DMD 2025

“Dej blbci funkci, vymyslí lejstro!” zuřila Alex. “Kompetence? Kraviny!”
Antonín jí nakoukl přes rameno. “Zlatá slova! Komenský by zajásal! Příprava výuky! Profesní spolupráce! Hlavně etika a duševní zdraví! Co slovo, to perla!” Zarazil se. “To jste z pedagogické školy neznali?”
“Nás učili učit, ne žvanit! Kdy budu učit, když musím sepisovat všechny tyhle pitomosti?” práskla Alex složkou o zem. “Už jsem asi moc stará, abych ze sebe dělala takovýho vola! Já tady nemusím být! Půjdu jezdit s trolejbusem! Nebo s tirákem!”
Antonín se rozzářil: “Skvělý nápad! Změna ti prospěje! Dáš výpověď hned zítra?”
“Blázníš? A učit za mě bude kdo?”

„Ještě jednou děkujeme za pomoc,“ zopakovala paní Nováková, zatímco její manžel s Evženem na kraji stolu přepočítávali bankovky. „Vážíme si toho, že jste se obtěžovali takovou dálku. Nevím, co bychom si jinak počali.“
„Rádo se stalo.“ Xénie vtiskla zákaznici do dlaně sáček se sušenými bylinkami. „Hlavně nezapomeňte tohle koření každý úplněk nasypat čerstvé. Stačí štipka pod práh.“
„Nezapomeneme.“ Pan Novák horlivě potřásl Evženovi rukou.
Vyprovodil je před dům. Znepokojeně se zamračil: „To se ale zhoršilo počasí. Zvedá se vichr a bude chumelit. Nechcete raději přespat tady?“
„Ne, díky, spěcháme,“ odmítl Evžen s úsměvem. „Za chvilku jsme doma, nic nám nehrozí.“

Únor. Čas únavy a otupělosti, alespoň pro Ivana Braginského, který většinu svého fungování trávil v téměř delirijním alkoholovém opojení.

„Né! Ivane, sem teď nemůžeš!“ Katya zoufala.
„Nemáš?“
„Alkohol má Nataša. Musí přece něco zbýt do dalšího silvestra!“
Odjel s nepořízenou do Země vycházejícího slunce.
„Potěšilo mě, že i ty trochu zapracuješ na obnově svých ztučnělých jater.“ Japonsko se zaculil. „Vím, rád bys to porušil, inu, důsledky. Osvěta začíná a končí u nás samých.“
Rusko s námahou četl lejstro. „Já... se zavazuju… světit… suchý… únor…“ S každým dalším slovem bledl v obličeji. „Celý měsíc? Žádná vodka?“
„Vytrvej. Duchové předků jistě pomohou!“

Uprostřed močálu zapovězeného lesa stála cedule, na které stálo:

Došly mi cedule!
Zde leží pochovaný 31. princ, asi. Přestala jsem je počítat.
Přestaňte líbat žáby!
Nepromění se v princeznu. Jsou to pralesničky!!!
Opakuji: NELÍBEJTE ŽÁDNOU ŽÁBU! Tedy pokud nechcete, aby vaše poslední slova byla, cituji... "Už nikdy nebudu strkat jazyk do té žáby."
Chápete?
Co já se tady namáhám... Vždyť vy princové jste idioti. Neumíte číst, ani si všimnout cedule uprostřed ničeho!!
Mařenku omlouvalo alespoň to, že jí bylo pět. Maminka ji pak dala za uši. Vy skončíte v bahně.
Naposledy: Nevěřte pohádkám a nezpůsobujte trauma mým žábám.

Baba Jaga

„Teda na to, jak ten byt krásně vypadá, tak je úžasně levný,“ obrátila se paní Vylítalová na manžela od vybalování prádla do skříně.
Pan Vylítal jí podal další krabici. „Musím přiznat, že jsem v centru Ankh-Morporku také čekal mnohem vyšší nájmy,“ připustil. „Třeba je sleva za ty trochu špatně zaflikované díry ve zdech?“
„A nebo to možná bude tím, že jsme vedle budovy Cechu Alchymistů, tak to tu asi jednou dvakrát do roka bude trošku cítit nějakou chemikálií?“ pokračovala v odhadech paní Vylítalová.
„Teď když o tom mluvíš, Anežko, nezdá se ti, že to tu zrovna teď trochu zapá---“
Buuuuuum!

