Kouř a zrcadla

Když si za bouřky vlezla do postele k sestře.
Když pořád běhala bosá a prostovlasá.
Když vyplazovala jazyk na neoblíbené příbuzné a návštěvy (za jejich zády).
Když ji po návratu chtěli provdat.
Když konečně řekla ano.
Věkové konvence společnosti byly kritické a neúprosné.
Když mu vplétala do vlasů věnečky lučních kvítek.
Když se v zimě koulovali a vzájemně házeli do sněhu, doprovázeni nechápavými pohledy svých dětí.
Když jejich děti vyrostli a ona se ještě pořád topila v jeho očích při každém pohledu.
Když se jejich léty zkřivené prsty propletly a vrásčitá ústa setkala.
Pro lásku byl věk vždycky jen číslo.

Čarodějka vhodila do kotlíku posledních pár rudých kvítků.
Vtom se ozvalo zaklepání.
"Dveře jsou otevřené!"
Dovnitř se nejistě vplížila Laureen.
"Čaj bude za chvíli, perníky vyndej z trouby," čarodějka ji zaúkolovala.
V tu chvíli se zaklepání ozvalo znovu.
"Jen dál."
Vévoda z Belor Danim smeknul klobouk a vysekl hostitelce úklonu.
Laureen předstírala, že má plno práce s potíráním perníčků vejcem.
Lucien se usadil, právě když se rozlétly dveře a dovnitř vrazil Peregrin.
"Cítím per..." zarazil se, když viděl druhé dva. Otočil se k odchodu.
"Pozvala jsem vás, protože ibiškový čaj by vám mohl pomoct si leccos vyříkat..." zarazila ho čarodějka.

"A hlavně nekoukej, teto!" děti byly sice jenom dvě, ale svým hemžením působili dojmem, že jich je nejméně pět.
Teď alespoň mohla sedět, zatímco začínaly se svou oblíbenou hrou.
"Tak, hádej!"
"Hmmm... myslím, že je to kámen. Zelený... ne, tyrkysový."
Chichotání jí potvrdilo, že má pravdu.
"A teď já!" dožadoval se pozornosti klučina.
"Hmmm..." zamyslela se. "Ty máš v ruce... kožešinu."
"Jak to víš? Jak to můžeš pokaždé uhodnout? Tati, jak to dělá?"
Lucien si s čarodějkou vyměnil úsměv. Narozdíl od dětí měl léta na to, zvyknout si, že když řekne "kouzlo", myslí to nejen vážně, ale říká naprostou pravdu.

Toužil být učencem. Váženým a světaznalým, s přístupem do těch nejvyšších kruhů.
Otcovy úspory nestačily na víc, než základní soukromé vzdělávání, ale tím se Peregrin nehodlal nechat omezovat.
Ne, neskončí jako ubohý venkovský farář - bude z něj uznávaná kapacita, zvaná k přednášení na předních univerzitách. Jeho teze a odborné statě budou publikovány a čteny po celém světě. Jeho disputace budou dávány za vzor budoucím generacím...
Jenže pak přišla ona, se sladkým úsměvem a tou stále ještě dětsky naivní důvěrou. Přijala jeho jen napůl vážné pozvání - a on kvůli ní odmítl vysněnou nabídku.
Jediná kniha, kterou kdy napsal, byl jejich příběh.

"Zdvihni mě ještě kousek výš!" žádala čarodějka.
Peregrin se s grimasou pokusil zdvihnout dlaně, kterými ji podpíral, výš než k pasu.
"Třeseš se jako osika," konstatovala. "Takhle se nedá pracovat."
"Co kdybys mi vlezla na záda!" prsknul po ní její asistent nakvašeně, zatímco pružně seskočila na zem.
"Hmmm, na záda ne, to není dost vysoko..." vzala to vážně. "...ale kdybych si ti stoupla na ramena..."
Peregrin zaúpěl, ale poslušně ji nechal na sebe vylézt.
"No vidíš... ještě kousíček... zkus se opřít o kmen a stoupnout si na špičky!" povzbuzovala ho radostně.
"Příště si na to jmelí vezmi radši žebřík!" zabručel.

