DMD č. 8. pro 8. 4. 2014. Téma: Na cestách

Věřte mi, než jsem založil tuhle cestovku, narajzoval jsem se po světě opravdu hodně. Vlastně byste sotva našli místo, kde jsem nebyl. Opuštěná horská úbočí v Peru? Zapadlé pláže Přátelských ostrovů? Hluboké pralesy střední Amazonie? Vím, znám, byl jsem tam. Spousta hmyzu.
Proto jsem se taky do tohohle podnikání dal – říkám si, koukni, chlapče, něco už jsi na světě viděl, proč to neukázat ostatním? A tak teď pořádám tyhle zájezdy – pořádný extrémní výšlapy po těch nejdivnějších a nejkouzelnějších kusech světa. Takže jestli máte pořádný boty a chuť něco vidět, koukejte se přihlásit! Extrémní cestovní kancelář Ahasver je tu pro Vás!

Jen se nebojte, my čápi a vrány máme smysl pro humor. Jinak bychom vás lidi nenechali si myslet, že své dítě vychováváte vy sami. Podívejte se, ta cesta trvá devět měsíců a třeba já jsem fakt strašně užvaněný. Někdy si až říkám, chudák děcko, rozum z toho pořádně nemá, radši by spalo... Ale to si zas nemyslete, že by to byly dětičky zamlklé. Správné děcko ví, jak si popovídat s čápem. To jenom vy je musíte tak dlouho učit mluvit. Občas se zaletím mrknout na dětičky, co jsem nesl, a jenom zírám, kolik si toho z těch mých keců vzaly.

Co na cesty:
Budeme vycházet z toho, že já, na cesty krásně připravená, jsem se domů vrátila totálně zničená, ano?
1) Brala jsem si pořádnou obuv a teplé oblečení. Vy tedy uděláte dobře, když půjdete bosy, pro mě za mě třeba v plavkách.
2) Vzala jsem pláštěnku - to nedělejte. Bude sucho a vy si budete připadat jako blbečkové.
3) Snažila jsem se neoblažovat okolí sprostými slovy - vy směle do toho. Uleví se vám, i když maminka tvrdí, že to nefunguje.
A nakonec malá rada - když už někam jdete, tak se připravte na to, že to za tu námahu nestojí.
Sbohem.

"Řekněte, drahá Elizabeth, kdy jste se do mne vlastně zamilovala? Kde se to stalo?"
"Vskutku, pane, vaše pýcha vás neopustila?" zasmála se Lizzy.
Na okamžik se zamyslela.
Klidný vzduch dlouhých alejí kolem Longbournu.
Hodiny v kočáře se sirem Williamem a jeho dcerou. Oči se živily ubíhající krajinou, vzpomínky se líhly, pučely, rostly.
Měkce travnaté stezky Rosingsu. Okamžiky hořké jako šťavel, který zesládne.
Znovu houpavý kočár a bouře, po které se vyjasnilo do čirého dne.
Výlet s Gardinerovými a ohromující změny doložené činy gentlemana.
A konečně návrat na merytonské pláně.
"Zdá se mi, můj drahý, že jsem se zamilovala na cestách."

„Tou cestou, tím směrem, prý bych se dávno měl dát…“
Pořád někam chodí.
Je na cestách, jak se tomu říká.
A já tu bez něj… Ztracený. Jako kapka v oceánu. Jako zrno v poušti.
Sám.
Jako stín, vržený lampou, co stojí na konci ulice.
Osamělý.
Jako nedozrálá jahoda, houpající se na spodním zeleném stonku.
Potřebuji ho.
Když jsem byl malý, máma mi říkala, že ten čas přijde. Že mi bude chybět. Že ve spěchu na svého přítele zapomenu a potom si to budu vyčítat. Už napořád.
Bez něj vlastně nemůžu na nikoho promluvit.
Můj drahý kartáčku na zuby…
Vrať se.

To se jednou žralok Robert hnal za malou sardinku snad přes půl Atlantiku, když na křižovatce narazil do nákladní velryby Růži.
„Kde je policie?“ zařvala Růža na celý oceán a během pár minut dorazil strážník delfín.
Ten ihned zahájil výslech: „Nějací svědkové nehody?“
„Tady, pane strážníku,“ otočila na něj Růža bok, ve kterém vězel žraločí zub. „Navíc plul žralok rychle a na červenou.“
„Ale já mám povolení chytat sardinky v celém oceánu,“ mával Robert jakýmsi papírem.
„To vás neosvobozuje od dodržování pravidel mořského provozu. Zaplatíte pokutu a povolení se dočasně zabavuje.“
I na mořských cestách se setkáte s piráty silnic.

Sedíme na cestách, ale jako balvany či dlažební kostky, ani nás většina lidí nevidí.
Naše životy se odehrávají v dešti, ať se sebevíc pokoušíme pokrýt si promočeným kusem novin alespoň hlavu. Své příběhy si vyprávíme v mrazu, když si třesoucíma rukama podáváme lahev lihu a naslouchaje druhým se snažíme zapomenout na své vlastní tragikomedie.
Narozeniny slavíme nepravidelně, protože máme jiné starosti, než zjišťovat, kolikátého právě je - důležitější je, že se na zítra chystá policijní razie proti nám, povalečům, nám jizvám ve tváři našich jinak krásných měst.
Naše cesty, ať už prašné nebo ze sálajícího asfaltu, vedou všude, jen ne domů.

I’ve visited countries near and far, finding unexpected riches in many places.
In the poorest areas of rural China, tiny old ladies with backs bent from working the rice fields all their lives smiled as if I was their own grandson. In remote villages in Russia, where people make do without running water, strangers fed me strong soup, washed down with stronger vodka.
When I returned home, my former neighbor pointed a gun at me when I walked up to his door in my travel-weary clothes, yelling about trespassing.
Home, it seemed, has become the poorest country in the world.

Od moře vanul horký a vlhký vítr věčného léta. Daenerys začínala být unavená a měla žízeň.
"Půjdeme už domů?"
"Domů?" Viserys vypadal nepříčetně. "Náš domov leží támhle." Ukázal přes nekonečnou masu vody.
"Já myslela..." V mysli jí vytanuly červené dveře a citronovník pod oknem.
"Ano?!"
Nechtěla rozhněvat draka. Bála se ho. "Nic."
Ano, jeho domov byl za mořem. Ale co ona? Ta ho znala jen z vyprávění o zelených loukách a bohatých městech. Nevěděla, co je domov. Neustále byli na cestách.
Viserys se zahleděl do dáli. "My se tam dostaneme. Uvidíš. Dostaneme se tam."
Nic neřekla. Jen se smutně usmála.

Jindřich je na cestách jako doma.
S trochou nadsázky by se dalo hovořit o tom, že pokud jeho domovem zrovna není expresní rychlík Praha – Žilina (i v opačném směru) nebo jakákoli hospoda kdekoli v republice i mimo ni, pak jsou jeho domovem naše domácnosti.
Tvoje, moje, Karlova, Frantova...
... Ivanova.
„Jindřichu? Nevíš, kde mám klobásy?“
„Byly moc dobrý, Ivánku.“
„Tys je snědl?“
„Dobře jsem je posnídal. Akorát bys teda mohl mít doma hořčici. Což mi připomíná, došel kečup.“
„A mně to připomíná, kdy že to plánuješ návrat domů?“
„Dnešní pařbu nevidím na dlouho. Do půlnoci jsem doma. Můžeš mi zahřát postel.“