Ze života (nikoliv mého)

Moje práce mne baví. Vřískot ubožáků, kteří se kroutí na křesle. „To víte, za barevnou plombičku si připlatíte,“ směji se jim. „Ale jestli nechcete, máme tu extrakci!“
Peněženka se mi naposledy už nevešla do kapsy, musím kvůli ní nosit na cestu z práce modráky.
„Bolí vás to? Ale ale ale… Další volný termín máme už za 48 dní, ve tři ráno. Je našlapáno, to víte, dětem se často kazí zoubečky…“
První zub jsem trhal na vlastní svatbě – Naděnce. Z kaldounu se jí zanítila dáseň. Od té doby, co si ji vzala leukémie, mi ji křik připomíná. Je to šťastná vzpomínka.

Ježto byla odulá, jarmilky si obula,
že tu váhu srazí - mladí sebevrazi.
Nastoupila do sokolské jednoty,
uznávala předpotopní hodnoty.
"V zdravém těle zdravá duše",
to už tehdy znělo suše.
Netušila, že tam jednou svého Tyrše potká,
modré trenky s červenými, hleď, společná fotka.
Táta v mládí pěkný cvalík,
nezapřel to, že je balík.
Ona, žena lepá, láskou k němu slepá.
"Za našich mladých let nesměl jsi vyvádět,
chodili jsme cvičit a lenóru ničit."
Odhalil jsem skrytou pravdu - vysvědčení bída,
podmínečné vyloučení, čtyřky! Šestá třída!
Zjistil jsem, že dospělí maj na své mládí sklerózu,
odpouštím jim, zřejmě chytli stářím jistou mimózu.

Jedu domů! Jak já se těším! Už to sice není takové, jako když žili naši, ale to je život. Ještě že mám sourozence. A brácha má dva kluky, kteří z něj už udělali dědečka. Na ty prcky se těším, jsou fajn. Tak strašně se těším domů. Všechny starosti vypustím z hlavy, sednu u bráchy na lavku a bôdeme plkat.
A brácha jistě ôpekl bôchte. Co naša mama není, už mi je ôpeče jen brácha. Hanácké bôchte…
Tož jsme tady. Zaparkovat, venosit všecko z auta. Holky se ženó do baráka.
Přivítání s bráchou.
Tož kde só te bôchte?
Holky byly rychlejší…

Horoskopy Pepa louskal každé jitro při čaji,
málokdy ho zaujalo co tam o něm písají.
Dnes měl ale zvláštní příděl - sladkobolnou novinku,
preventivně očekával na návštěvě maminku.
Tchýně ale nepřijela, začal cítit nervózu,
neboť tušil, že horoskop pravdivou měl prognózu.
Ve Sportce se nedařilo, byť co psáno, dáno,
a tam stálo, že jobovka přijde dříve než ráno.
Vzápětí mu bylo jasné, kdy Štěstěna chodí,
manželka mu oznámila, že za chvilku rodí.
Praštil sebou překvapivě když uslyšel novinu,
jež se dala očekávat - "máte novou rodinu".
Nesmířil se nejspíš s větou "jsou to zdravé děti,
radost smíte vynásobit a to rovnou pěti."

Věděla, že to dokáže. Četla noty, přehrávala si takty, cvičila i krmila hlasivky. Dril, dril, dril. Své písně prožívala, ale na pódiu jí zeslábl hlas.
Znala svoje kroky. Znala i jeho kroky. Znala kroky celé skupiny. Otočku za otočkou, hodinu za hodinou trénovala. Sloupala osmery puchýře, přezula troje boty. Ve světle reflektorů se nad spinou zamyslela tak, že skončila se sádrou na kotníku.
V parku potkala svou učitelku ze školky.
"Zapomeň na pravidla. Nedokazuj to sobě, ani tomu, koho vidíš v publiku. Ukaž všem, co umíš. Ztrať se v tom."
Napříště zářila. Koupala se v potlesku. Dosáhla na svůj talent.

