DMD 2021

Dveře služebny se rozlétly. Anna Kovandová vstoupila tak rychle, že si obecní policista ani nestačil sundat nohy ze stolu.
„Koukejte je najít a zavřít, až zčernají, lumpy mizerné!“ zahromovala.
Strážmistru Houbovi upadla tlačenka na košili. „Ženská nešťastná, podívejte, co jste…!“
„Co já! To se vypere! Ale ty kapličky! Sotva jsme je opravili, jsou zas počmárané!“
Houba sáhl po papíru: „Tak to sepíšeme.“

„Tady protokol podepište.“
„Moment… Cože? Vandali zničily křýžovou cestu v banánovém háji? Co jste nasával, proboha?“
„Tak jste to diktovala!“
„Cesta byla křížová! Háj akátový! Ukažte, napíšu si to sama, pod tohle se vám nepodepíšu ani za nic!“

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla akta banánového háje.
„Ahoj, Viktorko,“ řekla.
„Ahoj,“ řekla Viktorka, „vy jste kdo?“
„Akta banánového háje!“
„Banány já nelada,“ ušklíbla se holčička.
„My taky nejsme banány,“ odvětila akta, „ale akta o jejich hájích.“
„Tomu nelozumím,“ zamračila se Viktorka.
„My taky ne,“ zamračila se akta. „Proto jsme přišla za tebou. Jsme smutná a bezradná!“
„Nebuďte smutná a bezladná!“ pohladila je Viktorka, „Když něčemu nelozumím, hlavu si s tím nedělám! Nesnáším vysvětlování.“
„To je výborná rada! Nebudeme si se svou existencí dělat hlavu! Děkujeme ti, kamarádko!“
A tak se Viktorka a akta banánového háje spřátelily.

Horáčku, povídal Pažout, zajdeme do banánovýho háje, četl jsem v průvodci, že tam je výstava aktů, nikoliv nějakejch nudnejch obrázků, ale aktuálních, tudíž nejspíš živejch aktů, a to mě teda zajímá, ale Horáček se rozhlídl kolem a řekl, tady u bazénů je živejch aktů dost, a to všeho druhu, v háji budou jenom baby, nezájem, a Pažout se taky rozhlídl a líně přikývl, máš pravdu, zůstaneme tady, a při večeři povídal pán vedle u stolu, Máňo, ta výstava byla děsná nuda, koho zajímají listiny vo banánech, listiny, ahá, zabručel Horáček, a Pažout řekl, pojď na pokoj, předvedu ti živej akt!

"Kde jsou?"
Pobíhám od kuchyně do komory, do předsíně, do koupelny (co kdyby).
"Tak kde jsou? Kam jsem je dala? Vždyť přece..."
"Co, prosím tě, vyvádíš? Lítáš tu jak aeroplán," otáčí se ne mne nechápavě muž.
"No co, co. Hledám. BANÁNY HLEDÁM!" zvyšuji hlas již se slzou na krajíčku "Skoro dvě kila banánů!"
Najednou se můj muž rozesměje na celé kolo: "A bylas na zahradě?"
Bohové banánového ráje se tetelí blahem na svém Olympu.
Ách, takové uctívání. No a co, že od psa.
Celá zahrada je poseta různě okousanými žlutými plody.
Vyřešeno, odloženo. Ad acta.
Musím koupit nové
Do háje!

„Neuvěříte, co ti mudlové umí,“ rozplývala se ve sborovně madam Prýtová po návratu z dovolené na Islandu. „Přivezla jsem obrázek.“
Všichni profesoři se podívali směrem, kterým ukazovala. Na zdi za jejím křeslem visela velká zarámovaná fotografie vnitřku obrovského skleníku.
„Vidíte? Oni tam pěstují banány a využívají k tomu teplo z hloubi země. Tohle by pro nás měla být úplná maličkost. Budeme je v Bradavicích také pěstovat, co říkáte? Mám návod.“ Zamávala svazkem hustě popsaných pergamenů. „Nejsou to sice rostliny magické, ale ta chuť!“
Rozproudila se živá debata, jen Hagrid mlčel a zíral na obraz. Něco se mu na něm nezdálo.

