Ze života (nikoliv mého)

Až budu velká, najde si mě princ na bílém koni. Vdávat se budu s velkou slávou a budeme mít kupu dětí. A samozřejmě, budeme žít šťastně až do smrti!
Dítě mám, ale v bílém jsem se nevdávala. Nedokončila jsem střední a rodiče mě vykopli, když zjistili, že jsem v tom. Do děcáku jsem nechtěla, tak jsem si našla staršího chlápka, co má byt. Hledám si práci, abych se postavila na vlastní nohy, ale nemám ani učňák, natož maturitu. A taky mám dítě.
Radečka mám ráda a za nic bych ho nevyměnila.
Ale někdy přece jenom uvažuju nad tím, co kdyby-

Hurá! Konečně mi dorazila ta nová Malina.
Něžně ji vybaluju z obalu, připojuju klávesnici i monitor a jdu si hrát.
Tahle hračička se mi líbí, a rozhodně se s ní chci pochlubit.
Je čas pořídit pár snímků nového miláčka.
Chvíli nechám Malinu Malinou a jdu si pro foťák. Není to žádné tintítko, ale však tenhle počítač je hvězdou dne, tak si zaslouží být focený jako hvězda.
Navíc fotím v místnosti, takže se bude hodit pořádný blesk, ať je něco vidět.
Vše nastaveno, takže pozor, vyletí ptáček!
Cvak.
V místnosti se zableskne a monitor zhasne, načež si postěžuje na chybějící signál.

Nesnáším ho. Chápete to? Nikdy nic nenapsal, ani pero nepozná, ale má furt potřebu házet na nás špínu! Furt nás musí shazovat, špinit a kydat hnůj na naši stranu.
Nejhorší ale je, že ona to bere! Povídá si s ním, pusinkuje ho, ó ťutu ňuňu! Na nás, své věrné, si ani nevzpomene! Furt jenom: "Ty jsi úžasnej! Aach!"
A on, ač nerozezná Sienkiewicze od Čapka, si myslí, kdovíjak není chytrý! Celý den si řve a ona ho pochválí!
Dám vám jednu dobrou radu do života: Jestli budete někdy knihou, nikdy neberte místo vedle klece. Ten pták dělá ale zatracený bordel!

Učitelka opravuje slohové práce žáčků. Jde to rychle, přece jen, druháci sesmolí jen tři čtyři věty. Téma je aktuální: Můj první máj. Jdeme do průvodu. Mám krásné mávátko. Začíná to být jednotvárné. Tatínek mě vzal na ramena, abych dobře viděla. Vida, dokonce souvětí. Najednou se učitelka zarazí. Co to... Čí je to sešit? Petřík Kulíšek. V čele průvodu nesou mohutné pohlaví soudruha presidenta. Učitelka sešit zavře a znovu otevře. To slovo je tam pořád. Vzorně vykroužené modrým inkoustem. Zavolá si provinilce. Zabodne prst do inkriminovaného místa. "Cos to tu napsal?!" Chlapeček zrudne. "Prosím, když mě slovo poprsí přišlo takové sprosté."

Přelétl jsem očima přítomné. Pět mladých kluků a já, ten nejmenší. To znamená, že budu muset... Proč?!
V pozadí stál kameraman, šéf celé akce. Pustil hudbu, abychom se dostali do nálady.
"Brouku, nemáš na sobě nějak moc oblečení?"
Shodil jsem, co šlo a zůstal jen v "pracovním". Ostatní se do toho pustili beze mě. Tělo na tělo, ve dvou, ve třech, smích, vzdechy, pot...
Přitiskl jsem se k jednomu ze siláků dole, pak k tomu na něm, vzrušený na nejvyšší míru. Stál jsem na vrcholu lidské pyramidy, nohy na ramenou kluků pode mnou a byl šťastný, protože jsme to dokázali.

Dveře pošty se rozlétly a dovnitř vešel muž s punčochou na hlavě, který v ruce svíral střelnou zbraň.
"Všichni ruce nahoru, tohle je přepadení!" zařval a několikrát vystřelil do vzduchu. Lidé ztuhli na místě a zděšeně zírali. Paní za přepážkou se začala třást.
Akorát jeden pán si seděl a nezúčastněně dál vyplňoval lejstro.
"Tak tady pán si myslí, že je drsnej?" zařval lupič. "Měl bys vzít nohy na ramena... Vlastně počkej, ty nemůžeš, páč seš kripl!"
Vozíčkář mu věnoval chladný pohled.
"Nohy na ramena vzít nemůžu, ale rozhodně ti můžu nakopat prdel."
A najel do něj.
A bylo po loupeži...

Po několika životních pádech, které si Tereza v posledních pár měsících prožila, rozhodla se trochu zvolnit tempo. Nastěhovala do domu babičky a dědačka na venkově, prarodiče byli na cestě kolem světa, domek jí tedy s radostí propůjčili. Tereza se dala do různého uklízení, s dovolením babičky i přerovnávání, a když přišlo jaro, také do sázení. Přitom si přividělávala malými pracemi, ilustrace, grafické návrhy, či překlad a kontrola textu. Každý den se řádně starala o zahrádku a aktivně se přátelila se sousedy. Když jí pak vyrostla první úroda, a ona se o ni mohla podělit, připadala si nejlépe za celé měsíce.

Pozorování zasedání Rady moudrých je vždy inspirativní zážitek. Například včera:
Žena, které byla dána do vínku píle, chytrost, manuální zručnost, kreativita. Úspěšné kariéře módní návrhářky nebránilo nic.
Na kontrolních místech životní cesty nezvládla zkoušku pýchy, mamonu a egoismu.
Posuzovaná přesvědčovala sebe i okolí, že člověk přece žije jenom jednou.
Vztahy pro peníze.
Zneužívání důvěry přátel a kolegů.
Radu zejména zaujal záznam prohlášení „Jen jste si dokázaly udělat parchanty a podělat si život,“ adresované kamarádkám, které ji vždy podporovaly.
Rada dává duši šanci v novém životě.
Zítra se narodí jako šička v Bangladéši. Jejích deset dětí bude vybráno v nejbližších dnech.

Jejich maminky v uplynulém týdnu pilně stříhaly a šily. Trochu méně spánku, trochu více záře v dětských očích. A ta jim byla tou největší odměnou.
Protože, mami, víš, nejvíc těžký je vymyslet to. Jinej nesmí mít to samý!
Obě děti se převlékaly až na místě, každé na záchodech v jiném patře. I tak tam skoro nebylo k hnutí.
A pak, když se setkali na parketu, chlapeček s chlupatýma pavoučíma nohama ze dvou teplákových souprav a holčička s chapadly z maminčiných rozedraných elasťáků, oči jim svítily úplně nejvíc.
Jakkoli se chcete lišit, chcete mít i člověka, s nímž vás něco spojí.

Leginy drží pohromadě rosolovitou hmotu celulitidy, celiakie a celkového vyčerpání. Taška drží pohromadě nákup přemětů nakupených během krátké chvíle získávání. Obsahují vesměs laskominy (paštiky, čokolády, máslo, cukr, vejce) a třesou se v Karose v rytmu s rosoly těl, zubními protézami, účesy, kabelkami, tkaničkami od bot. Třesení sulcuje cestující i krevní sraženinu v rourách žil. Že jsou uvnitř rosolu jejích nohou stále napnuty provazy svalů, schopné vynést svoji majitelku do schodů, působí až údiv. Doma se těsto vylévá na plech, držící koláč pohromadě. Ví, že koláč musí být pevný. Vždyť je jednou z posledních věcí, díky nimž drží pohromadě jejich rodina.