DMD 2025

Bylo tomu tři týdny, co Marek Pokorný opustil byt svého dědy a obýval turistické lehátko u Dana Coufala na koleji Větrník.
Osmnáct dní - věren svému příjmení -, naslouchal hovorům u zadního stolu hostince Na Hrádku.
Devatenáctého náhle vstal, pomalu došel ke staré nástěnné mapě a zabodnul prst do severovýchodní hranice republiky.
„Nezapomínejte na Duklu, pánové. Okamžik, který udělal Československo velikým!“
Hovor kolem v mžiku zamrzl.
Koukali, jako by spadl z višně.
„No, pověz to Podkarpatský Rusi…“ přeťal ticho vesele Rosťa.
Evžen zavrtěl hlavou.
„Nepotřebovali jsme zbytečnej masakr a přátelství na věčný časy pro pochybnou slávu…“

Markovi právě rozkopli domeček z karet.

Ještě jednou.
Ještě jednou udělat všechno, za co by ho žádný doktor nepochválil.
Ještě jednou parádní doutník. Tu Kubánku, co ho lisovala mezi opálenými stehny, znal důvěrně. Kouř vyfukuje za mohutného kašlání.
Ještě jednou dvojité daiquiri. Dva pořádné panáky rumu s grepovou šťávou tečou jícnem a pálí. Stejně je to nejlepší panák v životě.
Ještě jednou si vzpomenout. Kde začít? Rozdrcenou nohou? Nebo snad raději myslet na Afriku?
Ještě jednou říct sbohem synům. Hladí jejich vybledlé fotografie.
Ještě jednou naplnit kocourovi misku, aby ho nezačal hned ohlodávat.
Ještě naposledy zkontrolovat hlaveň brokovnice.
"Dobrou noc, číčo."
A pak už jen stisknout.

Čekání ztratilo smysl. Sestoupila jsem do údolí.
Z těžkého bahna periodicky zaplavovaného vodou čouhaly bělavé kosti mužů, kteří slyšeli jeden druhého sténat. Únava, horečka, trápení, smrt.
Jen semena zůstala pro život.
Ztvrdlé paty už je nepošlapou, dychtivé ruce nevyrvou, nenasytná ústa nerozdrtí.
Nový život vyrazí z mršiny civilizace. Vyklíčí z vody.
První výhonky odolných travin zašelestí zelenou písní. Divoké kosatce zatančí pod jarním nebem. Tiché lístky ptačích třešní zasypou stydlivé prvosenky. Vůně bude věčná.
Zaslechla jsem je. Nechci zůstat sama, protože poslední.
Svlékla jsem se a nahá ulehla na zem. Daruju jim svoje tělo.
Cítím, jak nade mnou rostou květy.

Za zatáčkou vězel plně naložený vůz zapadlý až po podlážku ve vymleté díře plné bahna.
„Já ti říkal, že to neprojedem.“ syčel brunátný mlynář na svého pacholka.
Než se mladý Damek nadechl k odpovědi, ozvala se Tonička: „Dobrej večír, pane Otýpko.“
Mlynář smekl klobouk.
„Dobrý večír slečno Bolavá.“
„Když mi seženete dostatečně dlouhou tyč, ukážu vám kouzlo.“ mrkla na Damka, který se okamžitě začal rozhlížet, až našel pořádný kus větve silný jako mužské stehno.
Tonička si vyměřila vhodný úhel, nacpala tyč pod vůz a druhý konec nakázala Damkovi zatížit. Pak už jen mlaskla na koně a vůz se plynule rozjel.

ANBU Rosomák se vytáhla na parapet konožské základky (s nindža zaměřením) vedle člena dopolední hlídky. ANBU Vlaštovka seděl opřený o stěnu školy a ledabyle si pohazoval vrhacím nožem.
Skrz okno za jeho ramenem bylo vidět Sasukeho Uchihu stojícího strnule v rohu vyprázdněné třídy.
"Proč už si ho neodvedl? Má být dávno zpátky v komplexu."
"Dneska měli první hodinu sexuální výchovy. Dozvěděl se, co bude muset udělat pro to obnovení svého klanu o kterém pořád mluví."
"...a to nevěděl-"
"Co vím, tak mu bylo sedm. Pochybuji, že mu to stihli vysvětlit."
"Ah."

