DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2013.

Po zelené louce přicházel mladý muž. Za uzdu vedl koně.
"Eeh, zas ty kobylince. Plavení koní nesnášim."
Z lesíka se vynořila Margaret Rowen a koně odvedla.
"Okay. Kobylince nebudou. Ale co teda?"
Chlapík se usadil na břeh jezírka, zul si boty, svlékl vestu. Potil se.
"Eeew, smrdí!"
"Kušuj! Mrkej, bude striptýz."
čvacht čvacht
"Hele, chcíplá moucha."
srk
"Neruš."
Neznámý se na břehu postavil na bosé nohy. Vzdychnul. Pohled mu těkal na všechny strany.
"Asi má v hlavě pěkně vymetýno."
Odhodlal se a skočil. Rákosí ho pohladilo přes košili. Po vodě se rozběhly kruhy.
"Kááááč, ty jo! Výtržník! Bacha, další vlna!"

Přichází obleva, rozkvétají růže, kachnička kváká.
"Ke strojům!" velí Zámečník.
P.I.F.K.A - Pátá invazní flotila královské armády - se pod dekou mlhy vyloďuje.
Invaze byla milionový nápad. To druhé město v pravé poledne zmizí do větru.
Cvakla klepeta, vlak vjel na vedlejší kolej, rodná hrouda mizí.
"Hlavu vzhůru, nestačí zabít málo!" haleká Alfasavec.
"Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!" povzbuzuje klácení zmijí.
Kopnutí. Křup! Vrzavé panty povolily.
Stará škola díky usilovnému tření vzplála.
Statistika nuda je, avšak zváženo a sečteno to byl masakr.
Jen Nesmrtelný strýček jásá: "Já nejsem mrtvý."
Zubatá mu chystá smrt v hlubinách.
Píši Vám, krásná neznámá, bez krášlení.

Les protínala řeka. Tekla klidně a místy tvořila poměrně hluboké tůně. Sem tam hladinu proťala rybka lapající po mušce, nebo se voda zčeřila, když do ní vskočila žabka. Na hladině se majestátně vznášela kachna.
Lesní klid najednou proťalo výskání a šplouchání.
Do jedné z tůní skočila čarodějka a hned za ní i Peregrin.
Kachna s poplašeným kvákáním vyskočila na břeh.
"Stejně jsem byla rychlejší!" pošťuchovala čarodějka.
"Taky budeš mokřejší. Rychleji prochladneš, budeš muset dřív ven," odpověděl Peregrin se smíchem a začal na ni cákat. Po chvíli zvuky boje utichly a pár skončil v pevném objetí.
Kachna se vrátila na hladinu.

Seděla na břehu řeky a urputně přemýšlela, jak se tam dostala.
Hádka s přítelem kvůli jeho flirtování s tou nemožnou odbarvenou cuchtou. Matně si vzpomněla, že se asi rozešli.
Žal šla zapít... Počkat: chtěla to jít vyběhat, ale potkala kámoše a proto skončila v baru. Panáky nepočítala. Vzpomínky se začaly poněkud mlžit.
Rozostřeně viděla samu sebe, jak tančí na barovém pultu a… Bože ne, řekněte mi někdo, že to není pravda, že jsem nepředváděla striptýz.
„Budu se muset utopit,“ prohlásila a zvedla oči.
Z vody na ni zvědavě hleděla malá kachnička. Nesouhlasně zakroutila hlavičkou. Nebo ne?
„Neutopím se,“ slíbila kachničce.

Slunce zalévalo ulice města Opossitem svými zářivými paprsky. Všude panoval klid a ticho. Nebylo divu. V tuhle denní dobou byli všichni slušní lidé dávno doma v posteli. Bylo právě pravé poledne. Zdá se to zvláštní, ale v této zemi, kde Slunce svítilo nepřetržitě celých čtyřiadvacet hodin, bylo pravé poledne totéž co pro nás půlnoc. Ráno začínal rej zlodějů, vrahů a podivných postav v kápích. Přes den svítilo slunce tak, že nebylo vidět na krok, v noci se jeho svit zmírnil, takže lidé mohli žít normální život. V noci panoval čilý ruch a shon, ve dne se lidé báli vyjít ven.

