DMD Bonus č. 10 pro 30. 4. 2018.

Tři rybáři vystupují na horu Proměnění, netušíce, co je čeká.
Stanou tváří v tvář třem, kteří nezemřeli.
Duch k nim donese hlas Otce, který říká 'poslouchejte Syna'.
Po takovém zážitku se jim nechce odejít.

Tři přátelé přicházejí do zahrady, nevědouce, jak vážná je situace.
Třikrát usnou, ač mají být oporou ve zkoušce.
Noční vzduch je probudí hlasem přítele, zrazujícím slovem 'Mistře'.
Po takovém šoku se jim nechce zůstávat.

Tři učedníci slibují sdílet osud Mistra, nerozumějíce, jaký bude.
Tvrdou zkouškou jim budou tři temné dny beznaděje.
Vzkříšený jim posílá Ducha, aby jejich hlasům naslouchaly davy.
Po takové zkušenosti se musejí rozdělit.

Jak tetuje život? Jako o život...
"Mamí, hele , tetovaný kůň!"
"Ten není tetovaný, je pruhovaný a je to zebra."
"Aha!"
"Mami, koukej! Támhle je lidská zebra!"
"Sárinko,ne, to je potetovaný muž."
"Aha!"
A naše babička je v obličeji potetovaná nebo pruhovaná?"
"Tím myslíš asi její vrásky! A čím ty jsou? Holka, to je těžká odpověď! Vrásky jsou tetování lidským životním osudem."
"Tak ten osud neumí malovat! Všimla sis mami, neumí nakreslit ani jednu rovnou čáru a co jich babička v obličeji a na krku má! A proč si ten osud raději nekoupí v malířských potřebách malířská plátna nebo omalovánky?"

Krajinu přetínaly pásy trnitých keřů, obsypané drobnými žlutými kvítky. Hlodáš. Pro ostrovany nic víc než prachobyčejné bodláčí, já z něj nemohla spustit oči.

Zamířily jsme k pobřeží. Cesta se vinula mezi vesnicemi a jehňaty, která nám bečela na pozdrav a my na ně bečely nazpět. V zahrádkách cihlových domků kvetly narcisky. O kus dál na pláních foukal studený vítr a rostly pokřivené stromy.

Najednou jsme došly ke kraji útesu. Hluboko pod námi se moře převalovalo přes písčité pláže. Ruce jsem měla promrzlé, ale ten pohled byl dechberoucí.

Vím, že bych tou krajinou mohla putovat do zemdlení. Krajinou útesů a hlodáše.

Byl unavený, ale slunce hřálo tak intenzivně, že raději pokračoval v cestě. Koneckonců za chvíli dorazí na lesní mýtinu, kde pramení potůček. Tam si ve stínu stromů odpočine a napije se. Zatím únavu zažene zpíváním.
Po dvou baladách byl na místě. Svalil se pod strom a klimbal. Kvůli šramotu v křoví však neusnul. Nenápadným pohledem objevil ukrytého mládence.
"Vylez ven, co se schováváš? Máš snad nekalé úmysly?" Z houštiny vylezl černovlasý kluk přibližně jeho věku.
"Ne, nemám. Jen jsem nechtěl obtěžovat."
"Neobtěžuješ. Jen to šustění křoví otravovalo. Ostatně vždy je lepší osobní setkání, než aby tě pokládali za nebezpečného ničemu."

Přemýšlela, jestli mu aspoň v poslední okamžik před smrtí došlo, v čem udělal chybu. Spíše odhadovala, že ne. Byl tolik přesvědčený o vlastní výjimečnosti. To všichni kolem něj se mýlili, nechápali ho…
Pravda, pochopení pro něj neměla už dlouho. Zbavila se závislosti na něm. Uvědomila si svoji cenu. Připustila si, že ji celou tu dobu jen využíval a týral. Že rodové šílenství si na něm vybralo svoji daň…
Mohl být spokojený. Konečně jednou se nemuseli obávat o život, nemuseli potupně žebrat, aby se jich někdo ujal. Jeho plány se plnily, postupně.
Jenže on chtěl mít vše a hned. Nedopadlo to…