Převzal výplatu za uplynulý týden a zamířil na Hlavák. Usoudil, že pětilitr dráhy nebudou umět rozměnit, tak si koupil dvě lahve whisky na cestu a už seděl ve vlaku.
Ta překrásná blondýna si k němu přisedla těsně před tím, než vyjeli, a byla neobvykle družná. I z lahve se s ním napila. Těšil se na dobrodružství, ale po pár minutách usnul.
Zaspal tak nejen výstup krásné neznámé hned ve Vršovicích a cestu do Budějovic, ale i přepřah lokomotivy a cestu zpět do Prahy.
Stále přiomámen rohypnolem teď přemýšlí, jak se ocitl v pátek v noci na Hlaváku bez jediné koruny.

"Ty bláho, to byl drasťák," otřáslo se umyvadlo.
"Až mi z toho slzy tekly," ukápl si kohoutek.
"Se mi z tý hrůzy až zkroutila hadice," doznávala sprcha.
"Zježily se nám štětinky děsem," kvitovaly kartáčky.
"Do mě ji pak zabalili, chudinku chlupatou," hlásil promáčený ručník.
"To nic," chlácholilo ho topení a konejšivě ho hřálo. "Aspoň od ní pěkně voníš."
Pračka to všechno sledovala mlčky, s úsměvem a smířeným klidem. Byla stará, ale vůbec ne hloupá. Zabránit tomu nemohla – ale podvědomě přesvědčit paní domu, aby ji zapla jen na třicet a bez ždímání, to ještě jo.
Na to jí buben ještě stačil.

Rachot z patra naznačil, že začala pravidelná bitka.
Předešlé reprízy zajistily, že už nebylo co rozbít, ale ženě v obývacím pokoji přesto zarnulo.
Je neuvěřitelné, co vše dokážou dvě dívky, jedenáct a čtrnáct let mladé...
Pořád lepší než souboje o koupelnu, řešené dlouhodobou okupací...
Dveře explodovaly.
"Mamí..."
"...ona..."
"...schovala..."
"...nechce mi půjčit..."
"Ticho a přestaňte se hádat."
"Nechce mi půjčit to pitomé koště," přiznala starší.
"Je to Nimbus 2000 a není pitomé."
"Ještě před měsícem vás Harry Potter nudil," zamumlala žena.
Uzavření příměří tentokrát netrvalo dlouho a dívky zmizely na zahradu.
Naštěstí.
Žena vyměnila baterie a hledané koště nenápadně vrátila.

Když je teď moje žena pryč, můžu dělat, co mě baví, řekl si.
Samozřejmě, první věc, co udělal – jako správný chlap – bylo rozvalení se na gauči. Zapnul televizi a opřel si nohy o stůl.
Žádný křik.
Potom došel do lednice, otevřel si k hokeji pivo a pil ho přímo z plechovky.
Žádné ponaučování.
Svlékl se úplně donaha, trencle a fusekle hodil na zem a své nádobíčko rozplácl na gauči.
Žádné nechutné poznámky.
Žil šťastně celý týden. Vídal se se svými bláznivými přáteli. Nechyběla mu. Vůbec. Až ho to vyděsilo. Dlouho přemýšlel.
„Musíme si promluvit,“ bylo první, co řekl, když přišla.

Její syn právě rozbil další rádio. Po sečtení všech tabletů, telefonů, televizí a jiných spotřebičů to bude už nejméně dvacátý přístroj. A nemůže se utěšovat, že to nebylo schválně, kladivem a šroubovákem se omylem rozbíjí jen těžko. Odejde od dveří ke sporáku, pustí ventilátor v digestoři a zpívá, aby se nemusela dívat a poslouchat ty hrozné křupavé zvuky z pokojíku. Když něco řekne, syn stejně neposlechne a manžel jen zamumlá, že synovi nic nedopřeje. Že destrukce přejde a přijde konstruktivní období. Jen aby to bylo dřív než synáček zjistí, že kladivem a šroubovákem lze zajímavě rozebrat i zvířata a lidi...