Co se rozdává, roste

Už dávno odešla, ale nedá se na ni zapomenout.
Na tu, jejíž kroky kvetly, písně voněly a úsměv zněl tajemnou melodií.
Přišla po záplavě, když se lidé topili v zoufalství.
Hodila jim záchranný kruh z lučního kvítí.
Její pohled nahradil sluneční svit, bázlivě se krčící za mraky, a vysušil všechno, od slz, po louže.
Když se jí ptali, jak jí mohou její službu vrátit, roztáhla ruce ve všeobjímajícím gestu.
Pomozte dalším, řekla prý tehdy. Sama na celý svět nestačím.
Marně si lámali hlavu, jak začít.
Pak jedna holčička, unavená přemýšlením, upletla věnec z pampelišek.
Vykouzlil úsměv na tváři její maminky...