„Já mluvit o aktu pana Nového. Nahého,“ začal referát o novinovém článku pan Kaplan.
Profesor Parkhill zmateně zamrkal. „Nemyslí se akt, tedy zobrazení nahého těla, ale akta ve významu spisy.“
„Akty,“ pokýval hlavou pan Kaplan. „Tak ty ne,“ protestoval pan Bloom. "Takty jsou v notách,“ podotkla Olga Tarnovská. „Ne takty, ale fakta,“ přidal se k diskusi pan Pinski.
Profesor otočil oči v sloup. „Akta!“
„Akta pana Nového,“ začal znovu pan Kaplan.
„Ne pana Nového, ale banánového. Jako banán,“ opravila ho slečna Mitnicková.
„Jako gól?“ nechápe pan Kaplan. Ne gól jako branka, ale gól jako vtip,“ směje se pan Nathan.
Profesor Parkhill se chytil za hlavu.
„Vy zapomenout na háje,“ připomíná slečna Caravellová.
„Do háje,“ pomyslí si profesor Parkhill.

„… akta banánového háááje, trčí ze zadku Andreje Grigáje…“
Příjemně modulovaný a silně opilý mužský hlas se přidušeně zarazí uprostřed poslední slabiky.
„Vypadni!“ vyletí vztekle dveřmi rockového klubu.
Hned za slovy následuje pohledný mladík v povinné kožené bundě. Zapotácí se, přehlédne poslední schod a natáhne se jak dlouhý tak široký na zemi.
„To tady… podpálím!“ zahuláká do zavřených dveří.
Chytí se zábradlí, vyjde bez nehody zpátky ke dveřím a začne na ně bušit.
„Hej! Pusť mě zpátky nebo ti to tady podpálím! Jsem plamenný černokněžník!“
„Vysmahni, nebo volám policajty,“ zní odpověď.
„Ej…“ Mladík zaškrábe na dveře. „Princezno? Pustíš kocourka zpátky? Mňau?“

Když se na parapetu objevila spěšná sova, Molly si povzdechla. O poznání hlasitěji než předevčírem. Bylo teprve září a tahle byla už čtvrtá.
"Co provedli tentokrát?" řekla sama pro sebe a přemýšlela, jestli má vůbec cenu otevírat dopis, který mírně nervózní sova vhodila do kuchyně.
Molly, - a v tu chvíli věděla, že je zle, protože v pondělí ještě byla Vážená paní Weasleyová -
s politováním ti musím opět oznámit, že Fred a George zase porušili pravidla. Tentokrát se jim podařilo proměnit kus lesa v banánovou plantáž.
Kentauři jsou z toho klouzání po slupkách nevrlí...
Molly nedočetla a začala se hlasitě smát.

The sun kissed my cheek one last time like a lover promising to be back tomorrow as I stepped among the trees. Soon, the mist rose and wrapped around my shoulders like an ex who refuses to acknowledge it's over. From the shadows and places unseen, creatures big and small started adding their voices to the cacophonic choir of the night. Minute after minute, step by step, time crawled like a...

The clerk finished reading the report and filed it with the others.
"You may be just a night watchman on a banana plantation, Harry, but you do dream big."

Se zájmem si prohlížel předmět ve své ruce. Přičichl a zkoumavě do něho rýpnul nehtem.
„Co je to?“
„To je banán, pane. Ovoce z jižních krajů. Myslela jsem, že jsi se s ním mohl setkat třeba při svých cestách po Itálii nebo Francii. Pravda, ve svých spisech jsi se nezmínil.“
Zasnil se.
„Ano, vzpomínám si. Zářivé slunce, modrá obloha, banánový háj, já a…“
Pozvedla jsem obočí.
„Háj? Banánový? V Itálii? Nešlo spíše o háj olivovníků?“
Nepatrně se zarděl a znovu se zahleděl na zaoblené ovoce ve svých rukou.
„Přiznávám, že jsem tenkrát měl zájem o trochu jiné křivky…“ utrousil suše.