DMD 2021

Postupující čelo Jonathana Westleyho rafinovaně skryl módní mullet. I díky němu Jonathan již pátým rokem v srdci New Yorku nenápadně pronikal do zpravodajských sítí. Jak ostatně jinak oslovit svět s poselstvím vpravdě hlubokým?
Vše šlo podle plánu. Jenže pak ho kolegyně Emily pozvala na rande.
Jonathana tento zvrat zaskočil natolik, že svolil.
V restauraci Emily Jonathana okouzlila razancí, s níž vyřídila humra.
Když však zatěkala pohledem k jeho paruce, poděšeně vyjekla.
Jonathanův mullet zareagoval na pohyby pojídaného humra a začal odpovídat vlněním vlasů a popocházením.
Emily navzdory jasnému namlouvacímu tanci prchla.
Jonathan sklesle zaplatil.
Rodovému prokletí innsmouthských obyvatel nešlo uniknout.

„Případ Léona Wauterse už před válkou otevřel otázku regulace magických schopností.“
Studenti nenápadně pokukovali po Cameronovi, červeném M na jeho kabátě a lesklých náramcích na jeho zápěstích. Gabriel se mračil se na každého, kdo se otočil. Z učebnice se na něj zpátky mračila fotografie Léona Wauterse, nezaměnitelná díky uhrančivým očím, tenkému knírku a zvláštnímu sestřihu vlasů, nahoře krátkém, vzadu dlouhém.
„Wauters se rozhodl převést Van Visserovu filozofii magické nadřazenosti do praxe. Jeho útok na hlavní nádraží v Shackamaxonu je dodnes považován za magický zásah s největším počtem obětí mimo dobu války. Právě strach, vyvolaný tímto běsněním, zajistil podporu Segregačnímu zákonu.“

Tatínek: Á už otevřeli okresy, vyjedeme na chatu.
Maminka: Na jak dlouho?
Tatínek: Asi na týden. Co na to říkáte děti.
Dcera: Cóó? Moment, na chatu? Néé, na chatu NÉÉ.
Syn: Jo, to beru, aspoň budeme víc venku.
Tatínek: Ano, přesně tak. A co kdybychom tam zůstali čtrnáct dnů.
Syn: Jóóóó!
Maminka: Tak jo, děti, rychle sbalit.
Dcera: To snad néé, já tam nejedu.
Maminka: Jedeš. Nediskutuje se.
Dcera: A je tam wi-fina?
Tatínek: Ne.
Dcera: Ach.

O dvacet let později...
Maminka: Tak co, už otevřely ty okresy abychom mohli jet zpátky domů do města do Podolí...
Syn: Do školy...

Stát a hledět někam tam, k Šedým přístavům a zůstat. Tušit, ne vidět za mraky slunce, doufat a nezmrznout. Dotýkat se prsty zrcadla a trpět, protože není země za zrcadlem. Unikat pohledem do výšky, protože tam, kam už nelze letět, je někde Laputa. Cítit a dýchat štěstí, které nemůže být naše, a měnit se v mořskou pěnu. Dotáhnout aspoň tu kostru, když už jsme prohráli. Milovat, nepromluvit a přijmout svou samotu. Toužit po obzoru, po doteku té záře, které se nedá dotknout, protože jsme lidé, protože naší nejvlastnější skutečností je touha, protože naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v Tobě.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Zdivočelý Mullet.
"Ahoj, Viktorko!" pozdravil.
"Ahoj, divnosti," pozdravila holčička, "ty jsi stlašidlo?"
"Ne! Jenom nevolej tátu, aby mě kopl do zadku!"
"Tak co seš?"
"Zdivočelý Mullet! Normálně jsem vepředu přerostlý skin a vzadu hipík, ale jak jsem zdivočel, je všechno jinak!"
"Já ti nelozumím. Vypadáš pšíšelně."
"A proto jsem smutný. Nikomu se nelíbím."
"A nechceš učesat? Tšeba to pomůže."
Viktorka Zdivočelého Mulleta učesala, ale nepomohlo to.
"Pomohlo to?" zeptal se Zdivočelý Mullet.
"Nepomohlo," odpověděla Viktorka, "ale dobše se češeš, protože nekňouláš. Budu tvou kadežnicí!"
A tak se Viktorka a Zdivočelý Mullet skamarádily.

