DMD Bonus č. 10 pro 30. 4. 2018.

Tři rybáři vystupují na horu Proměnění, netušíce, co je čeká.
Stanou tváří v tvář třem, kteří nezemřeli.
Duch k nim donese hlas Otce, který říká 'poslouchejte Syna'.
Po takovém zážitku se jim nechce odejít.
Tři přátelé přicházejí do zahrady, nevědouce, jak vážná je situace.
Třikrát usnou, ač mají být oporou ve zkoušce.
Noční vzduch je probudí hlasem přítele, zrazujícím slovem 'Mistře'.
Po takovém šoku se jim nechce zůstávat.
Tři učedníci slibují sdílet osud Mistra, nerozumějíce, jaký bude.
Tvrdou zkouškou jim budou tři temné dny beznaděje.
Vzkříšený jim posílá Ducha, aby jejich hlasům naslouchaly davy.
Po takové zkušenosti se musejí rozdělit.

The ground lurched under Thorne's feet.
There was no flame and nothing else that would indicate an explosion, yet it couldn't be anything else.
He picked himself up and ran towards the concrete building.
He needed to save them - the only clues left to his father.
The building was beginning to crumble from within.
If they were in the lab, there was no way they survived.
As he waded through the rabble, he found a little girl.
Alive. Unconscious.
He took her in his arms and left the cursed camp.
On the way to town he met Wolf.
New hope?

Jak tetuje život? Jako o život...
"Mamí, hele , tetovaný kůň!"
"Ten není tetovaný, je pruhovaný a je to zebra."
"Aha!"
"Mami, koukej! Támhle je lidská zebra!"
"Sárinko,ne, to je potetovaný muž."
"Aha!"
A naše babička je v obličeji potetovaná nebo pruhovaná?"
"Tím myslíš asi její vrásky! A čím ty jsou? Holka, to je těžká odpověď! Vrásky jsou tetování lidským životním osudem."
"Tak ten osud neumí malovat! Všimla sis mami, neumí nakreslit ani jednu rovnou čáru a co jich babička v obličeji a na krku má! A proč si ten osud raději nekoupí v malířských potřebách malířská plátna nebo omalovánky?"

Dlouho věřil, že žije v nezaslouženém světě. Dlouho se vyhýbal odpuštění, i když mu ho nabízeli.
Přestal na to myslet, protože jinak by ho to rozkousalo zevnitř.
Zmizely po anglicku. Jedné noci (žlutý měsíc se vyhoupl nad střechy) zjistil, že jsou pryč.
Výčitky.
Rozhlédl se a neviděl je. Zbyl jen on. Peter Pettigrew. Zrádce z hlouposti. Ale už ne zbabělec. Jeho život měl smysl. Dokazovalo to pár jizev a několik lidí, kteří žili díky němu.
Cítil se takhle Regulus, když umíral?
Peter se nadechl a zjistil, že má rád svůj život a sám sebe.
Přál si, aby tu byl Regulus.

Krajinu přetínaly pásy trnitých keřů, obsypané drobnými žlutými kvítky. Hlodáš. Pro ostrovany nic víc než prachobyčejné bodláčí, já z něj nemohla spustit oči.
Zamířily jsme k pobřeží. Cesta se vinula mezi vesnicemi a jehňaty, která nám bečela na pozdrav a my na ně bečely nazpět. V zahrádkách cihlových domků kvetly narcisky. O kus dál na pláních foukal studený vítr a rostly pokřivené stromy.
Najednou jsme došly ke kraji útesu. Hluboko pod námi se moře převalovalo přes písčité pláže. Ruce jsem měla promrzlé, ale ten pohled byl dechberoucí.
Vím, že bych tou krajinou mohla putovat do zemdlení. Krajinou útesů a hlodáše.

