Alžběta a drak

Mikael se naštvaně vrátil ke svému mistrovi. Slavnost ho přestala bavit a do srdce se mu vkradly pochybnosti. Co bude dělat, až ho nechají samotného v cizí zemi?
Doma sice vládl Řád, ale patřil tam. Každý v okolí ho znal. Věděl, co může očekávat. Co když ho i v Království budou mít za tuláka?
Mistr nemyslel na romantiku, ale na žaludek. Podal mu pár měďáků.
„Než stánky zabalí, půjdeš paběrkovat. Od všeho něco a nezapomeň na cibuli!“
„Pitomá blbá cibule…“ brblal rozzlobený Mikael.
Mistr se pousmál.
„Udělám kotel guláše. Nebude tak sladký, jako by byl polibek, ale zase nám vydrží!“

Ve vesnici se chystala slavnost. Mistr Mikaelovi slíbil, že tam může večer jít. Nikdy nepracoval rychleji!
Šťastně se toulal mezi stánky, myšlenky na hudbu si zakázal. Pak ji uviděl. Mladičká blondýnka s dlouhými copy a upřímným úsměvem. Který patřil jemu!
Hned se napřímil, natřásal se jako pyšný kohout. Smála se na něj. Annie… Rozdělili se o pečené maso i koláče. Později se zatoulali dál od pochodní osvětlujících náves. Začal doufat v první polibek!
Najednou byl všemu konec. „Mazej domů!“ zavrčel hřmotný muž a chytil dívku za paži.
„Ty koukej zmizet za svým mistrem!“ houkl na šokovaného Mikaela. „Tuláky tu nechceme!“

Johana řídila jeho útěk ze země cestou z rodiny do rodiny.
Nejhorší byly krávy. Mikael byl městské dítě, té živočišnosti na něj bylo moc.
Mléčná farma byla lepší, byť stloukání másla byla nuda.
Práce v pekárně ho opravdu bavila!
V truhlárně byl jako doma. S bolestí vzpomínal na tátu. Díky Totovi už věděl, co se mu stalo – a proč. Že ho táta neopustil.
Nakonec skončil u potulného nožíře. Naučil se naostřit cokoliv.
Bylo by to fajn, kdyby neměl absolutní zákaz jakékoliv hudby. Jako by ztratil kus sebe sama.
Pochopil, proč táta, potlačující svou magii, začal pít. Nebýt… celý… strašně bolelo.

Rozhodnutí padlo. Přestože tušil, co ho čeká, cítil se konečně zase sám sebou.
Pro začátek udělal jistá… opatření. Později to už nepůjde.
Byla noc, když vešel do Mikaelovy cely.
Chlapec ho sledoval s úzkostlivou nadějí.
„Máš ke komu jít?“ zeptal se ho. „Kde se ukrýt, než bude bezpečné utéct ze země?“
Mikael přikývl.
„Mám,“ potvrdil. Hlas se mu zachvěl: „Uteč taky!“
Rikki zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Pomstili by se mé rodině.“
Mikael ho objal.
„Řekni, že tě omámila moje hudba.“
Rikki se cítil, jako by ho prohřály sluneční paprsky a objetí mu vrátil.
„Jdeme. Hodně štěstí.“
„Děkuju. Nikdy na tebe nezapomenu.“

Začalo to vírou ve vzdělání a touhou učit.
Řekli – musíš osvědčit svoji věrnost službou Řádu. Byl mladý, rád službu slíbil.
Brzy viděl víc, než chtěl. Přesto poslechl. Myslel, že je to výjimečná situace, že je to asi… potřeba. Osvědčil se. Byl po ruce mocným.
Pak viděl další věci. A slyšel horší.
Začali ho posílat k vězňům. Srdce mu krvácelo, ale nikdy se rozkazům nevzepřel.
Pošpinil si svědomí i duši.
Potom uslyšel ten zpěv. Prý mladý hudebník... Ošetřil rány, přinesl vodu i jídlo.
Jeho zledovatělé srdce se probudilo. Byl tak půvabný!
Varoval ho. Uhnout šípům však nestačí.
Najde sílu udělat víc?

