DMD 2021

Visela na plotě již dlouho. V domě uvnitř plotu kdysi žila veliká a šťastná rodina. Otec, maminka, spousta dětí.

Schránka byla skoro každý den kontrolována. Během let děti rostly a postupně odcházely, až zůstali jen staří rodiče.

Schránka byla stále využívána, i když méně. Až pak nakonec jí věnoval pozornost a péči už pouze starý pán.

A pak už nic.

Mladí se dlouho dohadovali, co s domem. Schránka chřadla, rezla a zela prázdnotou.

A pak najednou.

Ucítila dotek lidských rukou. Sundali ji. Vyčistili, naolejovali, namalovali. Prý k domu patří.

Z domu se opět ozývá život rodiny, a schránka není mrtvá.

Až budeš zas malá,
zahodíš všechny dospělácké starosti,
které ti tížily hlavu
a nedovolily ti se smát.
Alespoň na chvíli.

Až budeš zas malá,
rozběhneš se do lesů a luk,
budeš tančit v dešti
a skákat v kalužích.

Až budeš zas malá,
uvěříš znovu na víly,
skřítky a princezny
a na pohádky se šťastným koncem.

Až budeš zas malá,
odvážíš se znovu snít
a jít za svými sny,
až tam, k nebesům.

Až budeš zas malá,
obejmeš konečně své vnitřní dítě,
vyprahlé po lásce a pochopení.
A nikdy už nepustíš.

Až budeš zas malá,
svět bude zase v pořádku.
Navždycky.

Maddie could feel caution creeping closer to the shrine. She moved to cover the entrance from view of the couple and raised her voice slightly.
"What happened?"
The young man started speaking, very dispassionately.
"You used that ritual we found, didn't you? It talked about binding souls to auspicious times. And you just... did it? To me?"
Ishanvi shrugged.
"Why? Because I was always talking about using magic and making our day special? You know I meant more like... fireworks? And maybe fluttering paper butterflies... or something. Not this!"
"You said lots. But we needed to act."
"So you did..."

Fialky. Zpěv ptáků. Lesní jahody. Vůně lesa, mech, jehličí a slunce probleskující mezi stromy. Srnka uhánějící přes pole. A za ní druhá. Ticho.
Hladina rybníka. Třpyt, oslnivá záře slunce. Šplouchání vlnek o břeh. Hop! Kapr. Křik kachen z rákosí. Jemný vánek a šepot stromů.
Sedmikráska. Azurově modré nebe. Zlaté obilí.
Vůně čerstvě posekané trávy. Vůně sena. Tiché odfrknutí. Koňské oči. Hebká srst.
Pes ležící věrně u nohou. Hlídá pasoucího se koně na zahradě.
Vůně kávy. Podvečerní slunce. Mhouřím oči.
Západ. Ohnivě zbarvené nebe.
Kuňkání žab a cvrlikání cvrčků z louky za chalupou. Tma.
Nebe poseté milionem hvězd. Velký vůz.
Ticho.

Bál lady Windermerové byl v plném proudu. Pánové v nudných fracích tančili s dámami, které mrkaly dlouhými řasami a ukazovaly zářivé úsměvy.
„Je to jako sledovat kočky, když loví myši,“ pronesl lord Henry nonšalantně a se zaujetím pozoroval dav. „Jenže tyhle myši kočkám ještě nadbíhají.“
„Nemáš v sobě kouska citu, Harry,“ zamračil se Basil. „Buď trochu romantik.“
„Neobyčejně se ve mě pleteš, já mám citu na rozdávání. Ale moje city se od těch tvých poněkud liší.“
„Jak?“
„Ty jsi zamilován pořád, docela jako já a jako všechna ta omladina. Jenže ty miluješ stále. A my ostatní? Jen přes plesovou sezónu.“

Remusovi se z podivných šeptaných náznaků zvedá žaludek, nejradši by vyzvracel všechny myšlenky, které se mu plíživě smotávají v dusící knedlík v krku. Nevěří, nemůže, nechce – že by někdo z Řádu zradil – nedává to smysl, nesmí, ale pravda mu propaluje křečovitě zavřená víčka: Někdo z nich je špeh.
Poprvé po letech se cítí sám. Jen on a vlk – a hnusný stín pravdy.

*

Sirius ví, že věřit smí jen sobě. Ví to; rodina mu to vštěpovala téměř do krve. Ví to; ta samá rodina mu to názorně předvedla.

Poprvé se rozhodne ustoupit a svěřit odpovědnost někomu jinému.
Poprvé měl rodinu poslechnout.

Crowley přesně věděl, co jeho anděl potřebuje.
Nastartoval své Bentley a za doprovodu písně Killer Queen uháněl s Azirafalem k Londýnu.

V Ritzu měli rezervovaný svůj oblíbený stůl, na kterém jim přistávaly ty nevybranější delikatesy a ta nejdražší vína. Byl by to dozajista naprosto bezchybný večer, kdyby si ten samý den a tu samou restauraci nevybrali pro své první rande i Gabriel s Beelzebubem.
Oba páry se velice pečlivě snažily druhou dvojici zcela ignorovat, což šlo dost těžko, protože ještě ke všemu seděli u sousedních stolů.

Nakonec to, co Crowley nazval nejhorší večeří v historii lidstva, raději odešli zapít společně.

Dnes už zbývala jen jediná pochůzka. Jakkoli se Muriel protivila myšlenka návštěvy Obrtlé ulice, z Příčné zkusila už všechno a slimáci se stále neobtěžovali opustit její květinový záhon. Chtělo to těžší kalibr.
Ve spoře osvětleném krámě zamířila rovnou k pultu. „Dobrý den. Hledám něco na slimáky.“
Šedavá osůbka u pokladny nasadila výraz absolutního děsu.
„Snad toho nechci tak moc.“
Prodavačka zmizela za závěs mezi policemi.
„Slimáci? V tomhle počasí?“ ozvalo se zezadu. K hlasu se vzápětí připojila tvář. Pronikavé modré oči, lícní kosti, že by se jimi dalo krájet, vlasy stažené do drdolu černé jako bouřková mračna. „Přejete si, drahá?“

Tenkrát poprvé byl hrad osvícen,

tenkrát poprvé chodil muž po provaze

nad nádvořím

za zvuků bubnů.

Tenkrát poprvé hrály panny na píšťaly

a zpívaly libými hlasy

k obloze, pokryté temnými mračny.

Tenkrát poprvé se kaple otevřela

zevnitř se vyvalila oblaka prachu

a něžná záře kostelních písní.

Zavřít oči, nechat se unášet, snít...

že ten hlas, ten hlas bude můj.

Tenkrát poprvé se zableskly oči

pod obočím, staženým vztekem,

když jiný muž počal nitky krásných slov vplétati

do vlasů jedné z pannen, obloudit ji chtěl ...

Tenkrát poprvé hořely ohně

v srdcích.

Je zase Beltain; po dvanácti letech

ty ohně stále hoří.

Lioness sat across a table from Swan.
The director was looking through the last of the papers and the agent amused herself by trying to 'read' her superior.
Swan's shield was as strong as ever.
But for the first time it didn't seem threatening or daunting. Because for the first time it wasn't a competition.
Lioness had her own mode of protection now.
Perhaps it wasn't as impenetrable. But like Tortoise said, Lioness actually didn't like to hide, unless she had to.
And if she had to, well...
"You're not ready for your first mission," Swan interrupted her thoughts.
"But...!"