DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2013.

Doktor stál nad řídícím panelem a přemýšlel. Donna ho chvíli po očku pozorovala, ale nakonec se zeptala. ,,O čem přemýšlíš?"
,,O prostosti lidí," řekl.
Donna mu věnovala nechápavý pohled.
,,Stačí se už jen podívat na název vaší planety. Tak jednoduchý. Země. Není na něm nic zvláštního a přesto."
,,Máš takovéhle poetické chvilky často?"
,,Tobě to vadí? Tady vychvaluji krásu Země a tobě to vadí!"
,,Nevadí. Jenom je to prostě jen název. Země, hlína, hrouda. Není na tom nic poetickýho," řekla. ,,Takže, kam jedeme?"
,,Kam? Chtěl jsem to říct nějak poeticky, ale tak," mávl rukou. ,,Jedeme na tvou rodnou hroudu," řekl.

Ten ortel se nade mnou vznášel už dřív, nejasný, mlhavý. A teď je tady, později, než měl, dřív, než jsem čekala. Pořád nejsem připravená.
To druhé město.
Není mi úplně neznámé. Pořád jsou tam lidé blízcí mému srdci i duši, teď ještě víc než dřív. Má temná zákoutí i prosluněné parky a je tam hezky... Jenže není moje. Nekyne mi na uvítanou a přátelsky mě neobejme, je obrovské a plná lidí a já ujdu deset kroků a jsem ztracená.
Kalendář se na mě šklebí ze zdi a připomíná mi, že zbývá posledních pár příliš rychlých měsíců.
A já... nechci. Musím?

Probouzeli se, opouštěli svá důstojná vězení a procházeli městy. Těmi prvními, městy lidí. Živými, živelnými, radostnými i nenávistnými. Byli hrdí, že mohou být jejich součástí, že celé dny a noci cítí, vidí, vnímají všemi kamennými póry. Že jednou za pětadvacet let procitnou.
Tu noc poprvé spatřili je. Bílé nebo pastelové, bez očí, bez výrazu, někdy jen sebevědomé končetiny razící si svou cestu ulicemi. Byli z druhých měst. Měst toužících proniknout na povrch a vzít si po čem jen jejich němí obyvatelé baží. Nikdo neví, co to je, a ptát se nemá smysl. Nemají uši, ani srdce, která by pochopila slova.

„Růže mají trny,“ prohlásila holčička. Seděla na postýlce. V tom, jak pohledem sledovala doktorku, byla trocha zvědavosti. Už tu byla týden a tohle byla první stopa zájmu o okolní svět.
„Vezmu ti krev,“ informovala ji doktorka. „Trochu to štípne.“
Byla unavená, nevyspalá a neměla už energii na soucit.
„Růže mají trny,“ zopakovala holčička stejně prázdným a bezvýrazným hlasem, kterým tuhle větu opakovala většina pacientů na oddělení. Všechny je zasáhla jedna šarže snových zbraní.
„Růže mají trny,“ znělo v hlavě doktorce, když večer zavřela oči. Ráno přišel Daniel, aby stočil její noční můry. Odboj potřeboval nové zbraně. Recyklační cyklus byl dokonalý.

Zmateně podupával a pohazoval hlavou. Chtěl prohlédnout tmu, kterou byl obklopený, ale neviděl nic. Nebál se. Jen ničemu nerozuměl.
Náhle jakoby něco uhodilo na strunku vzduchu, zem se zachvěla a on cítil, jak jeho srdce začalo broukat do rytmu. Pak i on uslyšel.
Znělo to jako hukot vod, šumění lesů, skřípění větru a zpěv ptáků. Ale bylo v tom mnohem víc. Jakoby země zpívala a vše se přidávalo. Každá buňka v jeho těle zněla v té všeobjímající písni.
A vyšlo slunce. Spatřil ho. A najednou chápal, čemu nerozuměl. Ano, jeho může následovat. Byl to on, kdo zpíval. Kdo ho probudil.

