čištění… škoda, že jen dvakrát do roka služebníci místnosti vymetou. Pak se dá pár dní přece trochu dýchat…
Proklaté Versailles!
Moci tak zabouchnout dveře a ujet!
Král nedovolí...
Ludvík XIV, chtějící mít svou šlechtu pod kontrolou, trval na jejím bezpodmínečném setrvání u dvora, ve Versailles. Palác však nebyl koncipován pro tolik osob, takže vznikaly problémy nejen s ubytováním (šlechtici obývali kdejakou komůrku), ale projevilo se to i na takových "banalitách", jako byl například nedostatek toalet. K vykonávání potřeby sloužily paty sloupů, prostory za závěsy, vyhaslé krby, schodiště... ani litry pomerančové či růžové vody ten zápach nepřebily. Vše se uklízelo přibližně dvakrát ročně a vymetení všech "špín" trvalo přibližně dva týdny.
Hrabě Saint-Simon ve svých pamětech vylíčil dvůr jako jednu velkou bažinu zápachu a intrik.
Další problémy dvořanům přinášela dobová kuchyně - množstvím nezdravých pokrmů se dvořanům zvětšovala játra, ucpávaly cévy, bouřily žlučníky. Aristokratům se zpomaloval metabolismus do té míry, že v té době byly velmi časté úmrtí ve vaně s horkou vodou. Aniž by lékaři odhalili pravé příčily úmrtí, dovodili, že životu nebezpečné jsou horké lázně, které způsobují srdeční kolapsy, a po jejich doporučení se většina dvořanů raději vůbec nemyla. Hygiena a styl života zkracovaly životy šlechticů natolik, že je jich šance na přežití u dvora nebyla o moc vyšší než za doby revolučního teroru...
Uf, tak jsme se místo krásné procházky po skvostných sálech dostali někam, kam jsme asi ani nemířili... ale tak to už s historií bývá. Historie se neptá, historie prostě je.
Děkuji moc všem, kteří sledovali mé historické střípky, zvláště pak těm, kteří zanechali stopu v podobě komentářů. Moc si toho cením a všem se ještě jednou omlouvám za obrovsky dlouhé závěrečné poznámky. Zamyslím se nad sebou a pokud se příští rok k historii vrátím, snad se mi je podaří zkrátit.
Loni sníh nebyl. Což tedy není nic neobvyklého když bydlíte skoro uprostřed Sahary. Teda, nevím, jestli je to uprostřed a jestli je to Sahara. Jednou jsem to slovo zaslechla a tak ho používám, protože zní děsně odborně.
Loňské sněhy nebyly. Vlastně ani nevím, co to je sníh. Jeden pán od nás říká, že je to bílá studená hmota. Zmrzlá voda. Jako led. Nevím, co to je led. I když možná i jo...
Každopádně někdy bych chtěla vidět sníh. Klidně i loňský. Hlavně, aby to byl sníh. Zmrzlá voda.
Pane, mám vám udělat k jídlu placky? Ty totiž umím opravdu skvěle.
To jste mi tímhle tématem pěkně zavařili, tedy! :D
Navazuje na Nejtěžší zkouška, takže opět temné.
Říká se, že člověku před smrtí přeběhne před očima celý jeho život. On ale nepřemýšlel o svém životě, nýbrž o své matce. Vždy věděl, že byla ochotná jít přes mrtvoly, jenom netušil, že to zahrnovalo i jeho. Ale i ty poslední klapky mu spadly z očí, když ho čísi ruce prudce strčily dolů.
Uslyšel výkřik a pak nastala věčná tma.
"Taky jste to slyšeli? Lord Ohtar skočil dolů z Citadely... Prý ho princezna dost ošklivě odmítla a tak se zabil."
"Zlomené srdce? To mi k němu nesedí. Já jsem slyšel, že tam princezna byla. Kdo ví, jestli ho nestrčila dolů."
Druhá část drabblete jsou drbající lidé z Minas Tirith.