„S kým ses tak hloupě vsadila, co?“ zašklebí se. „S Morrisonem? Dědek si pořád nedá pokoj?“
„S nikým,“ oponuje Patty tiše a on cítí, že říká pravdu, ačkoliv přiznat to svírá hrdlo. Dívčino vyznání prosáklo do místnosti. V rohu výsměšně poletuje poslední balónek narozenin. Osmnáct.
„Ti tvoji pobláznění cápci...“
Zavrtí hlavou. Nedodává víc, jenže mluví její oči a tichý křik bodá, proto raději uhne. Ale pak tu jsou její dlouhé vlasy a najednou mluví i ty, husté plavé prameny, které teskně volají domovem z dávno zapomenutých vzpomínek.
„Už mi není třináct,“ zašeptá Patty a Danteho popadne šílená touha něco rozbít.

"It's somewhere on the bottom," the Doctor rubbed his hands nervously.

"Tardis has a bottom?" Jamie seemed confused.

"Everything has a bottom, Jamie. Tardis has many - pool's bottom, the bottom of every control column, countless bottom drawers."

"Ah, I see" Jamie cheered up. "And you forgot on the bottom of what you left it."

"Yes, Jamie."

Sitting down, he sighed and blew a tune on the recorder.

"Oh, I remember," he jumped up and retrieved his favourite top hat.

"Where was it?"

The Doctor pointed.

"On the top shelf?"

"No, Jamie. Turn it upside down and it's the bottom shelf."

I ti nejpomalejší z nás už jistě vědí, že není dobrý nápad dvounožce upozorňovat, že máme navrch. Konečně, jsou docela přizpůsobiví. A je tu taky ta šikovná věcička, protistojný palec. MY ho nemáme. A víme, jak skvěle se hodí na otevírání kapsiček a otáčení uzávěru na lahvi s oliváčem, (který mám rád, zapište do záznamu.)
Dnes si ukážeme, jak Člověka vzbudit.
Vyskočíme na postel. Zíráme. Přiložíme tlapku. BEZ drápů, Čitu!
Mňoukneme.
Když je ke skříni s jídlem nevyžene ani to, je tu ještě způsob, řekněme trochu... periferní, ale spolehlivý.
Vykadíte se. A NEZAHRABETE to.
Ujišťuji vás, že to zabere vždycky.

Nevzdával se. Nemohl. Neuměl to. Zavřel oči a soustředil se.
"Už toho nech," šťouchl ho bratr. "Svět je plný velekaprů koi, vydřích tučňáků,... A ty sedíš doma a zkoušíš se bavit s duchy, kteří se s tebou nebaví."
Tenzinovi zacukalo víčko.
"To je právě jeho problém," přerušila Bumiho sestra. "Pan Povinnost se neumí uvolnit."
Víčko cuklo znovu. Pod ním se objevila slza. Kya položila Tenzinovi ruku na rameno. Bumi ho rovnou objal.
"Notak, bráško, kdy už pochopíš, že nemůžeš být ve všem jako táta."
"Kdo jiný by měl?"
Kya a Bumi si vyměnili pohled. S nimi jako obvykle nikdo nepočítal.

"Kde jsi?" fňukla Dory, zatímco se jí hrnula do velkých očí slaná slza.
"Proooosíímm" dodala velrybštinou.

Ozvěnou jí byl jen tichý širý oceán.

"Kdo mi teď bude o půlnoci přát „krásnou noc i ráno“?" fňukala Dory
"Kdo mi připomene, že jsem na něco zapomněla, když zapomenu? Nemo, kde jsi? Vrať se mi."
Prvně plakala. Prvně plakala pro jinou rybu. Tedy - aspoň si myslela, že je to prvně.

"Měl bys plavat, měl bys plavat, plávat, plávat! Když nevíš tak plav!" ozvalo se tiše oceánem.

Dory vyrazila na cestu.
Netušila, že byl celou dobu za ní, že byl schovaný v jejím stínu.

Za ty roky co se účastním DMD, se občas někdo zeptal: už zase píšeš takový ty krátký příběhy a kdy to bude a můžeme si to přečíst nebo se přidat? Všichni jsou zvědaví, plní elánu, ale když přijde duben, tak krom pár (opravdu pár) nadšenců klasicky nikdo nemá čas, chuť a tak podobně.
Mít někoho, s kým píšete a motivujete se navzájem, je fajn, ale kdyby se nás 2. dubna maminka nezeptala, jestli už zase budeme psát brablísky, letošní účast by nejspíš dopadla bledě.

