Alžběta a drak

„Co myslíš, že děláš!“ houkl na Mikaela Elin. Vybudilo to vlnu zmateného třepetání a rozčileného hvízdání! Chtěl se zlobit, ale nějak nemohl. Díval se na hubeného chlapce oblečeného v nehezkých ženských šatech, obloženého roztouženými kosicemi. Měl vypadat směšně! Jenže obličej prozářený štěstím z toho dělal úplně jiný obrázek.
Uvědomil si, že za poslední dva měsíce kluk otročil, zabili mu otce a týrali ho ve vězení. Tohle byla evidentně první chvilka radosti od onoho vystoupení, kterého ho stálo svobodu. Pokud mu pošetilá hra s ptáky pomůže vyškrábat se ze sevření strachu a bolesti, kdo je on, aby mu v tom bránil?

Jakmile vzal flétnu do ruky, měl pocit, že ožila. Ošoupané navlhlé dřevo se dychtivě zachvělo. Hudba se v něm vzepjala způsobem, jaký neznal.
Lekl se a flétnu pustil. Věděl, že nesmí hrát! Elin mu vysvětlil, že vojáci a spousta jejich… pomocníků… mají jakési zařízení, které snadno a na dálku detekuje cokoliv magického.
Touha však byla silnější. Znovu ji vzal a přiložil k ústům. A zase oddálil. Uvažoval. Byl březen. Ptáci kolem zpívali jak o život – bylo třeba hledat partnery a zakládat rodiny!
Mikael se pousmál. Vyzkouší flétnu a neporuší svůj slib.
Vzápětí se lesem neslo nové, zvláštně melodické kosí vábení…

Cestovat v ženských šatech bylo… ostudné. Kráčel se sklopenýma očima a snažil se nezamotat do protivně dlouhých sukní. Ulevilo se mu teprve poté, co vyjeli do opuštěné krajiny.
Elin se pozorně rozhlížel a průběžně porovnával krajinu s mapou. Nakonec zastavil u brodu přes široký potok.
„Potřebuju si rozmyslet další cestu. Vezmi Koníka na pastvu, ať si odpočine.“
Mikael sledoval pasoucího se koně, když se v trávě něco zalesklo. Radši se šel podívat. Koník se nesměl zranit!
Pak ji uviděl. V trávě ležela… kdysi určitě milovaná, ale teď odhozená… flétna.
Okamžitě v něm zabublala radost a zakázaná magie.
Má… nebo nemá?

„Přijeli jsme včera pozdě večer. Uvázl nám vozík, dcera prochladla...
Elin stojí mezi vojáky a postelí. Mluví přesvědčivě. Vojáci jsou preventivně podezíraví, ale když madam Cecilie jeho slova potvrdí, kývnou.
Pozorně prohlížejí pokoj, posteli se zatím vyhýbají. Znepokojeně sledují červené skvrny tváři a chrčivý dech nemocné.
Najednou Elin ztuhne – zrada! U postele zapomněl Mikaelovy pracovní boty, křusky zcela nedívčí velikosti. Honem odvést pozornost!
Zachrání ho ostrý hlas madam Cecilie.
„Zítra vypadnete, nemocnou tu nechci.“
„Prosím… aspoň než přestane pršet!“
Elin dramaticky ukáže na okno, zatímco zakopne boty pod postel.
Madam neochotně přikývne.
„Dobrá. Ale mezi lidi mi ta holka nesmí!“

Mikael stál v pokoji oděný v dlouhé noční košili a s krajkovým čepcem na hlavě. Připadal si jako idiot.
„Vypij to,“ přikázal Elin a podal mu lahvičku.
„Proč?“
„Zahřeje tě to, budeš vypadat že máš horečku.“
Když mu vzápětí začal domalovávat na tvář červené tečky, chlapec v duchu zaúpěl. Neměl by člověk umřít… důstojně?
Elin ho zkontroloval. Až na ta veliká kostnatá chodidla dobrý!
„Šup do postele. Za chvíli se začneš potit.“
„To nestihneme,“ zkusil Mikael namítnout. „Přijdou dřív!“
Elin se uchechtl.
„Kdepak. Než je sem ta stará fosilie, pardon madam Cecilie, pustí, budeš vypadat děsně. Vojáci ještě rádi utečou!“

