Šoustek-Šuk-Tydlitát

Lev si maže na chléb džem. Ota jej následuje.
"Nepřehánějte to oba s tou marmeládou, jste už dost tlustí," napomíná je Scholastika.
"To je náš vlastní džem. Lepší než nějaké průmyslově vyráběné," argumentuje Lev.
"No jo, jsi biootec," prohodí Ota.
"Neplácej nesmysly! Kdybych byl biootec, naše strava by vypadala sakra jinak. Chleba bychom si pekli z vlastní mouky z vlastního obilí, máslo stloukali z mléka od vlastní kravičky..."
"Chtěla bych tě vidět, v životě jsi určitě krávu nedojil," reaguje Scholastika.
"To opravdu ne. Z toho plyne, že bio je těžce dosažitelný ideál. Ale s tou střídmostí má maminka pravdu, Oto."

"Tatínku, snídaně je hotová, můžeš vzbudit Otu. A kafe zatím nevař. Než on se vyhrabe, to potrvá," praví Scholastika.
"Dobré ráno, vstávej, Oto."
Čas plyne. Lev už přece jen začíná vařit kafe doufaje, že Ota nastoupí cobydup.
"Lve, já ti říkala, že to kafe zatím nemáš vařit. Ty asi ještě nejsi při plném vědomí. Vůbec, ten Ota je po tobě, já byla vždy ranní ptáče."
Ota konečně přichází.
"Proč tu mám dva chleby? Tolik normálně nesním."
"Tak dej ten jeden mně," koriguje Scholastika situaci.
Lev spolkne jedovatou poznámku, že plného vědomí nenabyl ještě nikdo, a praví jen:
"Dobrou chuť vespolek."

Tadeáš se vehementně rozhání sekerou a odsekává větve z vyvrácené uschlé jabloně. Mnohem více ho však irituje vytlučené okno v zahradním domku.
Kdybych toho vandala chytil, myslí si, dal bych mu přes hubu tak, že by si týden nevzpomněl, jak se jmenuje. Nebo ještě raději, bejkovcem bych mu rozsekal tu jeho zadnici, že by se na ni čtrnáct dní neposadil.
Ale houby, pomyslí si po mírném zklidnění, ono by to dopadlo tak, že bych na řepu dostal já. Protože tu ve vesnici nemám žádné kamarády. Takže radši vymyslím, jak okno líp zabezpečím. Neboť to hovado vandalské stejně nemám šanci chytit.

"Tatínku, prosím, koupil bys mi tyto boty?" ukazuje Tabita Tadeášovi na stránce e-shopu šmrncovní sandálky na podpatku.
"K čemu?"
"Jako pracovní obuv."
"Co??? V tom pracují snad jen bardámy..."
"Ale ne. Chci si najít brigádu prodej zmrzliny či tak něco. Čím lépe se na to vyfiknu, tím přitáhnu více zákazníků..."
"Spíš do výstřihu se ti budou koukat chlípní zákazníci, než na boty!"
"Tatínku, podle sebe asi soudíš..." zareaguje Timea.
Tadeáš, nenechav se vyvést z míry, pokračuje:
"Víš co, Tabito? Nejprve si najdi konkrétní brigádu, pak podle toho pořídíme boty. Možná nakonec budeme kupovat pevná bagančata na pole či do kravína."

"Tadeáši, co se tváříš tak otráveně?" táže se Jimram.
"Ale, na zahradě mně už skoro všechno rozkvetlo a teď předpovídají ochlazení. Jestli mně to všechno pomrzne jako loni, tak jsem v pytli."
"No co, tak si ty jablka, višně a to další koupíš," praví Lev.
"Jablka z hypermarketu, všelijaká chemie je v tom, de facto jsou otrávená. Není nad to, co si vypěstuju sám bez postřiků," oponuje Tadeáš.
"Však to máš hlavně jako koníček," konstatuje Jimram.
"To jo, kdybych se tím měl živit, to by byl extrémně rizikový podnik."
"Tak už nebuď otrávený jako to hypermarketové jablko," vybízí Tadeáše Jimram.

