DMD 2021

"Podívejte se na polní lilie, netkají a nepředou, a přesto ani Šalomoun ve své nádheře nebyl oděn jako jedna z nich."

Když ti Král řekne, že jsi nádherná - co je ti po názoru ostatních?
Když Stvořitel dal takovou péči a um do jediného páru motýlích křídel... o kolik víc jich věnoval Svému obrazu v tobě?
Vždyť ženu nezdobí to, co nosí na sobě. A nehyzdí ji nic zvnějšku.
Krása nebo ošklivost vychází, stejně jako hřích a spravedlnost, zevnitř.
Nestarejte se o to, co budete jíst, pít, nebo si oblékat.
Oblékni si jen to, co ti Hospodin nechá dát.
Pak vzlétneš.

“Drahý, pamatuješ jaké to bylo poprvé?”
Muž nepřítomně pokýval hlavou.
“Byl krásný vlahý máj a všude kvetly stromy,” pokračovala manželka.
“Ano, nádherný to čas. Byl podvečer a čas jakoby se zastavil,” odpovídal zasněně manžel.
“Leželi jsme pod rozkvetlou třešní mezi padajícími okvětními lístky.”
“Pamatuji si to jako dnes. Schovali jsme se do sadu nahoře nad vesnicí - kdyby nás náš otec chytil, bylo by zle.”
“Bylo nám osmnáct a naše láska neznala hranic. Celý život jsme měli před sebou.”
“Bylo mi třináct a ukradl jsem otci láhev Alpy a krabičku cigaret. Nikdy už jsem tak neožral jako tenkrát poprvé…” dokončil manžel.

„Do jaké koleje byste chtěli jít?“ zeptal se James na jejich první cestě do Bradavic. Remus neurčitě pokrčil rameny.
„Já... musím do Zmijozelu,“ přiznal Sirius nejistě.
James nazdvihl obočí. „Jak ‚musíš‘?“
„Chodila tam celá rodina.“
„A ty nechceš?“ ujišťoval se Remus.
Zavrtěl hlavou.
„Když nechceš, tak tam nechoď,“ pokrčil James rameny. „A je to.“
„A co když mě tam Moudrý klobouk pošle?“
„Tak si založíme vlastní kolej,“ rozhodl James. „A bude to ta nejsuprovější kolej ze všech. Bude se jmenovat... Coolej. Jakože je cool. Chápete.“
Všichni se zasmáli a Sirius se najednou cítil o něco líp. Tohle přátelství bude navěky.

Projížděli vypálenou vsí, když ser Ilyn neartikulovaně zachrčel a na něco ukázal. Jaime vyjel zpoza ohořelé zdi a podíval se tím směrem. Na nedalekém kopečku se hemžilo hejno havranů. Oba pobídli koně.
Až když byli oba jezdci téměř u nich, ptáci se s nevrlým krákáním vznesli. Jejich hostinou byly tři mrtvoly.
Masa však na nich zbylo dost, aby je Jaime okamžitě poznal: Dothrak Zollo naražený na kůlu jako vypasená husa na rožni, septon Utt nabodnutý na háku jako uzená šunka a šílený šašek Střapáč rozvěšený kolem nich ve čtyřech kusech
Hora nebo Bratrstvo bez praporců – díky jim, pomyslel si Jaime

Myslela
... na to, jak ji poprvé uviděla, udýchanou z lovení svobodomyslného králíka v parku.
... na to, jak ji poprvé vzala za ruku na procházce nočním městem.
... na to, jak ji poprvé políbila, úplně náhodou pod kvetoucí třešní.
... na to, jak se poprvé ztratily a našly.
... na to, jak se poprvé pohádaly, o tom, jakou barvou vymalovat obývák.
... na to, jak poprvé (a naposledy) probrečely celý svůj svatební obřad.
... na to, jak poprvé (a ne naposledy) uviděly prťavou fazolku na monitoru.
... na ni po probuzení, pořád, každou chvíli, před spaním, ve snech.
... na svoji nádhernou, chytrou ženu.
... na život.
... na štěstí.