Další den na cestě nepřetržitě lilo, takže v noci neodolali a zaplatili si pokojík v hospodě. Sucho a postel. Ta úleva!
Ráno je probudil křik. Rozčilený ženský hlas chrlil vodopád výčitek, mužský jen sem tam něco zahučel. Elin se podíval z okna a potřásl hlavou.
„Verbíři. Jak se zdá, paní matka právě zjistila, že ženich její dcery se radši zaprodal Vládci než její dceři a hospodě,“ ušklíbl se. Mikael chtěl jít také k oknu, ale Elin ho naráz se zaklením zarazil.
„Vojáci!“
Mikaela sevřel strach. Věděl, že odsud nemají šanci utéct.
„Dobrá, čas na záložní plán. Díkybohu, fousy zatím nemáš.“

Léčka fungovala, vojáci nepřišli. Elin však radši nechtěl z lesa vyjíždět, takže se utábořili. Bez ohně. Mlčky jedli, když se najednou Mikael zeptal:
„Proč mi vlastně pomáháš? Jestli nás chytí, bude zle i s tebou.“
Elin dlouho váhal s odpovědí. Nakonec se rozhodl nelhat.
„Podvolil jsem se ve chvíli, kdy jsem měl bojovat. A přišel tak o syna.“
Mikael se na něj vyděšeně podíval. Elin však pokračoval.
„Pochopil jsem, že bezpráví si meze neklade a klást nebude. Že je třeba se mu postavit. Otevřeně to zatím nejde. Takže pomáhám potřebným a… doufám, že najdu svého Linniho.
Mikael ho mlčky objal.

Schovaní za velkým polomem napjatě naslouchali. Nikde nic. Zatím.
„Třeba ti vojáci jeli jen… někam. Přesouvali se. Ne za mnou,“ zadoufal Mikael. Elin nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Příliš velká náhoda na to, jak moc tě chtějí chytit. Popravdě by mě zajímalo…“ podíval se na bledého chlapce vedle sebe, „jak jsi dokázal uniknout jejich pozornosti až do sedmnácti. Asi kolem tebe nic nevybuchuje, co?“ zkusil zažertovat.
Mikael pokrčil rameny.
„Něco se stalo. Pak zabili tátu a přišli pro mě. Nerozumím tomu.“
„Obvykle si děti vezmou, ale rodinu nechají na pokoji. Co vlastně umíš, že se tě bojí?“
„Bojí? Hloupost. Jsem jen… muzikant.“

Vozík kodrcá z kopce po kamenité cestě. Elin vede Koníka, Mikeal se snaží jistit náklad. Úzkostlivě se ohlíží. Co když už jsou vojáci za nimi? Vzpomene si na tátu, bičík i studenou celu. Ne! Tohle už, prosím, ne.
Ve chvíli, kdy dojedou k řece je jasné, že tudy cesta nevede. Brod zmizel pod přívaly vody.
Zachmuřený Elin odklání Koníka do lesa.
„Tady nás najdou!“ strachuje se Mikael.
„Neměli by. Včera jsem řekl matce té tvé Annie, že jedeme na trh do Mezihoří. Říká se o ní, že nepoví jen to, co neví. Takže snad vojáky nasměruje správně – tedy špatným směrem.

Konečně vyjeli na kopec. Zatímco Koník odpočíval, Mikael se díval dolů na vesnici, odkud právě přijeli. Najednou…
„Mistře! Do vesnice jedou vojáci!“
Nožíř Elin se bleskově otočil. Zamračeně sledoval tři vzdálené postavy.
„Jedou cílevědomě, ale nijak nespěchají. Třeba je to jen hlídka.“ Znovu utáhl Koníkovi postroj.
„Mizíme. Snad se nám povede dostat přes řeku.“
Mikael se lekl.
„Těžko. U pekaře říkali, že voda je po deštích vysoká a proud nebezpečný.“
Elin se rozhlédl a zamyslel.
„Zkusíme k ní dojet. Kdyžtak se schováme v lese. Nemůžeme riskovat, že tě najdou.“
Mikael nervózně sevřel pěsti. Málem už zapomněl, že je vlastně štvanec.