Tančí se stíny

Ono se řekne - skrýt se ve stínech. Ale není stín jako stín. Havelock to věděl moc dobře. Stíny byly každý jiný. Tady hlubší, tady v trošku jiném odstínu a všechny vyžadovaly jiný přístup. A měnily se. Mihotaly se světlem lamp, posouvaly se svitem měsíce, a když do nich někdo posvítil, rozprchly se, pochopitelně, úplně.
Poskok za komín, přesun za římsku, nejtemnější roh uličky, posun za hromadu odpadu, úskok před náhodně otočenou lucernou zbloudilce plížícího se, ne tak tajně, jak by si přál, od paní Dlaňové. Stíny tančily.
Havelock Vetinari tančil s nimi. Jeho kroky vířily do rytmu tiché noční hudby.