Šoustek-Šuk-Tydlitát

"Máme v rodině novinku," referuje Zdirad Tabitě. "Bratránek Záviš, dosavadní lamač dívčích srdcí, prohlásil, že konečně potkal tu pravou, a chce ji požádat o ruku."
"To je skvělé! Určitě jste všichni rádi."
"Bohužel to má háček. Přímo hák. Jeho vyvolená Kunhuta je Weitlingerová."
"No a?"
"Již tři Zlámaljelitové se ucházeli o nevěstu z rodu Weitlingerů. A žádný z nich se nedožil svatby, každý nějak bídně zhynul."
Zdirad převyprávěl Tabitě rodinnou historii, jak ji slyšel od táty Pankráce.
"To je tedy hrůzostrašná historie," konstatuje Tabita. "Ale jestli Záviš Kunhutu opravdu miluje, tak do toho bez ohledu na rodové prokletí nebojácně půjde."

"Oto, pucoval jsem kliky u většiny vyučujících a není to vůbec dobré. U všech jedna a ta samá písnička: musíš se víc snažit."
"Jestli z té školy vyletíš, tak půjdeš k lopatě!" dodává Scholastika.
"Správná připomínka, máš představu, co bys bez té školy dělal?" táže se Lev.
"Třeba diskžokeje..."
"To víš, už tam na tebe čekají. Bez kontaktů v této branži si ani neškrtneš!"
"Tak striptéra..."
"Nějakou chvíli se budeš svlíkat, pak tě nahradí mladší a neokoukanější. Na co se budeš rekvalifikovat, až budeš mít mládí v prdeli a do důchodu setsakramentsky daleko?!
Tak se vzpamatuj a začni se učit!"

"Chtělo by to do firmy napumpovat prachy. Nejlépe přibrat tichého společníka."
"Proč ne hlučného, tati?" táže se Zachariáš.
"Společník hlučný, samozřejmě se mu tak neříká, by chtěl třeba přicpat své jméno do názvu firmy. Nedej bože i do názvů výrobků. Ale hlavně, mohl by se podílet na řízení. A pokud bychom si v této věci vzájemně nesedli, nenašli společnou filozofii, tak by to firmu roztentočkovalo. Této variantě se raději vyhnu jako čert kříži."
"Myslíš, tatínku, že takového nehlučného společníka najdeš?" táže se Vincencie.
"Nevím, miláčku, každopádně však všechny strategické kroky budu činit s maximální obezřetností, mysle přitom na památku předků."

"To já jsem slyšel o chlápkovi," vypráví Lev hospodským kamarádům, "který vzal rohatý půllitr s Velkopopovickým kozlem a snažil se jej zavěsit živému kozlovi na jeho roh."
"To je tedy týrání zvířat! Vždyť mohl tomu kozlovi roh zlomit," konstatuje Tadeáš.
"Doufám, že ho ten kozel za to aspoň pořádně potrkal," přidá se Jimram.
"To už nevím," odvětí Lev. "My to tady každopádně dělat nebudeme. Jednak tu jsou půllitry s klasickým uchem, a hlavně, nemáme tu žádné rohaté stvoření."
"Leda by tu někdo měl parohy," zažertuje Tadeáš.
Jimram zareaguje:
"Brzdi, kamaráde. Opusťme raději tuto choulostivost a zůstaňme pěkně u presumpce neparohatosti."

"Mám žízeň," konstatovala asertivně Tabita.
"Tak si dáme něco ve zdejší hospůdce," reaguje Zdirad.
Vstoupivše dovnitř, porozhlédli se, co je v nabídce.
"Já bych si dal tonik, dáš si taky, Tabito?"
"Proč ne."
Zdirad donese od výčepu dvě lahve se skleničkami, nalije oběma.
"Brrr, to je hořký," odstrčí Tabita skleničku po prvním doušku.
"To má být takové, je to z chinovníkové kůry."
"To nepiju."
"Všechno se má zkusit. Tedy se vraťme k něčemu osvědčenějšímu."
Zdirad znovu vyráží k výčepu, tentokrát pro točenou žlutou limonádu. Nerad by, aby ta chinovníková kůra působila na Tabitu jako odvykací kúra. Na odvyknutí od něj.

