Pan Kaplan

„Pamprésor, co je to ob?“ vyhrkne pan Kaplan.
„Vy neznat, že Ob je řeka?“ kroutí hlavou pan Bloom.
„Řeka na ženy?“ povytáhne obočí pan Kaplan.
„Na ženy?“ nechápe pan Schmitt.
„Snad řeka pro ženy?“ ujišťuje se pan Pinsky.
„Vy furt myslet na ženy,“ přisadila si Olga Tarnovská.
„Já slýchal ob na ženy.“
„A ták, vy myslíte obnažený,“ dovtípil se profesor Parkhill. „To znamená na Adama.“
„No. A dáma? Ženy nebo dáma? Moc nebo jedna?“ tápe pan Kaplan.
„Obnažený čili na Adama znamená, že dotyčný na sobě nic nemá.“
„Vy myslet dámu, chilli, nebo kapitána Nema?"
Profesorovi Parkhillovi se udělalo mdlo.

Profesor Parkhill dnes neočekával žádnou katastrofu. Včera dal žákům jen jednoduchý domácí úkol - vybrat si tři libovolná zvířata a napsat u každého název samce, samice a mláděte. S potěšením sledoval trojice od slečny Mitnickové:

Hřebec - kobyla - hříbě
Kocour - kočka - kotě
Býk - kráva - tele

Další práce byly víceméně průměrné, žáci se nedopouštěli vážnějších pochybení. Na závěr si nechal práci pana Kaplana. Tušil, že tady nezůstane u obligátních spojení typu had - hadice, či pochybení kůň - kůňátko. Duch pana Kaplana jako vždy mířil neochvějně výš. Ale stejně se mu zatajil dech při kombinacích

Prase - prase - malé prase.
Kopr - kopretina - koprfíld
Ovčák - ovca - ovčáček

Když u nás v práci příjemné dny - začal svůj referát pan Kaplan - já nemohu na vlám, musím rovnou do domova. Sára čeká, čeká; sotva votevřu dvéře, je tu, nastaví ruku. Pak smutlivě povídá: „Ist das alles?“ a začne brečet. Povídá mi: „Všichni semřeme chládem!“ a „Proč já vzala takový trumbera, nekňuba, žádný práchy, kam dala voči, měla vzít továrníka Kohna, já byla pěkná holka, von po mne kulil voči, kde bych s ním asi teď byla!“
Poticho povídám, „In dem Luft“, a Sára začne brečet dooprávdy.
Pak povídám, "Sára, nebreč, poď, koupil lístky do biografu." My dáme pusu a jdéme.

„Ba, hloupý ženský,“ začal vyprávět pan Kaplan.
„Koho vy myslet?“ zeptala se dotčeně slečna Goldbergová.
„Nó, jak se jim žíkat,“ odmlčel se. „Už vím, nány.“
„Lány?“ znejistěl pan Pinsky.
„Ba, nány,“ důrazně přikyvoval pan Kaplan.
„A co je s nimi?“ zeptala se slečna Mitnicková.
„Ony tam sedět na míse.“
„Co vy dělal na dámský toaletách?“ začervenala se Olga Tarnovská.
„Co vy sem pletete šaty?“ rozzlobil se.
„Ona plést neumět,“ podotknul pan Bloom.
„Pokračujte, pane Kaplane,“ zachraňoval situaci profesor Parkhill.
„Moc chezký zátiší.“
„Na záchodě? Fůj,“ pohoršila se slečna Caravellová.
„To ne fůj. To nádchera. To jistý. Zátiší s ba, nány."

Profesor Parkhill se snažil vtěsnat svým studentům do hlavy další dávku slovíček. "Oj," vzdychala paní Moskowitzová. "Tak moc," přidal se pan Bloom. "Já toho budu chytnu mozkobolení." "Mozkobulení neexistuje," namítla slečna Tarnovská. "On žikala, mozkoboření," snaživě ji opravil pan Schmitt. "Mozek zbořil, ale tvůj," zahřímal pan Kaplan. "Ďjú," pravil obdivně pan Pinsky. "Co je moskoboušení?" zeptala se slečna Goldbergová. "Já myslím," řekla plaše slečna Mitnicková, "že pan Bloom myslel bolení hlavy. Slovo mozkobolení neexistuje, protože mozek nebolí."
Profesor Parkhill měl naopak intenzivní pocit, že mozek docela dobře bolet může. A pokud ne, aspoň slovo mozkobušení by mělo existovat zcela jistě.

Mr. Parkhill se rozhlédl po třídě, na tváři zvláštní odraz to stínu, přestože koutky úst mířily vzhůru. Měl svou třídu rád, avšak na dny volna se těšil tak, jak jen lze, pokud jste kdy v životě měli tu čest setkat se s panem Kaplanem. Než se však zmohl na poslední slovo, pan Kaplan již poskakoval na židli, nafouklý jako balón.
"Sím, polední svíčko! Milé kolékové, a koléčiče, rát vás sase vykuknu, tak na vás dejte posor! Netopte! Plafte bespečně a dršte pšedpísy, letové i simní, i kdyš v símě se nekoupíte, še jó, nesou tám pro srándu. Ták na schlídanou!"