Uvnitř třídy Sasuke začal pomalu mlátit hlavou do zdi.

Šli mlčky, jako vždy. V noci se nehodí mluvit. V noci se naslouchá. Našlapovali opatrně, ale i tak občas nějaká větévka praskla. Noc byla tmavá, přes srpek měsíce přebíhaly temné mraky.
Januš najednou zastavil a zvedl ruku. Anina k sobě přitiskla dítě.
„Jezdci,“ sykl. „Za námi!“
Opatrně ustoupili do tmy. Skryli se za stromy a čekali.
Tři muži. Koně hubení, jezdci otrhaní.
„Tudy,“ ukázal jeden. „Za chvíli je máme. Jeho prodáme vojákům. A ji…“ přes tvář mu přeběhl úšklebek.
„To budou lehce vydělaný prachy,“ zaskřípal smích druhého.
„A eště si užijem,“ mlaskl třetí.
Dítě Meda otevřelo oči a otočilo hlavu.

Nebe pláče. Cáry výstřelů ho trhají na kusy. Soumračné rány se barví kovovou krví. Svět je nahoře a hned zase dole. Bůh ho štítivě vzal do dvou prstů a pohazuje si s ním jako dítě, které si hraje a neví, že přitom ubližuje. Smrt voní jako koňský pot. S každým dalším skokem je blíž.
Nakonec se nebe i země zastaví. Duše se upokojí. Brzy bude konec.
Ruka na jeho čele, veškeré znamení života. Křížek a slzy.
"Můj pane!"
„Mám dost, příteli, ty se zachraň,“ zachrčí a zemře.
Nikdo se nedozví, kdy a jak.
Jen proto ten den švédské vojsko neprohraje.

Po deseti minutách to Crybabyho přestalo bavit. Kručelo mu v břiše, smrděl jak prostěradlo v huttím paláci, chtěl začít pracovat na přístupu na holonet, který už klukům měsíc sliboval…
A medik byl hvězdy ví kde.
Nejspíš po lokty v něčím žaludku. Zraněných bylo spoustu, a Crybaby měl štěstí, že vyvázl jen s škrábancem na předloktí. Skoro to ani nekrvácelo. A na stolku kousek od něj ležela medicínská svorkovačka.
Co na tom může být těžkého, zašeptal hlásek v jeho hlavě. Stačí namířit a zmáčknout.
Usmál se.

Corric, který mu o týden později tahal svorky z hnisající rány, se bavil podstatně méně.

Mikael seděl v cele na páchnoucím slamníku. Přemýšlel.
Nikdo neví, kde je. I kdyby věděli – kdo se pokusí postavit Řádu?
Jeho věčně opilý otec ho hledat nebude. Neslyšel o něm od chvíle, kdy ho Řád donutil službou splácet tátovy dluhy.
Nemá nic a nikoho.
Co teď? Maminka říkávala, pouč se a pak jednej. Co ho může naučit vězení?
Nenávist.
Otřásl se.
Začal si tiše zpívat. Hudba ho jako obvykle zavinula do sebe, utišila strach, povzbudila bolavé srdce.
Usmál se a začal zpívat hlasitěji. Stará balada rozsvítila studené zdi nadějí a dodala mu sílu.
Najednou pochopil, že hudba může být zbraň.

“Jene Ámosi, ty to vidíš,” rázoval Antonín po pokoji. Pohlédl na obraz, s kterým často vedl dialog. Jednostranný, ale účinný. “Mám o ni starost. Zase přibrala. Ne na těle, práci si přibrala! Nemá rozum, žena moje! Sám jsi napsal: Kvaltování hovadům více než lidem připadající. Máš pravdu! Za pár týdnů skončí škola. Vymyslel jsem nádherný výlet, panevropskou funerální turistiku! Père Lachaise! Friedrichswerderscher Friedhof! Invazní hřbitovy! A ona? Zorganizuje letní školu! Chtěl jsem, aby zvolnila. Aby si vzala dovolenou. Menší úvazek. A víš, čím naše dohady vždy skončí?”
Pohlédl na obraz. Jan Ámos evidentně nevěděl.
“A učit za mě bude kdo?”