Každý odpočinek někdy končí, a tak se Zdirad s Tabitou z trávy zvedli a jali se pokračovat v procházce. Došli k rybníku bohatému na ryby i vodní ptactvo. Pročež spatřili scénu, jak přilétla velká volavka a ve vodě si ulovila rybu.
Zdirad se zamyslel. Ó, jak se ten pták má! Takhle lehce přijít k rybě. Nahlas však svoji myšlenku raději nevyslovil. Za chvíli půjdou kolem rybí restaurace. A on jako chudý student nemá na to, aby Tabitu na nějakou rybu pozval. Má maximálně tak na limonádu, možná zmrzlinu.
Proto jen praví:
"Připozdívá se. Měli bychom už zamířit ke svým domovům."

"Vida, po stole leze mravenec," konstatuje Tadeáš, "Méďa by tu měl více dbát na úklid."
"Třeba to není obyčejný mravenec, ale zlatý mravenec," reaguje Lev.
"Co? Zlatý?"
"Ano, speciální špionážní. Má v sobě součástky ze zlata, mikrokameru, mikrofonek, nahrává své okolí," vysvětluje Lev.
"To je dost šílená teorie," oponuje Tadeáš.
"Při dnešních možnostech techniky..." nenechá se zviklat Lev.
Na to zareaguje Jimram:
"Lve, musíš si položit zásadní otázku. Cui bono? I když připustím, že by dnes někdo mohl zkonstruovat takového umělého mravence, stáli bychom mu my tři za to? Upřímně: nikoliv. Silně přeceňuješ, kamaráde, význam své maličkosti pro tento svět."

Jaro vypuklo, teploty stoupaly. Louka lákala ke spočinutí. I Zdirad s Tabitou se při jedné své procházce nechali zlákat a ulehli do trávy na záda. Zadívali se směrem k nebi.
Tu Zdirad spatřil zajímavý mrak a popustil uzdu své fantazii:
"Ten oblak vypadá jako lidská hlava."
"Možná," připustí Tabita.
Záhy se na obloze objevilo letadlo nechávající za sebou dlouhou bílou čáru. A namířilo si to přímo k onomu oblaku.
"Teď ta hlava má roh nebo paroh," zhodnotí Zdirad.
"Žádný roh ani paroh není takto přímočarý," oponuje Tabita.
"Pravdu máš. A mrak se nám rozplývá, už není hlavou. Všechno je pomíjivé."

"Chlapi, dnes to nebudu přehánět ani co do kvantity, ani co do času, zítra vyrážím do Prahy," sděluje Lev hospodským kumpánům.
"Co tam?"
"Máme firemní workshop. Něco ve smyslu jak nejlépe pečovat o zákazníky nebo tak nějak."
"Takže vás tam budou masírovat," odhaduje Tadeáš.
"Asi v tom smyslu, sám jsem zvědav na jejich masážní techniky," odvětí Lev.
"Já tedy ve své firmě pro své zaměstnance nic takového nepořádám," konstatuje Jimram.
"Jimrame, nic ve zlým," reaguje Lev, tvoje firma je, dá se říci, rodinná, zatímco my jsme celostátní, ba co dím, nadnárodní korporát. Ten má prostě své nastavené procesy a metody."

Přestal jít proud. Tedy v části okruhu. Scholastika jen jedovatě pravila:
"To bude zase ta samá zásuvka. Přeji příjemnou zábavu, tatínku!"
Lev se nedivil. Před časem se toto stalo za jeho nepřítomnosti a Scholastika to musela řešit sama s Otou.
Zdiagnostikovav, že jde opravdu o tu nejnepřístupnější zásuvku v bytě, pustil se s Otou do vyklízení třech knihovniček. Konečně měl nábytek odsunut.
Vypnul na chodbě hlavní jistič. Zamyslel se a poté ještě vyšrouboval pojistku okruhu. Na Scholastičino zašklebení jen odvětil:
"Těch, jejichž poslední slova byla, že to není pod proudem, jsou plné hřbitovy."
A šel se konečně vrtat v zásuvce.