Děkuji všem čtenářům, kteří tuto mojí sérii sledovali! Omlouvám se, že končíme takovým cliffhangerem, ale jak témata přichází, tak píši... Tak zase za rok! ;)
“Co to čteš? Zas nějaké indiánky?”
“Nech tu detektivku, je to brak. Čti hodnotnou literaturu!”
“Snad ti to nezůstane!”
Sprásknutí rukou nad dalším dobrodružným románem.
*
Stará paní vychází z knihovny. Má nebo nemá popojet k metru autobusem? Zastávka je tady, jenže autobus tu staví jednou za půl hodiny a právě teď by tu měl být.
Už odjel, nebo teprve přijede?
Silnice jsou už suché, ale těsně u chodníku po ranním dešti zbyla hluboká kaluž. A z kaluže vede mokrá stopa pneumatik. Autobus už tu byl! Čekat půl hodiny na další nemá cenu.
Usměje se a pomalu vyrazí směrem k metru.
NESOUTĚŽNÍ!
Náhrada za téma č. 14. pro 14. 4. 2017. Téma: Věno
Abychom to měli tak nějak pohromadě...
pokračování Za všechno může Barbarič
Stein se kupodivu rychle smířil s tím, že se Jaroš zamiloval. Dorotka měla mnoho dobrých vlastností a i ty temné stíny minulosti k ní vlastně nějak patřily...
"Jste dnes velice zamyšlen," řekl arcivévoda Matyáš.
"Mám..."
"Starosti? Jedná se o kaprála a to děvče?"
"Eh... ano."
Arcivévoda se usmál.
"Měl bych se odvděčit za kaprálovy dobré služby..."
...
"Smím dál?" zeptal se Bohdan.
"Jistě," řekla Dorotka.
"Chtěl jsem...," Bohdan přistoupil až k ní a pak si klekl.
"Vezmeš si mě?"
Rozzářily se jí oči.
"An...," záře pohasla, "ale... nemám..."
"Nechci věno."
Záře rozsvítila nejen její oči, ale i budoucnost těch dvou.
"Ano."
Nesnáším přehnanou sentimentalitu a nesnáším tenhle díl, nesnáším to loučení, jak herců, tak postav v seriálu. A proto je tohle drabble o sentimentalitě a loučení. :)
Díky za další ročník DMD, snad se sejdeme ještě v květnu při dočítání drabblů :)
Bylo po všem. Válka skončila, nová hranice se posunula o několik desítek kilometrů, byl mír.
Všichni se balili, rozkládali stany. Slibovali si, že se budou vídat.
Hawkeye to pozoroval a neubránil se smutku. Vždyť po tomhle přece toužil. Jet domů, za tátou, do Maine, pryč z téhle hnusné války.
Ale stejně to cítil.
Prožil tu pár let, pár let se stejnými tvářemi, které se pro něj nakonec staly něčím jako jsou vzdálení příbuzní, které máte rádi, ale po pár hodinách jich máte plné zuby.
Nasedl do vrtulníku a s pocitem, jako by právě zazněla poslední klapka filmu, navždy opustil Koreu.
Trošku smutné, trošku hořkosladké. Asi tak jako celé letošní DMD. Psalo se mi krásně, nejen tohle téma, ale prakticky, až asi na tři témata, vše. Ani se mi nechce věřit, že už duben končí. Těším se na piknik, snad bude rozumně a budu moct přijet, i když s dvěma dětmi to bude náročné. Tak uvidíme.
Každý začátek má svůj konec. Ať už je to balíček bonbonu, dětství, večírek, kniha nebo život. A pak se dívá na zažloutlé fotky a říká si, vždyť to bylo nedávno. Jenže to nedávno už má třicet let. Sem tam se objeví dávno zasunutá vzpomínka, útržek rozhovoru, střípek situace, obraz sebe, jak se snažím vyrobit píšťalku. Jak to, že si to nepamatuju. Pletení věnečku z pampelišek. Šťastné chvíle dětství. Postupně doráží parte. Slzy bolesti. Zlomky času se míchají v paměti. Ani poslední klapka nám nevezme to, kým jsme byli pro ostatní. My všichni v proudu času, byli jsme, jsme a budeme.
