DMD č. 29 pro 29. 4. 2013. Téma: Rodná hrouda

Pohlédl na hroudu rodnou a zasteskl se v něm hlas,
který šeptal tiše medem sladkým jako společný čas,
bez paměti na léta minulá objevil svůj rodný les,
klekl do bláta a společníkem byl mu jen věrný pes.
Jen mrtví znají jeho tvář a neřeknou už nic,
zůstal sám a nezbylo mu tolik než víc,
jak prázdné ruce a pár plátků uschlých květů,
počkej, už chystám se za tebou do temných světů.
Tiše slza tváře se dotkne,
bílé lilie chřadnoucí,
a vítr jako když utne...
zůstal jen on tiše plačící,
a zvony kostela dunivě vyzvání,
je čas dát sbohem vrahovu poznání.

Eva skončila práci na zeleninovém políčku, a protože byl krásný podvečer, šla se projít. Milovala tu krajinu návrší s lesíky, poli, křovinami, alejemi. Její rodina odtud pocházela. Eva vyrostla ve městě, ale zvykla si snadno. Cítila se tu volná jako nikdy předtím.
Klidně pokračovala do vsi. Sice v pracovním, trochu ušpiněná, ale co? Tady to nikoho…
„Hej, vy!“
Vytřeštila oči. Z auta hleděly dvě navýsost pohoršené upjaté dámy v kostýmcích.
„Jak tohle vysvětlíte?“
„Ale přece…“
„Nevíte, že pravidla vhodného oblékání platí už i pro venkov?!“
„Jdu z pole…“ koktala.
„Příště se nejdřív převléknete. Rozumíte?!“
Eva strnule hleděla za odjíždějícím autem.

Ve stínu rozkvetlých třešní v klášterní zahradě se procházeli dva muži.
„Nerozumím tomu,“ promluvil menší. „Proč se chceš vrátit?“
Vyšší si povzdechl. „Protože tam jsem doma.“
„I po tom všem?“
Vyšší neodpovídal.
„Víš, že tu můžeš zůstat. Bratr představený říkal, že by ses mohl stát jedním z nás,“ prohlásil menší.
„Velmi si toho vážím, ale nechal jsem tam dědu a dům, který jsme spolu opravovali,“ řekl vyšší. „Už proto bych se rád vrátil.“
***
O čtyři století, pět měsíců a tři dny později stanul vysoký muž na rodné půdě. Vrátil se a byl zase mladý.
Tak proč mu klášter tolik scházel?

Nyní už zbývalo jen rozdělit zůstavitelův dům. Závěť nebyla, tudíž to bylo jasné, dědí oba synové a manželka (nevlastní matka obou synů). A ejhle, spor byl na světě.
Zatímco oba synové, kteří nyní přišli o svůj měsíční příjem (otcův důchod z něj pravidelně nějak šikovně dostali) se snad poprvé v životě shodli – chtěli dům ihned prodat, macecha ostře protestovala. „Tady se narodil, tady prožil celý život, to nejde jen tak prodat,“ argumentovala. Synové si ale stále mleli svou. Věděli, že macecha bude muset ustoupit, dostatek financí na to, aby oběma jejich třetiny vyplatila, totiž zdaleka neměla. A tak bylo rozhodnuto.

Přišel těsně před zavíračkou. Už byla tma. V tropech se smráká rychle.
„Co si přejete?“ zeptal jsem se.
„Chtěl bych jeden z těchto… surfů,“ prohlásil s povýšeným britským přízvukem. „Je možné je vyrobit na zakázku?“
„Samozřejmě,“ zkusil jsem se usmát. Nějak to moc nešlo. Děsil mě navzdory tomu, že vypadal jak mladej Billy Idol.
„Výborně,“ položil na pult plátěný pytlík. „Jednu z vrstev bude tvořit toto.“
Tázavě jsem zvedl obočí.
„Být vámi, raději se neptám,“ odpověděl a zvedl něco, co v tu chvíli ani vzdáleně obočí nepřipomínalo. Usmál se.
Viděl jsem v životě dost hororů na to, abych se neptal.