Otakar z Chmelce položil Vratislavovi ruku na rameno a pravil: "Ještě bys mohl zvednout pár desítek balvanů a párkrát přeběhnout řeku v plné zbroji, ale už zvládneš udělat něco víc než ostudu."
"A potrénovat mistrovské seky," souhlasil Vráťa, "zatím šermuju dost jako začátečník."
"Časem. Teď musíš především dobře zastupovat svoji rodinu. Jednání s králem Karlem není hra. Tváří se, že se s ničím mazat nebude," připomenul mu jeho učitel.
"Tak pojď synku..." pronesl Svatopluk Krlec. "A tobě díky Otakare, že mi vychováváš kluka. Jak se má to tvé předešlé páže?"
"Celkem dobře. Slyšel jsem, že se vyšvihl ve Velhartické jízdě."

"Co to znamená?" zeptal se roztřeseně.
Lékař si povzdechl. Pacienti tohle nikdy nechtěli přijmout.
"Podívejte, musíte držet dietu. Trvalou dietu. Chápu, není to příjemné, ale..."
"Ale... co... co mám teď dělat?!"
Lékař si začal nervózně čistit brýle.
"Člověče, neblbněte..."

*

"Chci to skončit!" zařval.
"Už toho mám dost, už nemůžu, už prostě... fajn! Tak tady jsem, já se prostě obětuju za ostatní a... hm..." Bylo to zvláštní. Nějak... se to nedělo podle jeho představ. Planoval velká poslední slova, odkaz, který by... jenže s touhle reakcí?!
"Prostě mě sežer, tupče!" křikl nakonec Taťka.

Gargamel se hystericky rozplakal.
"Šmouly nechci ani vidět!" vzlykl.

Marigold se posadil na postel vedle krásné dívčiny, lehce ji objal a začal ji vášnivě líbat.
"Ještě, tu mám pro tebe víno, výborné, sladké, napij se," usmál se na ni.
Dívka se napila, k jeho překvapení rychle a plnými doušky. Víno jí chutnalo. Opětovala jeho polibky.

Básník ji začal rozepínat blůzičku a laskat se s jejími ňadry.

Dívka odhodila poloprázdnou skleničku a vrhla se na něj, vyhrnula si svou suknici a obkročmo se na něj posadila.

Marigold se šťastně usmál.

Věděl, že byliny přidané do vína zabrání dívčinu otěhotnění. Byl řádně seznámen s jejich účinky. Mohl se v klidu milovat.

Poslední slova mohou být různá. Hrdinná, pronesená vojevůdci (těsně před prohranou bitvou), z dávných dob...

A vězte, že je tomu dvacet až třicet tisíc let, co se tohle všechno u nás událo.

...nebo o obyčejné budoucnosti...

"Hvězdy blednou," řekl Šedivý bratr a vtáhl jižní vítr. "Kde si vyhledáme doupě? Vždyť ode dneška půjdeme po nových stezkách."

...s ponaučením...

"Jste ještě mlád," pravil mu Athos, "a vaše trpké vzpomínky se časem změní ve vzpomínky sladké."

...ale já mám nejraději ta s nadějí...

"Neupozornil nás právě hrabě," namítla Valentina, "že veškera moudrost lidská obsažena ve dvou jen slovech?"
"Nu?"
"...čekat a doufat!"

„Takže poslední, co tvůj děd řekl bylo ´Bacha medvěd?´“
„Je to tak, pane. Nic velkolepého jako váš ctěný předek zakladatel,“ zavlnila se Miltrana zatímco si hledala svršky.
„Ono do knih se to tak píše, aby to znělo vznešeně. Ve skutečnosti ale slavný prapředek, jsa v bitvě u Noghusellu beznadějně obklíčen, naposledy řekl ´Do prdele!´“ plácl jí po zadnici mladý hrabě.
„Co byste chtěl naposledy říci jednou vy,“ smyslně se předklonila.
„To nevím, ale raději bych zemřel spíše tak nějak jako můj děd Enwallus, ve vysokém věku při hromadné souloži. Jeho poslední slova byla, což se nikde nepíše ´Do prdele ne´.“