Nebylo jich málo.
Dobrých - těmi to začalo.
A zlých - těmi to neskončí.
Vítězství i prohry.
Zapomnění i vzpomínky.
Oslavy i truchlení.
Pro jednoho, pro několik, pro mnoho, pro všechny.
Jak málo rozumíme, co to znamená.
První klopýtnutí nebylo naše.
První slib ale ano.
První záchranná mise, plánovaná dávno předtím, než přišel první pád.
První záchvěv strachu jsme necítili.
První závan naděje ale můžeme.
První neochvějná jistota toho, na čí straně je vítězství, se objevila, když Prvorozený přijal prvotní trest.
Nebudeme první... a přesto, každé naše poprvé bude rozhodovat o našem naposledy.

Tenkrát, kdy čas a pořadí nadobro přestanou mít význam.

Všichni ostatní už šli spát. Ti dva se ale tak zabrali do hovoru, že úplně zapomněli na čas. Ještě se jim nechtělo spát. Jako by ani nebylo možné ukončit ten kouzelný okamžik intimity, kdy odhalili vlastní nitro tak, jako ještě nikdy.
Úplněk se skryl za mraky, takže do místnosti nepronikl ani jediný paprsek světla. Jemné rysy obličejů smazala temnota. Přítomnost toho druhého bylo možné jen neuchopitelně tušit.
Oba zkoušeli, jak daleko mohou zajít. Krůček po krůčku.
Bylo to pro ně tak nové.
Nepatrný pohyb ruky. Teplý dech na tváři. Dotek horké kůže na horké kůži.
Na ten polibek nikdy nezapomněli.

„Páni ty šroubováky jsou super věc, teď dokážu opravit úplně všechno!“

Něco takového se mi v mém útlém věku začalo honit hlavou, když sem dostal svou první sadu šroubováků a začal sem rozebírat a zkoumat všechny hračky.

Jednou se pokazilo takové světýlko do zásuvky, abyste se v noci nebáli tmy a já jsem samozřejmě musel využít své nově nabité nástroje. Závada byla po rozebrání evidentní.

„Ha upadlý drátek, to jenom spojím dohromady a zase to bude fungovat!“

Avšak mé nezkušené já dostalo super nápad spojit drátky k sobě šroubovákem bez izolace.

„AAAAA!!!“

Tuhle první ránu od elektřiny si budu pamatovat!

Anežka se posadí na lavičku ve dvoře, nastaví tvář jarnímu slunci. Mezi pavlačemi se honí vlaštovky, na šňůře se pokojně pohupují mokré cíchy a na nich poskakují stíny dovádějících dětí.

Anežka se té stínohře usměje. A pak si poprvé uvědomí, že ten kousek jejího srdce ztvrdlý křivdou se vstřebal a už netlačí. Na kratičko ucítí v dlani vzpomínku na hebké teplo koňských pysků, promne dlaň palcem, je hebká a měkká, bez rozpraskaných mozolů, bez zčernalých třísek tlejících hluboko pod kůží. Vzpomínky uletí jako stín z bílého prádla.

Zůstane jen přítomnost vonící mýdlem a čerstvým povětřím, přítomnost dětského smíchu a smíření.

- Nechoď tam. Ten dům tě připraví o rozum. Nenech se zlákat zdáním. Prostorné promenády vedou do zatuchlých sklepů. Velkými okny fouká zlý vítr. Pod vysokými stropy se drží zima. Není to dobrý dům. Není to šťastný dům. Střez se ho!
- Nezrazuj mě, nech mě jít. Svou cestu musíme volit vždycky sami. Možná, že na chvíli zešílím. Možná mě můj vzdušný zámek pohltí. Všechno se může stát, ale půjdu tam. Vystavím ho z cihel snů a přání, abych jím mohl projít. A až vyjdu ven, budu silnější, protože jenom ten, kdo sám sobě dovolí prosnít svoje sny, může realitou kráčet osvícen.