Jsi tam ještě?
buch buch
snaží se nás rozdělit
zas a znova
buch buch
myslíš, že i tebe jednou nazvou konspirační teorií,
abych nevěřila, že jsi tu se mnou?
buch buch
krev proudí tělem
v průměru 3 153 600 litrů za rok
buch buch
pravá polovina pumpuje rudou tekutinu do plic
okysličenou krev pumpuje levá polovina do zbytku těla
buch buch
já vím
vždy tu budeš
nedovolím, aby mi tě vzali
naslouchám
na kusu obřího šutru pokrytého vodou
obíhajícího gigantickou žhoucí hvězdu
vše letí vesmírem v dokonalém souladu
buch buch
zázrak stvoření
vrcholná magie
polibek světla
jak se to stalo,
že nevěříme

"Představ si, Aničko,“ přilítla Maruška domů s očima navrch hlavy, "Pěnkavovi už taky prodali statek!"
"Cože?" zbystřila Anna Kovandová. "Jak to víš?"
"Šlo to přes Darju," vyjasnila Maruška.
"Tomu nevěřím! Stará Pěnkavová že by šla pryč?"
„Navíc prý levně a prvnímu, kdo přišel! Chtěli se ho zbavit rychle. Nechtějí tam být už ani den! Víš proč? Prý tam straší,“ vyprskla Maruška.
„Jedině tak starýmu Jarynovi ve věži,“ ušklíbla se Anna. „Kovandovy odtud nedostanou ani heverem! Nepovedlo se to ani nacistům, ani komunistům! Nějaký strašidlo se může jít klouzat! Kovandové tu budou ještě za sto let!“ pohladila po hlavě malého Vojtíka.

"Takže teď je v ulicích a vraždí lidi?"
"Nejenom. Lidi, trpaslíky, zavraždil i Reginalda Půlbotku."
"Ohh..."
"Jeho rozhořčená stížnost nebyla zrovna vrcholem mého dne, pane."
"No to si dovedu představit," pokýval hlavou arcikancléř a poškrábal se ve vousech, "jak jste říkal, že se to jmenuje?"
"Mullet, je to takový účes, který nosí Überwaldský fotbalista Jearl Jeäger, tam u nich je to doslova legenda, nejen fotbalista, i ten účes. Během zápasu s Nevídanými akademiky obživl a..."
"Promiňte, arcikancléři, čeká na vás velitel Elánius," přerušil je jeden ze studentů.
Výsměšek ztěžka vstal a povzdechl si: "Toho Půlbotku vám teď upřímně závidím, Rozšafíne."

Holka se sluchátky nastoupí a svalí se na svou oblíbenou sedačku, ale všichni ostatní zůstanou zaraženě stát na zastávce.
„Tak jedem, nebo co? Takhle tu budem ještě zejtra,“ ozve se zevnitř.
Jako první se vzpamatuje dáma s kloboukem.
„Proč tu není ten normální řidič?“ štěkne rozčileně. Každý den ji zdravil. A za oknem míval plyšového jezevčíka.
„Co já vim… Tak jedete?“
Muž i chlapec nastoupí. Dáma s kloboukem na chvíli zaváhá, kytky v kostele čekají a ještě přece chtěla nakoupit. Nakonec ale rázně zavrtí hlavou, usadí se na přední sedadlo a nakloní se k řidičce.
„Teď ale vážně. Kde je?!“

Charkovský leden voní medem, jehličím a sněhem. Ve dvaaosmdesátém roce převládal sníh; tři dny před Vánoci ho bylo skoro po kolena. Mrzlo až praštělo – a Alexandra by také s chutí někoho praštila. Ninu například, která zapomněla nakoupit, a ráno proto odběhla pořídit alespoň jídlo. Ani nezatopila. Nebo kominíka. Nebo sebe.
Kdyby si ráno udělala ten účes pořádně, kdyby byl komín řádně vymetený, kdyby se nerozhodla rozdělat oheň sama; byl by teď v místnosti podstatně čistší vzduch a ona by měla podstatně méně ohořelé vlasy. Přešla k zrcadlu a zadívala se na sebe. Vpředu ohořelé vlasy se vysmívaly dlouhým loknám vzadu.