Little Dorrit

Od vraha s černou duší přes ztraceného umělce až po vznešeného chudáka, kterému nový život stoupnul do hlavy. Od duté krajkované matrony přes ustrašenou novomanželku až po drobnou slečnu, která cestou sem tam prohodila jemné slovo na adresu oslíka i jeho průvodce, aniž by jí mohli rozumět či odpovědět. Všichni už čekají pod střechou na strohou klášterní večeři.
Zasněženého hřebene se dotýkají poslední paprsky dne.
V závětří, hřbety vysušené a vyčesané, kopýtka ošetřená, šediví pracanti dostali své kupičky květnatého sena. Lidská slova, příběhy, povahy. To je jim všechno tak trochu jedno. A trochu není. Váhu člověka na kila měřit neumějí.

Ošumělý houslista koukal do nikam. Když mu do výhledu vstoupila statná žena s jemným závojem na obličeji, pohotově zaostřil.
"Páni... hm, paninko," smekl jejímu výstřihu.
"E-hm!" naznačila odkašlání tak, že si už netroufl než hledět do země.
"Co mohu pro vznešenou dámu udělat?"
"Fanny Dorrit," splynulo rozdrceno z rudých rtů.
"No jo, znám. Hraju v tyjátru pod scénou. Tam člověk leccos vidí, slyší...," začal protahovat.
"Nepotřebuji plesnivé zkazky, lháři."
"A já nepotřebuju lhát, madam," hrdost ještě měl. "Zeptejte se v divadle lupenářky. Mám to z první ruky."
Netrpělivé odfrknutí provázel šelest kovových plíšků v sametové pompadurce.
"Chci to slyšet. Všechno."

"Pusť mě na ni, na babu protivnou, já jí vysvětlim...," pěnila Susan.
"Počkej! Nemůžeš! Právě ty bys měla vědět, že nemůžeš! Stůj!"
V tu chvíli však už dusala po zpuchřelém vstupním schodišti.
Málem do ní narazil, když se na pětníku zastavila u bočních dveří kuchyně.
"Cejtíš to?"
"Mhmm!"
"Nemyslím ten barák...," upřesnila.
"Mhmm!"
Opatrně otevřela. Do nosů je uhodila kakofonie pachů. Hromádku jablek zdobily podezřelé kruhy. Zapomenuté těsto se lepivě lesklo. Nakrojený chléb zeleně zamrkal. Nechtěli vědět, co žilo v hrncích na vychladlé plotně.
"Co se... kde...?" huhlal přes kapesník, když vyklopýtali ven.
"Myslím, že Affery využila ten palubní lístek."

Shrbená záda, prodřené kapsy. Malé shromáždění se pomalu rozcházelo.
"Na shledanou, mé dámy," nejedna ruka naznačovala úklonu u kšiltu zaprášené čepice.
Oranžové paprsky večera olizovaly hřeben zdi.
"Doufám, že přijdete znovu. A děkuju vám, za všechny," utrousil jeden z mužů mezi dveřmi.
Mrs Meadows nenápadně setřela slzu.
"Rozhodně přijdeme," otočila se Mrs Stronghold ke stolku a spěšně sklízela své listy, "jen teď už musíme jít, než John zamkne bránu."
"Třeba se příště uvolí přijít i starej Dorrit. Má skvělej hlubokej hlas," zaznělo z chodby.

Shrbená záda, prodřené kapsy.
Povznesené duše.
Sborový zpěv i za týden zazní vězením pro dlužníky Marshalsea.

Vrásčitá dáma v krajkách, která neopouští svůj pokoj a tráví čas na modlitbách, jistě s duší smířenou. Těžko by mohla mít z něčeho strach.
A přesto.
Přesto je vývěsní štít nakřivo, stejně jako všechno ostatní. Přesto na hřeben střechy nesedají ptáci a každé zákoutí halí pavučiny. Přesto je její dům zlověstnou temnou skvrnou v linii ulice, kterou každá rozumná děvečka obchází zrychleným krokem.
Zlatý kroužek medailonu se jí houpe v snách. Řetízek v pevné ruce jejího syna a roztřesená otázka v jeho očích. Nalomený kruh nočních děsů.
Proč přišel? Proč se ptal? Proč rozvířil dobře usazený kal v jejím srdci?

