Šoustek-Šuk-Tydlitát

"Chlapi, na vaření vás tu nepotřebuji, běžte do lesa," velí Scholastika. "A můžete donést nějaké houby."
Lev s Otou během krátké chvíle mizí v lese. Houby zatím nenacházejí. Tak pokračují stále hlouběji. Ne, že by se bez hub neobešli, ale Lev nechce Scholastiku zklamat.
"Pomóóóc! Je tu někdóóó?!" zaslechnou náhle oba volání.
Vydávají se okamžitě daným směrem. Volání se opakuje a sílí.
"Táto, tam je nahá ženská!" zvolá Otík.
Opravdu, u jednoho dubu sedí mladá žena, zcela neoděna, ruce za zády. Přiblíživ se, Lev registruje, že má ruce svázané a je přivázána provazem ke stromu.
"Oto, honem, podej mi nožík!"

"Další pivo si už radši nedám, nerad bych se probudil v zamčeném lokále pod stolem," prohlásí Lev.
"Bez obav, před zavřením Méďa každého vymete," reaguje Jimram.
"Taky by ses mohl probudit na konečné nočního busu, ještěže chodíme domů pěšky," uvažuje Tadeáš.
"A kdyby sis ustlal v kontejneru, můžeš se probudit na smetišti," fantazíruje Jimram.
"To už je lepší probudit se v nějaké dámské ložnici, viď, Jimrame," nadhodí Tadeáš.
"Dej pokoj, dnes už dávám přednost teplu rodinného krbu!"
"Dobře děláš," naváže Lev. "Já mu dávám přednost též, čímž jsi mi připomněl moje rozhodnutí nedávat si další. A proto tedy: Méďo, platím!"

Tadeáš se opět snaží ze svého sadu dostat invazivní stromek, a to doubek. Kdysi zmeškal okamžik, kdy čerstvě vyrašil. Jako zakořeněný se mu nyní houževnatě brání. Sekyra, krumpáč, pila, vše nedostačující. Chemické sajrajty Tadeáš používat nechce.
Dává si pauzu na svačinku, bere si jablko z čerstvé úrody. Zakousnuv se do něj, objevuje červa. Bez zhnusení jej vytahuje a nese k doubku.
Tumáš, červíku, potravu, mé jablko nech na pokoji. Usměje se ovšem Tadeáš nad svou pošetilou myšlenkou; ví, že červ se okamžitě ze dřeva odplíží a s dubiskem mu nepomůže. A dále dumá, kterak dub invazivní z pozemku svého dostati.

"Před lety jsem právě dnes dělal přijímačky na střední," zavzpomíná Tadeáš.
"Onehdy jsem zrovna říkal klukovi, ať si váží vymoženosti dát si přihlášku na dvě školy," reaguje Jimram. "Že to v našem mládí nebylo."
"A že jsme museli mít dobrý kádrový posudek s doporučením," přidává se Lev.
"To taky. Museli jsme se snažit mnohem víc než dnešní zhýčkaná mládež, když jsme nechtěli skončit jako pouzí učňové," konstatuje Tadeáš.
"Hergot, my tady brbláme jako staří dědkové," zhodnotí diskusi Jimram.
"Dědkové ještě ne, ale staří dost. Stejně ani tak nebude lehké vybrat děckám tu správnou školu a dostat je tam," uzavírá Tadeáš.

"Když se koukám na tu židli," mudruje Lev, "dala by se dobře vzít do zubů."
"Ještě řekni, že bys ji svými zuby zvedl i s někým sedícím," popíchne jej Jimram.
"Vsadím se o metr piv, že to bys nedal," reaguje Tadeáš.
To už zasahuje Méďa:
"Zklidněte hormon, pánové! Kdo mi tu bude žrát židli..."
"...toho i se židlí vyneseš v zubech," doplní jej Lev.
"Houby, svinským krokem jej poženu!"
"Nechce dopadnout jako Franta Kocourek blahé paměti," komentuje Jimram, "ale neboj, Méďo, všichni budeme distingovaně sedět. A dones nám další pivečka k tomu sezení, jak se říká, ať žije, kdo pije!"