"Pánové, já v tom Tunisu zažil zvláštní věc. Jeli jsme jednou na výlet terénními auty do pouště. A jak se tam řítíme mezi písečnými dunami, tak tam poletuje gumička do vlasů."
"Asi ji tam ztratila nějaká turistka," usuzuje Tadeáš.
"To těžko, byli jsme v těch místech po ránu snad jako první, tam žádné davy turistů neproudí."
"Tak tam byla zavátá z větší dálky," usuzuje Lev.
"A vůbec, proč vlastně dumáš, kde je ta hlava, co gumičku nosila?" zajímá Tadeáše.
"A buď rád, že vítr nezavál gumičku třeba do tvé kapsy," přidává se Lev, "to bys Vincencii blbě vysvětloval její původ."

"Ó, jak jsi poetický, Zdirade! Byla by to hezká představa dočkat se od tebe pravého zlata. Uvědomuješ si však, že žena od muže očekává nejenom hmotné statky?"
"Jaké má tedy žena očekávání, Tabito?"
"Očekává rytíře bez bázně a hany..."
"Který jezdí na bílém koni?"
"No, to zrovna nemusí. Zdirade, byl bys ochoten jít pro mě do souboje na pěst? Myslím doslova."
"Toť otázka přímo na tělo."
"A jak mi na ni odpovíš?"
"Nikdy jsem rvačky a souboje nevyhledával. Ale pokud by na to došlo, čest by mi velela z takového boje neutíkat."
"Nu, slovo dělá muže, to zajisté víš, Zdirade."

"Tabito, k tvým dnešním narozeninám ti věnuji tento skromný šperk," praví Zdirad podávaje Tabitě řetízek.
"Jé, ten je krásný! A vypadá, jako by byl z pravého zlata."
"Musím přiznat, že je to zlato jen kočičí."
"Tím myslíš, že je to pro kočku?"
"Ber to tak, že jsi moje kočička. Moje sladká kočička."
"No dobře, to zní něžně."
"To víš, zatím jsem jen chudý student, co student, zatím toliko chudý uchazeč o studium. Ale pěvně věřím, že přijde den, kdy budu moci ženu svého srdce obdarovati zlatem pravým. Prozatím jen ty jsi moje zlato, ach, moje ryzí zlato, moje nejryzejší zlato!"

"Pánové, to je tedy ten můj dávný kamarád Oktavián Znebejánek. Kdysi, to už ani není pravda, jsme spolu proháněli slečny. A musím přiznat, že on mi v tom byl nedostižným vzorem. Jeho hlavním vzorem, jak už jste si mohli všimnout, byl a je James Bond. Pročež jediné, co mi záviděl, bylo mé krátké jméno s příjmením."
"Takže byl i u tvého seznámení se Scholastikou?" zajímá Tadeáše.
"No jejda, to byla tehdy akce. Byl tedy u počátku všeho. On vyvázl, já skončil v chomoutu. Oktaviáne, co vlastně ty a ženské aktuálně?"
"Mám stálou přítelkyni. To víš, mládí pryč, bylo na čase."

"Chlapi, dnes poznáte mého dávného kamaráda Oktaviána, o kterém jsem vám už kolikrát vypravoval. Přijde sem za mnou, sejdeme se po delším čase," oznamuje Lev svým hospodským kumpánům.
Záhy vstupuje do lokálu seladon v nejlepších letech, přistoupí k výčepu a vypálí na Méďu:
"Martini s vodkou prosím. Protřepat, nemíchat!"
"Vodku bych měl, tím druhým ovšem neposloužím."
To už zasahuje Lev:
"Nazdar, Oktaviáne! Přestaň už dělat Jakuba Vazbu a dej si radši pivo. To tu má Méďa vynikající. A sedni si k nám! Takže, Méďo, pivečko pro kamaráda, ať nám netrhá partu a ať může ocenit tvou kvalitní péči o pivo."