DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2013.

Ostrůvky vystupující z modrých vln. Čtyři hlavní hornaté útvary obklopené vodou. Japonsko. Země vycházejícího Slunce. Potomek bohů. Velká země četných ostrovů.
Izanami a Izanagi. Dva božské protějšky, jež se spojily a daly vzniknout pozemskému národu i bohům. Pár milující se až za hrob.
Zde počíná mýtus o božském původu japonského národa. Zde kořenní tvrzení, že šintoistou se může stát pouze Japonec. Rodná hrouda předurčila tento národ.
Izanagiho dcera Amaterasu poslala svého vnuka na zem vládnout. Stal se císařem a s ním vznikl rod odvozený přímo od bohů. Až do konce druhé světové, kdy se císař božství vzdává vyhlášením nové ústavy.

Stará jména si nepamatovali a nová neměli.
Nejdřív je oslovovali „hej, ty!“. Žádný problém.
Jenže když bylo Hejtěch víc, začala být potřeba je rozlišovat.
Zrzek ke jménu přišel snadno. Vran taky. To ta barva vlasů...
Nebo pojmenování podle zvířat. Světlovlasý Racek, prokvetlý Jezevec, nazrzlá Liška...
Ale co s tou novou?
Skupinka debatovala, ta nová seděla v koutě a se zájmem poslouchala. Jméno určí její budoucnost.
Pootevřely se dveře a do místnosti vklouzla krčmářova dcerka, která za nimi poslouchala.
„Já jsem Kačenka!“ oznámila důležitě.
Debatující se zarazili.
Že by Kachnička?
O pár minut a vybílenou hospodu později vzali tenhle návrh zpět.

V kanceláři panovala nálada pod psa. A i ten příslovečný pes by možná vyhledal jinou místnost než tu, ve které zkroušeně seděli členové týmu Top Gear.
„Já bych do toho praštil,“ řekl Richard a udeřil do stolu. „Zrovna když už jsem si zvyknul, že jste takovej povedenej páreček.“
„To mi povídej,“ přidal se James. „Už jsem toho Orangutana začínal mít fakt rád.“
„A mně přestávalo vadit, že v jednom kuse umírám,“ posteskl si Jeremy.
„Ale no tak, kluci, hlavu vzhůru!“ zvolal povzbudivým tónem Andy a nabídl jim Skittles. „Duben sice skončil, ale třeba o vás letos ještě někdo něco napíše.“

Když Uršula zpozorovala, že Benjamin zase chodí více na zahradu, byla ráda, avšak vrtalo jí to hlavou. Benjamin se tvářil tajemně a vyzýval ji, aby na zahradu nyní nechodila, že chystá překvapení. Uršula tedy čekala.
Konečně se dočkala. Vstupuje s Benjaminem na zahradu a vidí záhon plný růží. To jí vyrazilo dech. Vždyť její chlap nikdy neuznával na zahradě nic, co nebylo k jídlu.
"Miláčku, z časopisu mi napsali moudré rady, kterak si manželku udobřiti a co k její potěše na zahradě vypěstovati. A já si dal heslo: míň piva, víc květin."
A začal heslo prozpěvovat na melodii známého hitu.

Dovolili mu dívat se z okna. Sice jen na dvůr, ale bylo to lepší než zůstávat zalezlý v temnotě cely. Postupně rozvíjel to, s čím začal už uvnitř. Cela už nebyla celé království, ale jen jeho královský hrad a království se rozkládalo na dvoře. Pokřikovat na strážné si netroufal, byla tam však spousta jiných poddaných - smečka psů, kocour a hejno drůbeže. To jim teď vládl.
A když se dvě kachny pohádaly o místo v kaluži, v duchu je poslal do vyhnanství k řece. Ta, kterou si pro sebe pojmenoval Jindřich, se vrátila. Ne s armádou. Na talíři. Aspoň nějaká útěcha.

"Kvííl, kvííl," ozývalo se smutně zpod hospodské lavice. Mrakoplaš se snažil sténání ignorovat, ale s narůstající hlasitostí vrzání se po něm někteří hosté začali ohlížet a zdaleka ne všichni vypadali přátelsky.
"Teď se to nehodí, nemůžeš s tím chvíli počkat?" nenápadně zašeptal Zavazadlu.
"Skřííííp," odmítlo a vzpurně narazilo do stolu, až nadskočily korbele. Aby se pokusil zabránit dalším nepříjemnostem, vyprosil si od hostinské trochu oleje a nalil ho Zavazadlu na panty. To slastně zavrnělo a vypadalo to, že problémy jsou pro dnešek zažehnány. Pak ale Zavazadlo vyrazilo kupředu.
"Klap, klap, křup, buch, křup," radovalo se vesele ze znovu nabytého zdraví.

Postava šel, tak, jak obvykle, cestou, po které chodíval den co den, i když ne tak docela, protože tahle cestička byla úplně jiná než ta jeho běžná, rostly kolem ní kůly s lidskýma hlavama anebo to byly růže, a na konci cesty byla branka, která skří-í-í-pěla jak oči netopýrů v pravé poledne když ji otvíral a za ní zahrada a mrtvý domek, zahrada plná keřů, na kterých rostly slova, stříhal je zahradnickýma nůžkama po stovkách a ukládal do kapes, pak vešel do mrtvého domku a už se nevrátil, ale možná to vůbec není pravda, protože já toho postavu ani neznám.

Regenerační cyklus byl dokončen; teď bylo třeba jen obhlédnout případné škody či vylepšení a smířit se s obojím na další neurčitě dlouhou dobu.
Zběžná prohlídka těla ukázala, že Doktor je stále mužem. Výtečně. Děsil se dne, kdy se změní v ženu.
Ruce? Dvě. Nohy? Taky dvě. Prsty? Dvě série po deseti. Zatím to vypadalo slibně.
Vlasy? Trochu delší, tak nějak rozcuchané, zase ne zrzek. Škoda.
Postava? Nóóó..., rozhodně ucházející. Možná trochu hubenější, ale jeden si nesmí moc stěžovat.
Dlouho odkládaný pohled do zrcadla konečně odhalil tvář.
"Á, to je fantastické! Je ze mě skutečný alfasavec - nebo jak se to říká."

Liam se díval z výšky na symbol, který sám vyskládal na nádvoří z kamenů. Pomalu se stmívalo. Symbol ve tmě podivně světélkoval a kolem hradu se stahovala mlha. Liam seskočil ze zdi. Celé tělo mu mravenčelo. Už brzy.
Večerní klid rozčísly dudy. Mlha změnila barvu a začala se plazit po stěnách. Hrad dorůstal.
A Liam stál v hlavní síni a pozoroval, jak se kolem zhmotňují.
Na hradě, který byl od nepaměti jejich domovem, se sejdou živí i zesnulí.
Znovu se budou veselit ve svém rodišti.
Zahájení bylo na něm.
„Ceud mìle fàilte,“ zašeplal směrem k nim.
Highland games mohly začít.

Pod dekou je tma, ale pak na tebe nemůžou bubáci, říkal jí, když byli malí, a ona chápavě přikyvovala.
Pod dekou ležela tráva. Oni jen tak seděli vedle sebe a povídali si a kolem vonělo léto.
Pod dekou se k sobě tiskla jejich nahá těla; to objevili, jaké nádherné pocity mohou zažívat, když jsou si nejblíž.
Pod dekou spalo jejich malé dítě v kočárku, se kterým chodili na procházky; to když jejich láska byla taková, že se do ní vešel někdo další.
Pod dekou seděli a drželi se za vrásčité ruce, hasnoucí důkaz toho, jak dlouho může člověk mít rád.