DMD č. 29 pro 29. 4. 2013. Téma: Rodná hrouda

Bylo lehké snít o tom pod střechami Edorasu, ve zdech Bílého Města či před branami Mordoru. Tam uprostřed válečné vřavy byla myšlenka na domov jako pohlazení, něžná, lechtivá a neuchopitelná. Když zem páchla po koňských lejnech a po krvi zabitých nepřátel, nikdo z nás nemyslel na pošlapanou trávu a na zrnem obtěžkané klasy zadupané okovanými botami do bláta.
Ale teď jsme zpátky a všechno je jiné. Kopyta našich koní klapou prachem staré cesty a mně už i to připadá jako znesvěcení.
Najednou nevím, jaké to bude, až se vrátíme. Nikdy dřív jsem Kraj neopustil.
Nikdy dřív jsem nebyl válečným hrdinou…

Za svůj život zjistil několik důležitých věcí.
Zaprvé, svět je obrovský!
Zadruhé, žijí v něm dobří lidé a ještě víc těch špatných.
Zatřetí, nikde není tak dobře jako doma. Rozhodně ne v Afghanistánu.
Začtvrté, nikdy nedokážete docenit klid až nudu rodné hroudy, dokud nemusíte někde jinde ve světě bojovat nejen za svobodu, ale i o holý život.
Zapáté, nikdy se nemodlíte tak vroucně, jako když na vás míří nepřítel.
Zašesté, nesejde na tom, je-li nepřítel špinavý a zarostlý pastevec z hor, pokud má v ruce AK-47.
A nakonec, zasedmé, klid je těžce přeceňovaný.
Naštěstí potkal Sherlocka. Geniální záruku adrenalinových zážitků.

Kdysi se jednalo o pouhý hrbolek v krajině a nikdo netušil, že jednou se z něho stane něco víc. Jenže během Dlouhé noci, kdy sníh pokrýval krajinu a lidé stále měli sílu modlit se k jejímu konci, na ten hrbolek došla žena. Již nemohla dál, a tak tam venku na sněhu porodila.
Syn dostal jméno Bran.
Když vyrostl a zima skončila, Noční hlídka se již o sebe zvládala postarat sama, se tam vrátil. Na tu hroudu v pusté krajině. Rodnou hroudu, kde spatřil svět. A tam, kudy měla vést cesta až na jih a ještě dál, postavil své sídlo. Zimohrad.

Rodná hrouda je nástupiště a Lucovi se trochu třesou nohy. Kolem je plno mužů, žen a dětí. Objetí, polibků, slz.
Vtom mu kolem krku skočí dívka s mašlí ve vlasech. Je hrozně hubená. Luc má pocit, že ji nedokáže pořádně chytit.
„Bráško,“ vzlykne Belgie. Maličko se odtáhne a pohladí ho po tváři.
„Jsem zpátky,“ zamumlá Luc a konečně si to začíná uvědomovat.
„Vypadáš jako partyzán,“ usměje se Belgie a dotkne se šátku kolem jeho krku.
„Ten je na znamení,“ vysvětlí Lucembursko. „Slovinci si všimli, že na německé vojáky mluvíme moc francouzsky, tak jsme se dohodli, že po sobě nebudeme střílet.“

"Víte, paní Eówyn, vy lidé jste zvláštní. Slyšíte u někoho výraz, který se vám zalíbí, tak ho také začnete používat. Jenže tím úplně změníte jeho význam."
"Vskutku? Ráda se nechám poučit - máte příklad?"
"Tak třeba 'rodná hrouda', jak tenhle pojem chápete?"
Eówyn se zatvářila zmateně. "Jak bych ho mohla chápat jinak, než jako výraz pro místo odkud pocházím? Mou rodnou hroudou je Edoras."
"Cha! A to je právě špatně. Rodná hrouda je jedna ze sedmi hroud hlíny, ze kterých pocházejí naši prapředkové. Jak by to mohl být kus krajiny, kde jste se narodili? Vždyť vy nejste z hlíny," odfrkl Gimli.