Seděla na srázu a zírala na údolí, rozprostírající se pod ní. Vše, kam jen dohlédla, pro ni bylo nové. Slzy jí tiše skrápěly obličej a pichlavá bolest objímala srdce.
V dlani jí spočívala pouštní růže. Našla ji cestou nahoru. Ležela na zemi, osamocená… přesně, jako se nyní cítila sama.
Není to ani měsíc, kdy byla otcem vyměněna za velblouda a tři ovce. Nenáviděla ho za to, ale co zmohla.
Včera proběhla svatba a první noc, kdy se cítila pošpiněná a zneuctěná.
Rozmáchla se. Růže letěla vysoko k nebi, poté zamířila do údolí.
Dívala se, jak dopadá.
Nezaváhala a následovala ji.

Bolelo to jako čert, ale Justin Brianovi rozuměl.
Byli v začarovaném kruhu, ze kterého potřebovali vyskočit.
Na nějaký čas. Ano, byl to jen čas. Oni dva se k sobě určitě vrátí…
On teď jen přehodí výhybku na vedlejší kolej. Na kolej umění.
Zjistí, jaké šance mu nabízí svět a uvidí.
Bude to nejspíš těžké, ale on ví, že lidé, kteří jsou nedílnou součástí vašeho života, dokonce i ti, které neskonale milujete, se mohou z vašeho života vytratit, to ale neznamená, že ta láska bude nějak umenšena. Naopak, může sílit a růst.
A je jen na vás, co s tím uděláte.

Většinou žena (manželka,přítelkyně) zavolá do rádia a nechá prověřit svého partnera zkouškou, komu že by nechal zdarma poslat kytici růží.
Zde několik zajímavých odpovědí:
"Šla by ta kytka rozpůlit, jedna půlka pro Lenku a druhá pro Kateřinu?"
"Pošlete to do porodnice se vzkazem - holky, jsem na vás pyšnej, táta" - nic netušící manželka má infarkt.
"Tak pošlete mojí přítelkyni" - nic netušící partner má infarkt.
"Já nemám, komu bych to poslal" - manželka má infarkt.
"Pošlete to manželce se vzkazem Tvůj Kája" - Kája je kolega manželky z práce, nikoliv manžel.
"Tak to pošlete Veronice na Prosek" - manželka: "Ty prase, s mojí sestřenicí?"

Křup. Zub.
Křup. Židle spadla pod okno. Odlamuje se jí noha.
Křup. Druhá dřevěná noha je pryč. Kácí se les a létají třísky.
Křup. Rozšlápnutá kostka ledu.
Křup. Práskly dveře. Vyvrátily se z pantů, padají na mokrý koberec.
Křup. Prst.
Křup. Talíř se rozlomil o zeď. Byl sváteční, se zlatým okrajem. A druhý.
Křup. Sklenička. Střepy vržou pod nohama.
Křup. Nos.
Křup. Druhý prst.
Křup. Zásuvka se složkami. Prasklá. Nejde otevřít.
Křup. Soucit se rozlomil vejpůl jako vejce. Ven vytéká nevědomost, lhostejnost, nedůvěra, strach a hanba.
Křup. Kost.
Křup. Srdce.
Křup. Další anonymní případ domácího násilí.
KŘUP.
To se stává.

Člověk se snaží. Sličných křivek si udržuje. (Dobrá, s dopomocí šněrovačky, ale jsou na světě věci, o kterých se v lepší společnosti nehovoří.) Však to znáte. Pravidelná kalorická strava. Korzo po nábřeží. Ve zdravém těle zdravý duch!
Též na pudr nezapomenout. Líbezná tvář, na duši zář!
Trochu zdravíčka na líce, člověk hned vypadá mladší. A rtěnku, tou prosím nešetřit, neboť čím víc třešní, tím víc višní! Ještě klobouk. S pérem, lékárníková pukne vzteky. A nové střevíce. Když jeden kráčí svižněji, na kočičích hlavách tuze pěkně klapou.
"Uh... brýtro, milostivá."
No toto!
Ať dělám, co dělám, mladí mužové mne pořád fixírujou!