Čarodějka:
Bezstarostná, učila se znát vše, co ji mohli naučit.
Příliš brzy musela být tou, která roznáší naději.
Nakonec se stala dobrým duchem kraje.
Lucien:
Vždycky ho srovnávali s bratrem, a chtěli, aby byl soběstačný.
Když utekl z domu, poznal, že svět má ještě tvrdší pravidla.
Nakonec přijal odpovědnost, po které netoužil.
Laureen:
Hýčkali ji, vychovávali z ní mladou dámu.
Na cestě se naučila být nebýt jen křehkou ženou.
Nakonec z ní byla matka.
Peregrin:
Byl nadějí svojí rodiny - zklamal.
Dlouhá cesta bolesti a hněvu mu ukázala to důležité.
Nakonec dokázal být přítelem.
Dvanáct životů spletených v jeden - je třináctý?

Země zvedala hlavu. S ní se napřimovali i pošlapaní lidé.
Ne na dlouho. Brzy se opět sehnou.
Tentokrát k práci.
Bylo potřeba obdělat půdu, postarat se o chléb.
A doufat, že nepřijde další katastrofa.
Někteří už začínali věřit, že je tenhle kout světa prokletý.
Ale tentokrát bylo vše jakési... radostnější. Nadějnější.
Jako by ve vzduchu byla cítit změna.
Jako by jejich kraj získal zvláštní ochranu.
Tentokrát budou opravdu sklízet to, co zasejí.
Tentokrát nově narozená zvířata přežijí do dalšího jara.
Tentokrát bude po dlouhé době zase dostatek jídla pro všechny.
Tentokrát nad nimi někdo bdí.
Někdo se o ně stará.

Nikdy nebyl ranní ptáče.
Zásadně nedržel poslední hlídku.
A rozhodně neviděl nic romantického na východu slunce.
Zvykl si na nemilosrdné škádlení od Laureen, která se probouzela s úsměvem a písní, i pokud zrovna lilo. Jenže pak přišel Lucien a ze škádlení se stalo rýpání.
I to by ještě snesl.
Dnes ho ale probudilo jejich "šeptání" a Laureenino chichotání.
Bylo ještě šero, ale mezi blednoucí oblohou a posledními odlesky ohně dokázal rozeznat jejich siluety - vlastně spíš siluetu, jak byli propletení - u vchodu do jeskyně.
Podezíral je už delší dobu... ale přece jen doufal, že Laureen se "probere".
To ráno přestal věřit.

Prošla tudy vojska.
Nepřátelská.
Říkalo se, že kam šlápnou, tam sto let tráva neporoste.
Polovina polí byla spálená, druhá spasená.
Všudypřítomný kouř a popel rozháněný větrem barvil vše našedo.
Lidé se pohybovali ustrašeně - shrbení, zesláblí, zlomení.
Tou smutnou krajinou kráčela, tváře máčené slzami, ale hlavu vztyčenou a oči upřené k horizontu.
Její dlouhá sukně jako by se její cestu snažila umést.
Ale její stopy smazat nedokázala.
Její nohy uzdravovaly zemi.
Každý otisk bosých chodidel svítil kouskem naděje - zelenal se, rozkvétal, voněl.
Kudy prošla, tam znovu zrálo obilí a rašila kukuřice.
Když vešla do lesa, zavoněly její kroky jahodami a borůvkami.

„Buďte ujištěn, že kdyby se někdo staral o to, co si o vás myslím já, dobré vysvědčení byste nedostal.“
„Mohu říct to samé o vás.“
„Vynikáte v uspokojování žen nebo s vámi šla jen proto, že potřebovala mít konečně chlapa mezi nohama?“
Nepraštil ho. Ale nemohl ho nechat takhle mluvit. Ne beztrestně.
„Hrabě, na urážku dámy existuje v kodexu šlechtice jen jediná odpověď – souboj. Jelikož…“
„…jelikož dáma už má všech urážek tak akorát, bude se těšit na setkání za úsvitu v zahradách. Přineste si svou šavli, hrabě.“
Bledá markýza se zhmotnila po vévodově pravici a z očí jí šlehaly plameny.