Přišít další záplatu.
Denně zdravit Johna, usmívat se tak akorát.
Najít si práci, utajit to před otcem.
Sledovat, jak se sestřička blyští v kabaretu a jak vyjednává o své ceně. Jak bratříček propíjí další námezdní měďák.
Dohlédnout na ženu, která zůstala dítětem.
Nedívat se, kam nemusí. Nenechat se zastrašit.
Modlit se, aby se svět neměnil. Marně.
Navléknout cizí peří, nesrůst s ním.
Nechat si všechna zlá tušení pro sebe.
Unést pýchu, hloupost, bezmoc. Vidět přicházející šílenství.
Zapadnout zpátky pod povrch, doufat, že city se udusí.
Jak se zbavit závislosti na sobě samé, když tě Osud stále staví na vlastní nohy?

V šeříkových šatech, posledním cáru po slavném bohatství, vstoupila pod nízké trámy. Překročila vysoký práh a na okamžik ji zastavila vzpomínka. Právě tady mu musela předložit koláč, který tajně odnesla z jeho vlastního domu. Stále ještě se chvěla studem.
Uzdravoval se. Dnes už seděl na lůžku. Dýchal ještě ztěžka, ale snažil se odlišit dny od nocí. Bude-li tu muset zůstat, bude důstojným synem Marshalsea.
Toilk toužila po tom, aby jí dovolil se k němu připojit. Zastavila se před ním. Jemně upravila květinu ve sklínce.
"Nemám, co bych ti dal," vzhlédl konečně.
"A já nemám ani o šilink víc," usmála se.

"... úkrok do strany, úklona, úsměv..."
Amy se zazdálo, že je na vojenském cvičení. A že se novou oblíbenou hláskou Mrs General stalo ú.
"... podat ruku pánovi... Ale slečno Amy!"
Malá Dorritka poplašeně stáhla ruku zpět.
"Ten pohyb musí být ladný, něžný, hřbet ruky elegantně oblý, aby pána nenuceně vyzýval k drobnému polibku, jak se sluší."
Amy pominula zjevný protimluv v afektovaném projevu ctné dámy a pokusila se celé gesto provést znovu.
"Ale ne, slečno Amy!" cvakla generálka vějířem.
Pohleďte..." předvedla směšně vyumělkovaný pohyb.
Malá Dorritka se otřásla a s jistou smutnou závistí si vzpomněla na ohromné packy páně Gowanova psa.

"... a to mi věřte, drahá Miss Dorrit, byl v šoku, úplně v šoku, když mě spatřil."
Flora Finching nedokázala zadržet příval slov už od zápraží. Amy stoupala za ní po schodech a snažila se neztratit nit.
"Ach, bývali jsme tak sladcí, ale, dobrý Bože, to vůbec nesmím zmiňovat, ty časy jsou dávno pryč. Jistě jsem na svém půvabu tolik neztratila, ne, o tom pochybuji, ale přece jen, víte, drahý Artur, tedy, jéje, pan Clenham, mě takto ještě neviděl. Je to pro mne těžké, nebohý pan Finching mi odešel a ty dobrůtky pomáhají, všechny jako by říkaly - sněz mě, bude líp!"

Je boháč! Tak konečně to uznali. Dobude zpátky ztracenou důstojnost. Důrazně si přikázal zapomenout na půlku svého života. A paměť na celý život zakázal dětem. Pod brokátovou vestou se hrdě pnul... stále stejně šedivý.
Je boháč! A ona je jeho děťátko. Teď ctěná dcera. V cizím obalu z hedvábí a krajek, příliš slabá na svět venku, příliš statečná na zapření minulosti. Má si nasbírat nové vzpomínky v cizích krajích, z cizích myslí.
Vyloupne se z lesklých krovek ve své poslední hodince. V dalekých Benátkách je znovu Otcem Marshalsea.
"Zkus levně zastavit hodinky, Amy."
Malá Dorritka vděčně vklouzne do starých záplat.