DMD č. 29 pro 29. 4. 2013. Téma: Rodná hrouda

Typická lešačikča mimo svůj rodný les nepřežije. Jenže její les shořel.
Ona nebyla typická. Její máma mívala cosi s čaroději. Tak prý proto.
Vlastimil ji našel polomrtvou hlady ve Stromovce.
Byla to zvědavost? Lítost? Asi.
Našel jí domek. Naučil ji vydávat se za člověka.
Aklimatizovala se rychle. Představila mu své pavouky.
Zjistil, že si zvykla na novou stravu. Zpanikařil. Už se jí vyhýbal, jeho byt se však začal plnit pavučinami. Oblíbila si ho.
Bál se jí. Bál se následků, protože to on za to mohl. Nechtěl dopadnout jako otec.
Umřela, bál se dál. Trója zamořená akromantulemi!
Jak z toho ven?

Seděli v rušném lokálu U Zlaté kotvy. Zapíjeli šťastný návrat do přístavu. Kdesi hrály housličky doprovázené harmonikou. Několik námořníků z Altairu halasně zpívalo lodnické odrhovačky. Kouř z dýmek se mísil s ostrou vůní kořalky. Pak se ozvala vážnější melodie. Bubínek vyťukával do rytmu. Frances se ve tváři objevil posmutnělý výraz. Obrátila se na Sullivana.
„Mohla bych vás požádat o laskavost?“
Mladík přikývl. Podala mu váček s penězi. Byl to její podíl za potopenou Nemesis.
„Víte, kde je hostinec U Zubatý? Ptejte se tam po Kathleen Ryanové. Dejte jí to...“
Odpuštění si tím nekoupí, ale Robovy děti budou mít co jíst.

Do místnosti vtrhl velekněz se strážemi. Podíval se na stojícího Ráifa a na mrtvolu boha. Zbrunátněl.
„Cos to udělal. Všechny jsi nás zabil!“ Stráže vytáhli meče.
„Uctěte vaši novou bohyni,“ zaburácel Ráif. Stráže se rozeběhli. Voda ve vzduchu. Zastavili se.
„Na kolena!“ Velekněz zesinal a klekl. Své drahé roucho si vymáchal ve špinavé vodě na podlaze.
„Za dvě hodiny bohyně promluví, ke svým věřícím. Zařiď to!“ Propustil ho posunkem. Vycouval z místnosti po kolenou. Stráže ho následovali.
Hned jak se ocitli sami, Džalíla snědla písek, který měla sebou.
„Co bude teď?“ zeptala se.
Ráif se usmál.
„Změníme moji rodnou oázu.“

Musel jsem si dopřát čouda,
ta tam byla rodná hrouda
a já se slepeckou holí ztracen jsem byl někde v poli.
Myška, kamarádka milá, brzy mě tam objevila.
Že jsem jako krtek slepý, sdělila mi všechny klepy
kam že jsem se dostal... a tak jsem tam zostal.
Sebrala mi všechny drobné, prý že koupí jídlo,
musel jsem jí vybudovat velké myší sídlo.
Dobrák zajíc hodil bobek na mou skromnou chalupu
a ježek si sehnal hrušky, tak byl v jednom kalupu.
Až zas Miler nakreslí mi příběh v němž jsem pomahač,
ukážu mu v jasných barvách, co je vlastně krtek zač!

Bylo nebylo, žili král a královna. Měli se moc rádi. Narodil se jim chlapeček a holčička, a potom ještě jedna holčička. Byly to milé děti, nikdo jim nepřál nic zlého, nechtěl je unést, sníst, nic takového.
Král a královna kralovali moudře. Malé problémy léčili smíchem a velké rozumem, laskavostí a odpuštěním. Milovali klidné časy.
Zemi, které vládli, považovali za domov mnohých, nikoliv za svoji hračku. A království nesužovaly války ani hladomor, draci se drželi v horách a lid byl spokojený.
Zemřeli velmi staří a za sebou měli řadu šťastných let.
Prý měli pohádkový život.
Ale žádná pohádka o nich nevypráví.

Rozhlédl se po místních úrodných krajích. Všechno jen kvetlo a kypělo životem. Po posledním velkém čvachtu ani památky. Kdo by to byl řekl, že je to jen dvě stě let po poslední katastrofě. Stalo se to dříve než se narodil, ale jeho praděd vyprávěl, že to bylo strašné. O život přišla polovina populace a svět se změnil k nepoznání. Bál se, že další čvacht přijde ještě za jeho života. Opakovaly se přibližně jednou za sto let a znamenaly zkázu a utrpení.
Martin si začal otírat botu do trávy: „Fuj, to je nechutné. Proč jsem do toho musel šlápnout zrovna já?“