Narazil na něj. Ze všech lidí právě na něj! Jak se to jen mohlo stát? V Anglii by to chápal, ale tady? Navíc teď stál každý z nich na opačné straně.
Už byl unavený. Roky se začaly ozývat. Taky už si dost zažil. A to setkání s Rayem po letech jím otřáslo. Zatoužil se vrátit. Zpět do Anglie, k Rayovi, i kdyby jen jako příležitostný parťák na flám. Ty roky bez něj, jako by nežil. Až teď prohlédl.
Vrátí se domů a bude doufat.
* * *
Hm, není nad probuzení v měkké posteli v náručí milovaného člověka.
"Dobré ráno, Boddie."
"Dobré, Rayi."

Slunce žhne jako nikdy. No, jako nikdy… Prostě je horko. Pot se ze mě jen řine. A to mám čepici. Aby mě neofouklo. Znalý věci – přesto pokaždé překvapen. Na co tu vlastně čekám? Až zahřmí?
Jeden kamarád cestovatel prohlásil – přijdu ke kytce, přilepím na ni včelu, vyfotím, pošlu do soutěže a mám vyděláno. Jo, kdyby to bylo tak lehké. S foťákem proklatě nízko tu dřepím už hodnou chvíli a stále nic. Jen horko je mi čím dál větší. Zatnout zuby a vytrvat.
Najednou přilétne. Včela - chvíli okouní a pak si sedá na okraj květu. Cvak a je. Tak jdem dál.

Od té doby, co jí umřela maminka už neměl kdo dělat Aničce vlasy. Tatínek to neuměl a bratři hrozně tahali a dělali blbosti. Rozhodla se tedy, že to vezme do svých vlastních rukou. Maminka přece vždycky říkala, že když žena něco chce, musí si to udělat sama. Popadla kartáč hřeben a gumičky se sponkami a jala se utvářet účes. Sice jí chvilku trvalo, než to doma natrénovala, ale když šla po nějaké době do školy s vlasy opět upravenými, nerozpuštěnými, nepoznali byste, že si je dělala Anička sama. Jen ofinka byla trochu zubatá, jak se jí nepodařilo zastřihnout ji přesně.

„A důvod?"
„Důvod, důvod. Myslete, člověče! Jak jinak asi chcete dosáhnout zisku?"
„Vy myslete, nádhero! Lidu musíte předhodit nějakou vějičku, za kterou půjdou. Trochu propagandy! Co takhle mír?"
Majitel zbrojovky se zachechtal. „Mír? To myslíte vážně?"
„Ovšem," přikývl tiskový magnát. „Mír je nejlepší. Na mír slyší buržoazie, vesničané i dělnictvo."
„Jak chcete zdůvodňovat válku mírem? Na to neskočí ani ten největší prosťáček."
„To je to nejmenší. Úplná brnkačka."
„Směšné. Co myslíte vy? A co si to tam pořád čmářete?"
„Podle mého názoru je to vynikající myšlenka," odtušil kancléř a ukázal svůj notes. „Co kdyby to vypadalo nějak takhle?"
Mým národům...

Hodiny odbíjí poledne, píši Ti, má milá, naposled.
Schovej se pod dekou. Potěš se růží.
Už nezavržou panty, křuply vykopnuté dveře staré školy.
Roztál strach, kováři zkrášlili zubaté meče.
Po Invazi Fofrem Klonovaných Alfasavců jsme vztyčili hlavy.
Statistika nám nedává šanci.
Stejně zakřičíme chorál do větru.
Nebojíme se přesily.
Krásná dosud neznámá odvaha.
Jen zámečníkův nesmrtelný strýček zůstal na rodné hroudě.
Jejich město za naše. Pobijeme ty zmije!
Nápad za milion tržnejch ran.
Zabít nás jim bude málo. Sednou ke strojům.
Zavržou vozíky na vedlejší koleji.
Na tváři zůstanou otisky klepet.
Zváženo, sečteno.
Ještě nejsme mrtví!
Večer padneme v hlubinách.