Nirgal was feeling sick. Coming from martian gravity to terran gravity was a horid experience for any martian native. After all it was the most dangerous thing a martian could ever do. The gravity combined with the unimaginable variety of viruses, bacteria and diseases in general meant that many martian born people died while visiting. Children of Earth fated not to survive the home planet.
And the same was beginning to happen in the outer solar system - martians were settling moons of all the gas giants or hollowing asteroids to live inside a rotating ball. Never to survive Mars again.

Poštmistr si na nedostatek podřízených nemohl stěžovat. A stále přicházeli další.
Třeba teď.
Démonka.
Dělal s Přeměněnými dost dlouho na to, aby je poznal na první pohled.
Byli dobří. Vlastně ti nejlepší kurýři, jaké by mohl mít.
„A tady,“ prováděl tu novou, „máme nedoručitelnou poštu. Třeba tohle.“
Na obálce nebyla adresa. Jenom kresbička.
Dům. Vysoká úzká okna. Věž. Zeď, zpoza které vykukují stromy. Zahrada? U vchodu váza, v ní bohatá kytice. V pozadí hory.
„Nenapadá tě co s tím?“
Usmála se.
Adresu poznala.
Zase se podívá domů; tam, kde to všechno začalo. Kde se poprvé probudila...
„Já to tam doručím.“

Když zlikvidoval obě princezny, zaměřil se Edvin na jejich transylvánského tatíčka.
Decentní problém představoval fakt, že se jednalo o upíra čtvrté generace, tedy nejsilnějšího, s jakým kdy měl tu čest. Žil v hrobce na hřbitově a jako správný lord rodu Tzimisce měl vlastní armádu ghúlů. Jako správný lord rodu Tzimisce měl ale taky slabinu, kterou finský přivandrovalec zákeřně využil.
Četa speciálně vycvičených fretek strávila odnášením zásob lordovy domovské zeminy skoro dva měsíce. Hlínu nosily zrníčko po zrníčku v tlamičkách, ale výsledek stál za to, neboť Edvinovi stačilo zesláblého hnusáka dvakrát říznout a Británie byla na dalších pár století prosta upírů.

Bývaly časy, kdy stál pyšně vystavený v obývacím pokoji, on a jeho pět bratrů, půvabná cukřenka i honosná konvice, všichni vytvoření zručnýma rukama z té samé hroudy kaolínu, a hospodyně do něj nalévala čaj důležitým hostům. Léty i dlaněmi, kterými prošel, trochu zašel, trochu se oblýskal, vystřídal kredence i komory až skončil tady - sám, zapomenutý, nechtěný.
Až jednoho slunečného rána do něj vetešník strčil, když přidával na polici nový kus, a hrneček celý ustrnul - ten zvuk, ta glazura! Až se mu ouško zatetelilo!
A tak se po letech na první cinknutí hrníček znovu shledal s cukřenkou na jedné antikvariátové polici.

Viděl ho, jak dřepí u silnice a něco se zájmem pozoruje. Přešel blíž, čapl si vedle něj a spatřil obří páchnoucí kouli.
„Co je to?“
„Koule hovnivála, je ohromná, viď?“
Vzrušeně přikývl.
„Víš, že každý brouk má svou vlastní hroudu, kterou si válí před sebou?“ poučoval ho. „Říká se, že se dokonce dědí z pokolení na pokolení, jak zajímavé.“
„Takže je to vlastně taková rodná hrouda,“ podotkl fascinovaně.
Trapnost situace a nehorázný omyl jim došel ve chvíli, kdy jim průvodce domlouval, aby se už přestali dívat na to lví lejno a šli si raději vyslechnout vyprávění o putování afrických slonů.