Alžběta a drak

Bolest se šíří ve vlnách, zatmívá mi zrak a vzdaluje od reality. Boj o dech a návrat se najednou zdá méně podstatný. Tma vypadá vlídně a měkce, zve k odpočinku, který mi tak zoufale chybí.
Najednou moje ruce sevřou silné mužské dlaně, drsné, živoucí a naléhavé.
„Nesmíš to vzdát! Tam ještě nepatříš! Bojuj!“
Nechci bojovat. Bolí to. Zato ta laskavá, vstřícná tma...
Dlaně mě znova sevřou, hlas je stále naléhavější. Žádá, rozkazuje!
„Vrať se! Hned!“
Slyším i... zoufalství?
Nechci tomu hlasu ublížit!
Chytám se odhodlaných dlaní a zkouším bojovat.
Krůček po krůčku zpátky, k bolesti, k životu.
Čekají na mě.

„To nemyslíš vážně!!! To nedokážu! Bojím se výšek a zvracím, když se na kolotoč jen koukám!“
Brandy se zubatě usmála a po mě přejel mráz. Ona to myslí vážně!
„Lítání je nádherný. Nebe máš nad sebou pořád stejně vysoko. A nesrovnávej mě s kolotočem!“
„Dobrá, bojím se hloubek! A navíc, tvoje šupiny jsou spíš brnění. Sedět na nich... zrovna tam obrněná nejsem!“
„Vezmi si deku. Ze mě nespadneš. Hm... když já nebudu chtít.“
Zase ten potměšilej dračí úsměv.
„Brandy! Já se bojím!“
„Jsi dračí žena.“
„Poletíš... pomalu a nízko?“
„Nasedej!“
„Budu zvracet!“
„Klid... koukej na ten obláček, jo?“
„Jakej? ...Braaandýýýýý!!!“

Pomalu se mě zmocňuje panika. Kde ten pitomej pes může být? Zase se podhrabal, nevděčník.
Člověk ho vytáhne u útulku a... Hárá snad nějaká jeho favoritka?
Ha, mobil!
„Ano, hledám psa, bílého... Jste strašně hodný... hned jedu, děkuju.“
Tak to se dostal daleko. Zvoním. Zdvihám oči – ten kluk je dlouhej jak žebřík.
„Aha, tak v parku... Cože? Z baťohu? KFC? Čím že se dávil? Jste si jist tou kukuřicí??? Ale jistě, zaplatím.“
Zabiju ho! Psa! Ne kluka.
„A kde je Ťapka?“
Panebože. Zabiju ho. Kluka! Nevadí mi, že ho ostříhal, učesal do dokonalé fazóny...
Ale proč to musela být krychle???

Schované v parku naproti městskému úřadu jsme sledovaly muže, sedajícího do limuzíny se zatemněnými skly.
„Je to bezohlednej prolhanej parchant. Nebezpečnej. Nikdo si na něj netroufne. A my ho máme přivést k Dobru.“
„Trochu na něj dejchnu!“
„Brandy! Nemůžeme dělat z lidí škvarky.“
„Tak si na něj nenápadně sednu.“
„Ani placky ne. Bohužel. Ale teď mě něco napadlo. Pomůžeš mi?“
Dračici zasvítily oči – přečetla moje myšlenky. „Není to... kruté?“
„Dokážeš to? Aby to vydrželo aspoň rok?“
„Jak kážeš, Alžběto Ukrutná!“ Brandy se radostně oddala tradiční dračí zlomyslnosti. „Ten bude žasnout, když po celý rok nebude schopen říct jiného, než pravdu!“

„Jak můžeš říct, že chápeš? Ty! S normálním jménem a úspěšným životem. Opustil tě muž, a co? Aspoň to udělal až potom, co jste vychovali děti. Můj táta se nikdy neobtěžoval. Ostatně, máma taky ne. Dala mi debilní jméno, nazvala mě chybou svého mládí a vypařila se. Artuš. Dlouhej, hubenej, neschopnej. Jediný, co opravdu umím, je stříhat vlasy. Bábina mě prosí, abych si doved domů holku, aby si sousedi nemysleli, že jsem teplej. Přijdou, když jim slíbím novej účes. Seru na to. Ještě pořád si myslíš, že mi rozumíš?“
Přikývla jsem. A hodila mu do obličeje ten dort. Sebelítost zabíjí.

„Jak ses opovážila vzít na Nejvyšší radu člověka???“
„Má na to právo – je dračím jezdcem.“
„Je to jen člověk! Ani neprošla Ceremonií!“
„První Ceremonie proběhla dávno po tom, co se první lidé spojili s draky. Smysl dohodnuté smlouvy byl naplněn. Podívej se jí do očí.“
Velmistrovy oči doutnaly vzteky. Co viděl v mých, netuším, ale zarazil se.
Cítila jsem, jak z Brandy vyzařuje potměšilost. Urazit draka není dobrý nápad.
„Nevíme ani, co je zač!“
Brandy chvíli trvalo, než ten termín pochopila. Jenže teď hodlala hodit šrapnel. Zatajila jsem dech.
„Představuju ti Alžbětu, Mistryni finanční analýzy...“
Na následující ticho dlouho nezapomenu.

Modré nebe, chtěla bych ho vidět aspoň kousek! Ne jen vánici a ten zatracenej sníh. Bílá a bílá... jsem k smrti unavená.
„Alžběto, vstávej, musíme jít dál! Brandy řekla, že je absolutně nutné projít do průsmyku před setměním. Je to tu nebezpečné!!"
„Artuši, už jsem ti někdy řekla, že jsi strašně fajn kluk? Byl bys nádhernej vnuk...“
„Alžběto! Tvým vnukům je deset. Vstávej!“
„Tak jdi napřed. Já si jen maličko odpočinu.“
„Ne.“
Umíněně mě zvedá, podpírá a vede dál, sám na kraji vyčerpání.
Je to chlapec, ale teď má oči muže. Rozhodné. Modré jako nebe.
Vrávorám, ale jdu.
„Zazpíváme si?“

Už je to tu zase. Zase jsem v situaci, která je šílená. Proč má finanční analytička toho času v důchodu vychovávat bandu grázlů??? Kašlu na osudové poslání, vždyť jsou nebezpeční!
„Brandy?“
„Ano?“
„Jsi si jistá, že to bude fungovat? Já vím, že jsi dračice a stojíš za mnou, ale oni tě nevidí!!“
„Nemusejí mě vidět. Sílu draka máš teď ty.“
Jenže... pokud se plete, tak mě nejdřív zbijou a pak nejspíš posprejujou jako tu kotelnu. Jak jim v tom mám zabránit? Mám zcela nedračí strach.
„Je to otázka víry. Jsi dračí žena... nebo ne?“
Hm. Tak dobrá.
„Brandy?“
„Ano?“
„Teď!“