8. Unboxing

Nasloucháním okolí se dozvídám zoufale málo. Každá vteřina, kdy jsem takto bezmocný, mne užírá. Je jasné, že musím trénovat nejen mysl, ale i svaly. Musím z té kaše, co mám po těle, udělat výkonný nástroj.
Potřebuji nějak cvičit, ale přitom aby nikdo nepoznal a nevšiml si, že cvičím. Přes den tedy zkouším napínat svaly. Jeden po druhém, dokud to nebolí moc. Pod dekou zatínám prsty a kroutím zápěstím. Tlačím rukou proti tělu.
V noci, když chůva spí tak to rozjedu pořádně. Protahuju nohy, ruce, krční svaly a zkouším břicho. Za nedlouho se dokážu točit a mrskat jak žížala v krabičce. Hlavně mě u toho ale nesmí nikdo vidět, asi by si mysleli, že mám epilepsii nebo něco horšího. Kromě toho je to vážně hodně vyčerpávající a pak musím spát déle než se mi hodí a docela dost mě bolí většina těla. Vždycky si ale vzpomenu, že je to velmi nedávno, co jsem zažil mnohem horší bolesti, a to mne posílí.
Je čas opustit mé dřevěné vězení!
Entusiasmu bylo učiněno za dost, teď do práce. Nahlížením přes okraj jsem zjistil, že na zem je to docela hluboko - v poměru k mým rozměrům. Někde v půli cesty je ale příčka, která by mi měla pomoci. Takže nohy přes okraj a pomalu překulit břicho. Hup! Teď držím váhu celého těla na rukách za rameny a hlavou. Jde to, ale nohama klátím ve vzduchu. Spouštění se je namáhavé a držím se jen dvěma články prstíků, když dosáhnu na šprušli. Z ní je to ale naštěstí docela blízko na podlahu, a tak slavím úspěch. Konečně na zemi a na vlastních nohách!
Jenomže jsem docela unavenej a sotva co slavně udělám tři kroky, padám a natluču si. Pokus to byl dobrý, ale teď se ještě musím dostat zpátky. No, není proč otálet, vracím se zpátky ke kolébce a podél stojny jdu lézt nahoru.
Vynaložením nemalého úsilí se přitáhnu a postavím na příčku a začínám se natahovat po okraji nahoře. Ouha! Je to vysoko! Nějak moc vysoko, když jsem se spouštěl, tak to šlo, ale teď jakobych se zmenšil! Funím a napínám svaly. To přeci musí jít!
Najednou noha podklouzne. Žuch!
Válím se na zemi, potlučenej a vyflusanej. Jen tak tak jsem nevykřikl a nezačít řvát i teď chce velikou sebekontrolu.
Jestli teď někdo přijde, co si asi pomyslí? Jak se malá Dora dostala na podlahu? Pokusil se jí snad někdo unést?
Někdo přišel.
K mému štěstí to ale není nikdo z lidí, ale Xenofax.
No, kamaráde, tebe dneska moc rád vidím. Kontaktuji jeho mysl, odmítnu nabízeného mrtvého ptáčka, a popíšu mu, co mám za problém.
Nechápe, co mám za problém.
Vysvětluji mu, co bych od něj potřeboval, to bude lepší.
Opírám se o kocoura, když vstávám ze země a opírám se o dřevěnou nohu, která je o dost delší než celé mé tělo. Vystoupávám na šprušli, zatímco mne číča hlavou postrkuje nahoru. Chvíli si oddechuji. Teď ta nejtěžší část. Natahuji prstíky k okraji, na břichu přitom cítím packy, které mne jistí. Vypětím sil se natahuju jak harmonika a nakonec dosáhnu na okraj. Dva, tři prstíky se za poslední článek drží. Mezitím Xenofax ladně skáče nahoru natáhne se mi kolem hlavy a zakousne se do oblečení za mým krkem. Táhne mě nahoru a já konečně mohu pořádně zabrat rukama. Na pokraji vysílení, se sevřeným žaludkem, se svaluji na peřinu.
Co si kdo pomyslí je mi teď jedno. Dneska jsem něco dokázal.