Jane Austen: Sense and Sensibility

Smrt otce, přesídlení.
Jedna s tichou nadějí v srdci, druhá dramaticky zmítaná emocemi se vydaly na cestu.
Náhoda zařídila, že naději jako velká voda smetla známá přátel.
Náhoda nastavila mužskou náruč ve chvíli, kdy emoce vzlétly.
Odpovědnost zvedla těžkou hlavu a přinutila ji fungovat dál, zlomenému srdci navzdory.
Štěstí se usídlilo v jeho hlase, jeho tanci a v jeho očích.
Hrdost snášela škodolibost, pohrdání i nenávist.
Zrada zasadila ránu, která ji v převleku nachlazení málem zabila.
Vrtochy jiné přivedly lásku zpět ve chvíli, kdy naděje zemřela.
Rámě jiného se stalo oporou na cestě do budoucnosti.
Přesto nejvíc potřebovaly jedna druhou.

Potřebovala se po smrti otce vzpamatovat. Nebylo jí dáno.
Zatímco Norland přestal být jejich, Micuška se utrápila. V další chvíli tu byla děsivá drápatá Fanny. Stromořadí jí padlo za oběť vzápětí.
Jen začalo svítat, odtrhli drahou Elinor od Edwarda a Marianne se musela loučit se svým světem. Margaret si nesměla odvézt sbírky. Maminka plakala.
Nad zkaženým obědem v mizerné chalupě už neměla čas ani přemýšlet o Deseti ranách.
Sousedi byli k nesnesení a přitom krajina pustá.
Úkosem se podívala na balík na stole.
Ne, teď ne! Další ránu už neunesou.
Život není třináctý, aby na tebe čekal. Uneseš dvakrát víc.

Indie byla krásná. Christopher nikdy nezapomene.
Bratrovi to ovšem taky nikdy nezapomene. Konečně ji může hledat. Ví, že ji najde.
Každý sen mu ubíral sil. Volal Elizu ze spaní. Každé zavřené dveře ho bily beznadějí.
Našel ji! Našel... už ho nepoznala.
Zaplatil za pohřeb.
Vtiskli mu do náručí její dceru.
Nová Eliza. Bastard. Sirotek.
Eliza zmizela. Utekla.
Historie hloupá, proč se opakuješ stále dokonaleji?
Hledal déle než tenkrát. Štval se a našel, tak jako tenkrát. Věrný obraz dávné vzpomínky nyní dokázal zachránit.
Ukázala mu své dítě.
Kdo si jen dovolil?
Willoughby se kysele usmíval.
Je načase vydat se za ním.

Elinor zkroušeně pozorovala svou sestru.
Odmítla pléd, odmítla pomoc, odmítla mluvit. Plakala a plakala a skrz ty slzy se pokoušela být hrdá. Každý jiný by řekl, že je teatrální. Elinor věděla, že Marianne to jinak neumí. Nikdy ji nemohla milovat víc. Věděla, že její srdce je nastokrát zlomené a chtěla jí dát své. Bolelo ji, že ještě doufá a že dostane sto dalších ran.
Marianne ztuhlým zápěstím vykroužila poslední písmena. Neléhavá, vytlačená do papíru. Ukápla jí další slza. Mrzelo ji, že vzbudila Elinor. Věděla dobře, že ji trápí. Jí by nikdy nechtěla ublížit.
Vzdala se naděje, ještě než dostala odpověď.

Vrátili se na Barton a přinesli s sebou léto.
Elinor pilně vyšívala monogramy na výbavu a v zelenkavé zástěře stříhala na zahradě květiny k sušení. Edward pendloval na Delafordskou faru a zpět a zařizoval desítky drobností s lehkostí štěstí.
Plukovník Brandon tu byl denně. Četl Marianne básně, chodili spolu na hřeben kopce, hledali v krajině nové barvy. Smáli se spolu. Sledoval ji, jak připravuje čaj.
Po čaji se loučil a mizel za ohybem cesty.
A pak se oklikou vracel a tajně sedal v trávě pod oknem. Poslouchal, jak pro něj cvičí na piano, jak zpívá z not, které předevčírem přinesl.

Dům ztichl. Žádné tóny piana, žádné recitované básně. Velké sestry odjely.
Velké? Tři roky mládí nebyly mnoho. Ale Margaret byla nakonec spokojenější tady, v krajině, kterou všichni opustili.
Chodila ven s dalekohledem. Sbírala kamínky, sušila květy. Rovnala si v hlavě svět a pomáhala mamince. V kuchyni bylo o dopolednách práce dost.
Pak ten klid roztrhl pan plukovník a maminka, náhle vyděšená, odjela.
Margaret osaměla. John a Dorothy se starali o to základní. Ale z nečinnosti v obavách se mladé slečně dělalo zle.
Když ženy Dashwoodovy přijely domů, dychtivě jim předváděla svůj vynález. Škrábání brambor s ním bude o tolik snazší!

Mrs Jennings si užívala posezení na terase. Celá společnost jako na dlani.
"Skutečně, ty vaše dcerunky, paní Dashwoodová, radost pohledět. Jistě mají řady nápadníků," sondovala lačně.
Mrs Dashwood byla poněkud zaražená.
"Margaret na to ještě nemá věk," odvětila suše.
"Ohó, ani se nenadějete...!"
Marno bránit přívalu slov.
Protentokrát se věštba žoviální vdovy vyplnila do puntíku.
Než Marianne pochopila, v čem tkví pravá romantika, a než všichni zapomněli na Willoughbyho, než se rodina Ferrarsů rozpadla a znovu postupně smířila a než se všichni šťastní novomanželé vrátili ze svatebních cest, bylo Margaret šestnáct. Tak akorát na nápadníky.
Mrs Jennings si mnula ruce.

"Podívej, jak se ohlíží. Myslíš, že o nás ví?"
Miss Lawrence se snažila tvářit se nenápadně. Přes krajku vějíře pohlédla naznačeným směrem. Plukovník Brandon náhle zaujatě sledoval tapety.
"Chmmm...," rozhlédla se sálem.
"A tamhle," pokynula Miss Ryegrass vějířem, "pan Knightley a pan Tilney. Šeptají si. Určitě je jim to jasné."
Na první pohled bylo vše v pořádku. Na druhý už méně. Společnost se zřetelně dělila na dvě části.
"Zdá se mi, drahá Elizo, že to vědí. Straní se nás. Nevím, kdo to rozhlásil, ale už jsou si vědomi toho, že oni jsou literární... a my ne. My je máme přečtené."

Elinor z něj byla trochu nervózní. Sotva se znali, prohodili spolu jen pár vět, a přesto už třetí den trávil hodiny v její blízkosti. Přicházel chvíli poté, co si v sadu rozložila stojan. Vždy se posadil dost daleko na to, aby nemohl být obviněn z dotěrnosti, a dost blízko na to, aby viděl na plátno. Kniha v jeho ruce byla směšná zástěrka.
Třetí den to nevydržela a oslovila ho. “Zajímáte se o výtvarné umění?”
Zrudl. “Nijak zvlášť. Ale váš obraz mě fascinuje.”
“Pročpak?”
“Všechny ženy, co znám, chtějí svým štětcem udělat dojem na druhé. Vy malujete pro radost z krásy.”