Musíme se ho zbavit. Je nebezpečný.
Takový kluk???
Lidé ho shánějí, a to hrál veřejně jen jednou. Ovšem nesmí to být na nás.
Hm. Pustit ho, a pak…?
Nespolehlivé. Chci jistotu.
Jeho cela má okno. Co kdyby na něj někdo zavolal? Pak stačí dobře mířený šíp. Vystřelený zvenku.
Dobré. Vyber šikovného lučišníka. Ovšem šíp nesmí být náš.
Seženu obyčejný, ale s rohovinovým končíkem.
Výborně. Kam pošleš střelce?
Na střechu královských stájí. Je tam snadný přístup a není to daleko.
***
„Hej ty! Co tam děláš s tím lukem?“
Trhnutí, vteřinové zaváhání a…
Nesprávně vystřelený šíp se roztříštil o kamennou zeď pevnosti.

Toto se zapírá do vozíku.
„Popožeň osla! Na tři to vyhoupnem… Teď!“ Povedlo se. Vozík se zase pohne dopředu.
„Díky, hochu,“ hlesne stařík.
Toto dál pomáhá tlačit těžký náklad.
„Proč musíš jezdit ty? Nemají mladšího?“
Stařík si vzdychne.
„Mám to jako… trest. Manželka žalovala! Prý jen honím brouky a nepomáhám.“ Zasní se. „Mám úžasnou sbírku, víš? Nejradši mám ty ukryté, co žijí pod kameny a kůrou stromů. Žena chce, abych si odvykl. Abych nekoukal po broucích, ale na ni…“
Užaslý Toto se zastaví.
„Funguje to?“
Stařík potměšile mrkne a ukáže mu brouky běhající pod kůrou velkého polena.
„Krabičku mám připravenou!“

Mikael opět nemohl spát. Ničila ho nejistota, pochybnosti a výčitky svědomí. Větvily se hned třemi směry.
Co když to děvče jeho vzkaz vyřídí a dostane se proto do problémů? Strážci neměli žádné zábrany ubližovat dětem!
Nebo tu holčinu poslali Strážci, aby ho přiměla mluvit a prozradit, co ví – a na koho se spoléhá.
Znovu si dívku představil. Tak deset, upřímné modré oči, nesmělý úsměv. Ne… snad volavka nebyla. Nebo ano?
Protože pokud byla, určitě dostal do maléru kováře.
Toto… Vybavil si jeho přátelské oči, statnou postavu, ruce bušící do žhavého železa.
Pocítil důvěru… a naději. Toto se jen tak nedá!

V přístavní hospodě sedí tři muži, pijí a rozebírají události.
Jeden: Zase od nás z vesnice vojáci odvezli magické dítě. Taková pěkná holka…
Druhý: Buď rád. Kdo ví, co by spratek za čas udělal! Nemůžeš jim věřit.
Třetí: Vládce nás chrání proti spiknutí magických!
První: Jak by nám mohly ublížit děti? Dospělí s magií tu dávno nejsou!
Třetí: Oni ty haranty ovládají na dálku! Pomocí mravenců. Nasadili jim je do těla a ovládají královnu…
První: Mravenci???
Druhý: Jo! Taky jsem to slyšel. Ty mravenci sou zlatý! Je to strašně tajný.“
První: Jak to tedy víte?
Třetí: To ví přece každej!

„Proč jsi ve vězení?“
Stáli proti sobě, dělily je jen mříže.
„Prý jsem zpíval a hrál víc, než smím,“ odpověděl Mikael.
Děvče nechápalo. „Co je na muzice špatného?“
„Nic. Povznáší lidská srdce, dává jim radost, odvahu, když ji potřebují. Pomáhá jim plakat i odpočívat. Umí lidi spojit, pomáhá porozumění.“
Okouzleně se na něj usmála.
„Taky ráda zpívám. Proč jim to vlastně vadí?“
Mikael pokrčil rameny. Začínal chápat, ale mluvit o tom nechtěl. Změnil téma.
„Řekni, prosím, Totovi, kde jsem. Slíbil jsem přijít a nemůžu.“
Vážně přikývla.
„Zazpíváš si se mnou? Táta ještě nejde. Léčí tu lidi…“
Vděčně se usmál.
„Rád.“