DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2013.

"Jsou tu všichni?" otázal se Vrchlický. Sněhobílý oblak přetékal posedávajícími postavami.
"Mácha chybí," houkl uštěpačně Mrštík.
"Ale ten tu chybět nesmí!" vyhrkl Šalda, organizátor celého setkání.
"Nejspíš zas někde hyzdí krásu popisného slova," rýpl si estét Čech.
"Kdoví, co ten hyzdí," zahučel temně Erben a všichni sebou trhli.
"Myslí si o sobě kdovíco!" zavyl zhnuseně Chmelenský. "Má se za pánaboha, jen proto -"
"... Že jeho si tam dole pamatují, zatímco po tobě nikdo neštěkne," kontroval Borovský s krutou upřímností.
"Přece byste se nehádali, chlapci," ozvala se jediná žena mezi nimi. Její melodický hlas uklidňoval.
"Tak začneme bez něj," navrhl Šalda zmámeně.

„V Bjørkhallenu se jaro pozná snadno,“ vysvětloval Ayre.
Severin pozvedl jedno obočí a pokývnul korbelem k zamrzlému oknu. Závěje sahaly skoro až k parapetu. „Duben,“ utrousil suše.
Ayre se nedal zviklat. „Dítě Vody, jako jsi ty, by mohlo mít cit pro ten hlavní rozdíl.“
„A to je?“
„Led.“
„Aha. Jaro začíná, když se objeví led. Chápu.“
„Samozřejmě. Protože slunce už má sílu. Sníh přes den trošku roztaje a v noci zase zmrzne. Jednoduché.“
„Jaro,“ odfrkl si Severin, „tedy alespoň jaro ve slušných zemích, podle mě je, když začne být vidět půda.“
„Omyl,“ ušklíbl se Ayre. „To je tady už léto.“

Zváženo a sečteno, co z toho všeho bylo? Na rodné hroudě vykvetla nádherná stolistá růže.
Teď Vám ale píšu pod dekou o invazi, kterou provedl nesmrtelný strýček (za to jeho zabít málo!) na to druhé město, anžto v něm žila jeho krásná neznámá. Ta však milovala sličného zámečníka a strýčka, který byl ke své smůle stará škola, odsunula na vedlejší kolej. Tam strýček dumal nad významem šifry P.I.F.K.A., avšak nic nevydumal a navíc byl nucen uchýlit se k tření zmrzlých rukou, dokud se neozvalo „Křup!“ Tření tedy evidentně bylo k ničemu… „Já nejsem mrtvý,“ zvolal a dostal milionový nápad, díky kterému konečně zvedl hlavu vzhůru. Klepeta zanechala otisk na jeho kůži, ale to ho neodradilo, neb jeho heslem bylo „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte“ a tak navzdory vrzavým pantům nalezl v pravé poledne smrt v hlubinách. Kopnutí nepomohlo a tak, když nastala obleva, zubatá se začala věnovat klácení zmijí. Byla však do větru a tak ji nakonec celkem snadno dostal alfasavec originálními řečmi o tom, že statistika nuda je. Přestala se krášlit (myslela si totiž, že už je krásná dost) a postavila se ke strojům.
A jak to bylo dál? Nebo jak to bude dál? Uvidíme - doufejme - příští rok…

Nemáš ponětí, že Velký bratr ví o tobě úplně všechno. Signál tvého mobilního telefonu mu hlásí, kudy jdeš. Fotky z bezpečnostních kamer mu ráno potvrdily, že zase míříš do práce. Kamery v práci spokojeně konstatovaly, že jsi pilná jako včelka a děláš jen to, co máš. Platební terminál poslal přehled tvých nákupů cestou domů.
Tvoje večerní stopa na sociálních sítích je sice banální, ale taky pečlivě zanesená. I tvoje dětinské maily jdou přes síto.
Pak je tu svodka, tam se sečte a vyhodnotí tvůj den. Zase jsi byla neškodná, zase jsi nevyčnívala z řady.
Zatím není třeba se ti věnovat.

„Byl jednou jeden kníže. Na lovu se setkal s tlupou cikánů. Ti měli s sebou překrásnou dívku. Řekli knížeti, že dívka je prokletá. Kdo ji políbí, zemře.
Kníže se do dívky vášnivě zamiloval. Od té chvíle toužil jen po polibku očarované krasavice.
I stalo se. Propadli se do hlubin své lásky. Osud obou byl zpečetěn. Ve smrti zůstali spolu,“ uzavřela Xénie vyprávění.
Radka dojatě vzdychla: „Umřeli pro lásku. Smutná pohádka, ale vlastně krásná. Nikdy se nepřestali milovat.“
Xénie poočku pohlédla na Evžena.
Usmíval se a čekal na její odpověď.
„Žít pro lásku je občas těžké, ale mnohem lepší,“ řekla Xénie.