"Takže, to je vaše truhla, občane?"
"Není to truhla, ale Zavazadlo. A já nejsem nějaký občan, ale mág, mám to napsané na klobouku, víte?" ohradil se Mrakoplaš a ukázal na nápis MÁK na svém klobouku.
"No dobře, pane mágu. Zatýkám ho za krádež stánku s kafem," řekl seržant Tračník rozpačitě. S mágy si není radno zahrávat.
"Klidně, ale já bych to nedělal, ono kouše," snažil se ho varovat Mrakoplaš.
"Jako, že mi roztrhne nohavice? Ha ha?"
"No, spíš vás tak nějak schramstne, občas to tak dělá."
Tračník se díval na Zavazadlo, ono na něj.
"Dobře, myslím, že to vyřešíme napomenutím."

Byl unavený, ale slunce hřálo tak intenzivně, že raději pokračoval v cestě. Koneckonců za chvíli dorazí na lesní mýtinu, kde pramení potůček. Tam si ve stínu stromů odpočine a napije se. Zatím únavu zažene zpíváním.
Po dvou baladách byl na místě. Svalil se pod strom a klimbal. Kvůli šramotu v křoví však neusnul. Nenápadným pohledem objevil ukrytého mládence.
"Vylez ven, co se schováváš? Máš snad nekalé úmysly?" Z houštiny vylezl černovlasý kluk přibližně jeho věku.
"Ne, nemám. Jen jsem nechtěl obtěžovat."
"Neobtěžuješ. Jen to šustění křoví otravovalo. Ostatně vždy je lepší osobní setkání, než aby tě pokládali za nebezpečného ničemu."

Hawkeye ležel na plážovém lehátku, na očích sluneční brýle, v pravé ruce banánové daiquiri, v levé dobrou knihu. Jen na nohy mu byla trochu zima.
Probuď se!
Zlatavě se smála, smích se jí odrážel v očích, dnešní večer byl okouzlující, měl šarm a ona si jeho vtípky nebrala zle. Možná by to byla ta pravá. Viděl dům a v něm tři malé Pierce.
Probuď se!
Seděli s tátou na zápraží jejich domu a bylo jim dobře. Jen to narušoval ten otravný hluk...
„Co je?“ zabručel a okamžitě se probudil, když pět centimetrů před sebou uviděl Radarovu tvář.
„Vstávej, Hawkeye, vrtulníky!“

Přemýšlela, jestli mu aspoň v poslední okamžik před smrtí došlo, v čem udělal chybu. Spíše odhadovala, že ne. Byl tolik přesvědčený o vlastní výjimečnosti. To všichni kolem něj se mýlili, nechápali ho…
Pravda, pochopení pro něj neměla už dlouho. Zbavila se závislosti na něm. Uvědomila si svoji cenu. Připustila si, že ji celou tu dobu jen využíval a týral. Že rodové šílenství si na něm vybralo svoji daň…
Mohl být spokojený. Konečně jednou se nemuseli obávat o život, nemuseli potupně žebrat, aby se jich někdo ujal. Jeho plány se plnily, postupně.
Jenže on chtěl mít vše a hned. Nedopadlo to…

Červené teľa princ objavil v lese. Chytil za drobné uško, pustil až za lesom.
Prenasledovalo ho odvtedy každým dňom a bučalo.
"Nechcem ťa!" povedal raz princ.
"Tak prečo si sa na mňa pozrel?" spýtalo sa teľa.
Princ sa vyľakal. "Hovoríš, pekelník?!"
"Chcem ti slúžiť," odvetilo teľa. "Alebo vládnuť. Ponúkať ti. A byť tvoj zákazník. Len vyslov prianie."
"Som kráľov syn. Všetko raz bude moje! Nechcem nič!"
*
Princ Haggard pristúpil k zvieraťu s jasnobielou srsťou. Oživený mesiac. Chcel sa jednorožca dotknúť, ale ten unikol.
Haggard, ktorého nikdy nič nebolelo, sa chytil za srdce.
"Chcem..."
Nad ním sa týčil prízrak červených rohov.