Takže celý měsíc čekáme na ten poslední nahrazovací speciál, po kterém bude platit: všechno nebo nic. :)

Pan král, rostlý pěkně do kulata ze samého blahobytu, marně dopínal poslední knoflíky královského roucha. Samozřejmě černého, neboť jak známo černá zeštíhluje. Vypadal jako dobře naložený tučňák, ale choval se spíš jako špatně naložená nutrie. Králova nálada se měnila jako množství cukru v jeho krvi a svým poddaným dokázal život pěkně osladit. Sezval z celého království nejlepší mastičkáře a nejvěhlasnější kořenářky, ale žádný mu nedokázal poradit, jak zhubnout, aniž by omezil hostiny a lenošení. A tak je všechny odeslal do žaláře a vydal úřední nařízení, že je zapotřebí obdivovat otylost. Nebylo divu, že se jeho jediná dcera raději vydala vyvdávat.

Žila tou představou celé poslední dva měsíce.
Ano, teď je to sice peklo, ale potom... potom. Až to skončí, tak budeš už úplně v pohodě... Žádný další opruzy. Představ si ten krásný pocit, až se budeš vracet domů a vědět, že už se nemusíš strachovat a vymýšlet, na co že jsi asi zapomněla! Jé, to bude krásný! Tak uvolněný...
Utěšovala se tím, kdykoliv se vynořila nějaká další komplikace, laskala se tou vidinou, když cítila, že už nemůže, a neuvěřitelně se na tu chvíli těšila...

Hm, fakt terno, pomyslela si, když se po skončení představení s neustávajícími bolestmi hlavy vracela domů.

Severus seděl v kavárně, když se mu něco otřelo o nohu. Podíval se dolů a spatřil mladého bígla.
„Skutečně, Pottere?“ zasyčel potichu. „Kdy z toho vyrosteš?“
Pes zakňučel.
„Ne, nebudu tě chovat,“ řekl striktně.
Čtyřnohý krasavec mu vyskočil do klína a začal mu olizovat obličej.
„To si nech na doma,“ odsekl Snape.
„Jůůů, pejsek!“ vypískl kolemjdoucí chlapec. „Můžu si ho pohladit?“
„Ne. Kouše.“ Probodl chlapce pohledem a ten vyděšeně odběhl.
„Nedovolím, aby na tebe někdo sahal,“ řekl bíglovi, který jej znovu olízl.
Najednou k němu někdo přistoupil. Zvedl pohled a spatřil udiveného Harryho.
„Eee… Severusi, kde jsi vzal toho psa?“

"Konec," prohlásil smutně Tetovaný, když dozněla velebná Hymna.
"Co když řeknu ne?" opáčil vzdorně Pekelný zákazník, který jsa Bez připojení myslel rezignovaně už jen na Daně a smrt.
Odteď jsem optimista, pomyslel si odhodlaně, když dozněla Malebná slova a nastalo Ticho po pěšině.
Zadek sedí, avšak neraduj se! Bodláčí. Pozor, kouše!
„Já nic já muzikant“, zahájila netradičně (nekrolog) velmi originální Dcera svého otce.
„Shoď skopce z kopce, bude to Terno“, radil rozšafně Dobře naložený tučňák.
První třída nedokázala spočítat Tři krát tři a ocitla se tak úplně Na dně.
„Už nejsem dítě!“ zvolal vztekle Poslední hrdina a uhodil na Buben, aby svým slovům dodal jaksepatří důraz.
„Všechno nebo nic!“ rozhodli se svorně Němí svědci a statečně vyslechli až do konce v úplné tmě rozhlasovou hru Tma tmoucí.
„Upřednostňuji osobní setkání,“ rozhodla vznešená Královna cest a vydala se statečně na Poslední bílé místo na mapě.
Nabídka, která se nedá odmítnout, byla nesmírně lákavá, avšak nakonec z ní zbylo Kyselé vítězství a sladká prohra.
Probuď se! Nastává Čas hesel.

Moźek se vaří, drabblista šílí,
„Ještě to nemám, počkejte chvíli!
Stoslovku vložím, pak tě už vnímám,
Zůstaň tu, drahá, jen nechoď jinam!“
Moźek se vaří, drabblista šílí,
své drabble vkládá v poslední chvíli.