Jane Austen: Northanger Abbey

Ačkoliv byl výlet do Bathu hlavně povyražením, paní Allenová doufala, že také dokáže mladé slečně trochu rozšířit kulturní obzory. Po dnešním představení z ní však nedokázala dostat kloudného slova. Jako by Catherine v divadle vůbec nebyla. Jako by neslyšela vybrané árie, neviděla bohatou výpravu, nesledovala fantastický příběh.
Zdála se nejistá, ztracená mezi nadějí a rozpaky. Po půlnoční svačince zmizela do svého pokoje.
Paní Allenová se chystala sfouknout svíčku na nočním stolku, když Catherine pootevřela dveře. V okamžiku ji měla schoulenou v náručí, tiché slzy na jemných tvářích.
"Už nechci nikdy zažít takové nedorozumění!" šeptla.
Ach má drahá, těch ještě bude...

Pojem "malý příjemný výlet" byl lehce zavádějící. Cesta byla poněkud kamenitá a místy se setkávala s potokem, nicméně výhledy byly fascinující a květena jarně vyšílená. Početná skupinka turistů průkopníků se brzy roztáhla do náležité délky.
Paní Smithová a další rychlíci měli piknik připravený (napůl snědený), když dorazil střední voj.
"No kde jste? Pojďte si sednout."
"Učila jsem Marka kytičky," Susan byla ve svém živlu.
"A kde máte Thorpovy?"
"Eeee..."
"Těžko říct."
"Možná se vrátili."
"U rozcestí jsem jim nechal šipku."
Mluvili jeden přes druhého.
"Kousek před rozcestím jsem je ještě slyšel halekat za námi," pokrčil rameny pan Tilney.
Nikomu nechyběli.

Když se Tess vzpamatovala z neobvyklé atmosféry (tvořené jen z části umělou mlhou a z většiny zplodinami svic) a rozkoukala se mezi natrvalenými hlavami, seznala, že to s tím úkolem nebude tak snadné.
Isabellu Thorpe naštěstí identifikovala, ovšem nápad na to, jak omezit její společenské řádění, se ne a ne dostavit.
Tiše a zdvořile zanadávala a pomyslela si něco o špatném managementu. Pak se jala dolovat z paměti, co kdy vůbec o tomhle románu a jeho postavách slyšela.
Rozkaz byl nicméně na konci večera úspěšně splněn. Namísto zdržování na straně slečinky zabral podrobný rozhovor o vojenských strategiích s protřelým kapitánem.

"Nemel se!"
"Ale, ale tadyto..."
"Sedni! Tebe stříhat, to je práce pro bohy, fakt," brblala Susan nad lehce prošedivělou hlavou.
"Jsem od začátku karantény nestříhaná, noooo," protáhla Tess.
"Rozumim. Ale potřebuju, abys tam nějak vypadala."
"Hele a jak ji poznám? Jak vypadá?"
"Záleží na adaptaci. Lidem, co je viděli, se prý postavy objeví podle jejich oblíbených. Ostatním náhodně. Novější adaptace je hezky uhlazená. Starší... je stará jako já, všichni mají trvalou a válí se tam mlha," uzavřela Susan rychlokurz svým obvyklým antireklamním sloganem na Northanger Abbey 1987.
"No to jsem zvědavá."

"Tak jak to šlo?"
Tess jen vyvalila oči.
"Aha."

"Generál je absolutní škrt, co ti budu povídat," vrčel mladý muž a cloumal jím špatně skrývaný vztek.
"Víme. Všechny jednotky pod ním jsou jen naleštěná fasáda z druhořadého plátna a mizerně odlitých knoflíků," ušklíbla se jeho společnice.
"Bohužel tentokrát nemluvím jen z pozice módní policie, drahá Therese."
"A co teda proved?"
"Při posledních cvičných střelbách došlo k řadě zranění. Nějakou zpitvořenou oklikou se mu doneslo, že jsem medik, takže jsem bohužel některá z nich viděl, než jsem zvládl zmizet" vysvětlil přidušeným hlasem pan Wellf a opět poněkud zezelenal.
"Parchant," zhodnotila charakter důležitého panáka Tess. "Hlavně, že ty hlavně získal lacino."

Burnwood Manor i zahrada zvučely hudbou a hovorem narozeninového plesu.
"...on musí být...!" Miss Morland vypísknutím upoutala pozornost hostitelky. Včas ztišila hlas, aby slyšely jen dámy kolem. Když domluvila, Henrietta, Kitty, Margaret a Harriet si "nenápadně" začaly kapesními zrcátky 'kontrolovat nalíčení', div si nevykloubily krky a ruce.
Catherine - inteligentněji - obcházela nástěnné zrcadlo.
Mrs. Burnwood chvíli pátrala očima a vějířem skryla úsměv, když pochopila.
"Chcete-li důkaz, že Mr. Skim nemá krvelačné spády na vaše hrdla," pošeptala konspirátorkám, "...podívejte se raději na společnou fotografii."
"Ale má uhrančivé oči..."
"...špičatý úsměv..."
"...černou bradku..."
"...a fiží!"
"Přesně jako z gotického románu," uzavřela zasněně Catherine.

“Vplavo hleď! Notak! Ty, sedni! Snes vajíčko, teď. Chci vajíčko!”
Slepice na dvorku se líně přehrabovaly hlínou, ani nezobly. Malý Henry zlostně dupl nožičkou.
“Zlatíčko, co to má znamenat? Co to provádíš? A kam zmizel ovesný koláč?”
“Maminkoooo, neposlouchajííí,” natahoval klouček.
“Proč by měly, truhlíčku, jsou to slepičky.”
“Ale stlejda povídal ‘lozděl se a panuj’. Lozdělil jsem se a slepičky nic.”
Catherine se málem rozesmála.
“Chudák koláč. Budeme muset panu Allenovi vysvětlit, že na politiku a staré vojevůdce je možná trochu brzy.”
“Ale slepičky!” ohlížel se Henry, když ho nesla zpátky do kuchyně.
“Slepičky si budou panovat samy, ty Římane.”