Upřímně, Algieho majordomus Mortimer spadá do oné nepříliš četné kategorie osob, k nimž chtě nechtě pociťuji cosi jako přirozený respekt. I tentokrát na mne shlížel s výrazem, který dával tušit sice profesionálně tajené, ale přece jen nepěkné myšlenky.
„Omlouvám se, sire,“ zabručel. „Bojím se, že vás pan Algernon nebude chtít vidět.“
„Zvláštní,“ řekl jsem, odhodlán necouvnout ani o milimetr. „Sám mě totiž pozval.“
Starouš Morty nehnul brvou. Jen strojeně ucouvl, abych mohl projít.
„Skotská vysočina, chápeš to, samé kopce!“ nesl se halou Algieho dotčený hlas. „Já mrzl, a ten mizera se kochal rodnou hroudou!“
Vzdychl jsem.
Někomu se zkrátka nezavděčíte.

Vystoupila na protější chodník. Kočár odhrčel. Napočítala do pěti a pak se odhodlaně otočila čelem k bráně Maršálského vězení. Zvedla oči k ostnaté hraně zdi. Vydechla.
Odmítal její návštěvy, ale nyní, v nemoci, jí bude muset odpustit.
Přešla ulici. Těžké dveře jí podržel mladý muž, kdysi zrzavý výrostek ze sousedství - George Coalman. Pozvedl dva prsty ke klobouku.
Amy vstoupila na dlažbu rodného dvora. Poprvé v šatech, které si sama nešila a nezáplatovala. Poprvé bez pomyslné koule na noze, avšak stále pevně připoutaná k těmto zdem. Bránila se pohledu na otcovu lavičku.
"Mamičko!" výskla Markétka.
Dítě Maršálského vězení se vrátilo domů.

Svou nevidomou tvář nastavil prvním ranním paprskům. Chvíli se jen nadechoval studeného vzduchu, představoval si trávník plný rosy.
Sehnul se a promnul trochu černozemě mezi prsty. Pousmál se, včerejší zalévání odhadl přesně.
Poklidně přešel k jahodovému záhonu. Jemně se rukou dotýkal hlíny mezi sazeničkami, dokud nenarazil na nějaký plevel. Ten bez milosti přistál v kyblíku.
Tiché kroky od domu, otočil se, vstal a usmál se: „Dobré ráno, princezničko.“
Do rukou mu vložila naťuklý bucláč se šípkovým čajem.
„První jahody už jsou místy narůžovělé,“ začala líčit, „V trávníku vyskakují první sedmikrásky, bílé s červeným okrajíčkem.“ Už padesát let byla jeho oči.

„Tuž pěkne to tu je, ale už bych zvedl kotvy a fičel dom,“ navrhl Morbo a pohlédl skrz sluneční brýle na bratry. Ti leželi na lehátkách a koukali na západ slunce.
„Nekecaj, že bys byl misto dovolené radši doma v dolu?“ podíval se na něj Orgo a usrkl z kokosového ořechu nějaký míchaný nápoj.
„Sa vi, že ne v dolu, ale doma. Vždyť tu nemaju ani pořádné pivo. A trpaslice tež nevidno..“
„Uživaj si slunko a drž pysk. Za týděn sa vracame a buděš mit zpět pivo aj trpaslice… A nezapomeň, že doma je doma, ale Hawai je kurde Hawai!“

Ve vesmíru byl poprvé a měl z toho poněkud rozporuplné pocity.
Na kolektiv si nemohl stěžovat. Američané byli milí a snažili se ho povzbudit.
Ale potom se podíval z okýnka a zjistil, že nekonečno je prostě až moc obrovské a ta modrozelená tečka plave uprostřed černého nic a vypadá tak zranitelně...
Cítil, jak mu hluboký a prastarý dech vesmíru proniká pod kůži.
V krku ho pálilo horké bolavé cosi.
„Kdepak je asi moje hromádka...“ zašeptal.
Kosmonaut ho chytil do dlaní. „To nic, každému se občas stýská, maličký.“
A první plyšový krtek v kosmu měl čumáček přitisknutý ke sklu a plakal.