Divoký západ

Sedl si. Sklonil hlavu mezi kolena.

Vždyť to bylo jen pár dní.
Vždycky to bylo jen pár dní.
Jenomže tvrdil, že to bude pár hodin, uvědomil si.

Nevybavoval si, jak dloho to bylo. Netušil který je den. Tušil, že hrál karty. Předpokládal, že co vyhrál, propil. Podle modřiny pod okem soudil, že se popral (nebo spadl na obrubník).

Stávalo se mu to.

Opakovaně.

Nikdo se nedivil, že ho opustila. Sám by se opustil...

Jak ale žít bez ženy a bez syna?

Prázdný dům. Prázdná stáj. Život najednou taky.

Kdyby aspoň ta zatracená láhev nebyla plná. No co... Však dlouho nebude...

Jediná jistota je neustálá změna.

V jeho případě šlo obvykle o změnu jména, změnu místa a změnu šatů, které, jak je známo, dělají člověka.

Mrzelo ho, když se musel vzdát pěstěného plnovousu, ale vzdát se hlavy na krku by ho mrzelo víc.

"Dobré ráno."

Požehnal jim jednoduchým gestem. S jiným jménem, jinde a v jiných šatech by na ně mrkl, ale i tak se zahihňali.

Vážným krokem došel až před banku. Před ní stála skupina mužů s brokovnicemi a mezi nimi...

"Svatá panno!" zaklel a téměř tím prozradil své přestrojení.

Co čekal? Už když byli kluci ho bratříček vždycky práskl.

Poprvé se setkali v bouři. Neúprosně rozmívala všechno. Hranici mezi dobrem a zlem. Půdu pod nohama.

Podruhé se setkali v poušti.

"Tohle všechno bude tvoje..." obsáhl neznámý v jediném gestu nekonečnost obzoru.
Věděl, co tím míní. Bude to tvoje, až se zbavíš těch, kterým země patří teď.

"Jakou cenu jsi připraven zaplatit?"

Není to tak těžká otázka. V hlavě měl dva sloupce. Černou a rudou, kde jiní měli černou a bílou.

"Už sis to jistě spočítal," odpověděl beze známky pokory. "Ale mně je zatraceně jedno, co ti vyšlo. Já se budu zodpovídat jinému účetnímu."

Ďábel se rozesmál.

"Tak jest," pravil.

Je to tady!
Výbor westernových povídek Lady Peahen Láska, smrt a vykoupení právě vychází v souborném vydání jako PDF. Za doprovodu dlouho hrajícího alba Western April Ballads.

Chtěla naivní šťastný konec, ale papír, který snese všechno, se vzpíral a inkoust nechával roztřepené skvrny jako rány po noži.

Vrátil se k ní. Ležel s hlavou na jejím klíně a upíral na ni něžné šedivé oči.

Vrátil se k ní. Držela jeho hlavu na klíně, ale ty něžné oči z ní někdo vyrval. Doufala, že až potom. Věděla, že ne.

Vrátil se k ní. Nesl svou uťatou hlavu všechny ty míle, až k poslednímu místu, které si vybral pro hrob.

Nebyl to zázrak.

Nikdo nad jeho hrobem nepostaví katedrálu. Ale nebe tam je plné hvězd a nocí voní máta.

Přemýšlela nad svými vlasy. Aby působila dost svůdně i zranitelně. Ale nechtěla nic předstírat. Nechtěla?
"Ahoj."
Zvedl hlavu od štípání dříví.
"Slečno?"
"Neříkali jsme si jmény?"
Intuice jí napovídala, že vstupuje do nebezpečných vod. Co tušíš, příteli?
"Nepřišla jste si popovídat o starých časech."
Zavrtěla hlavou: "Přišla jsem požádat o pomoc."
Teď opatrně, aby si nemyslel, že ho jenom využívá. Klopýtla. Zachytil ji.
Ó ano, teď mě drž.
Dlaň mu položila na hruď.
Jen se opřu. Nesvádím tě... Nesvádím?
"Pamatuješ, říkal jsi, že pro mě uděláš cokoliv?"
Kývnutí.
Díváš se mi do očí? Dobře.
"Co kdyby to cokoliv byla vražda?"

Dokázala by stát sama. Klidná a vzpřímená. Přesto byla vděčná za jeho pevnou ruku pod loktem. Tak vděčná, když se mohla přitisknout blíž s každým tupým zaduněním hlíny dopadající na rakev.
Zůstali tam, potichu a spolu, když poslední smuteční hosté odešli. Pastor se rozloučil. Hrobníci dokončili práci.
Zůstali tam, potichu a spolu, když červenky začaly zpívat svou konejšivou ukolébavku.
Protože, co není vysloveno, lze přehlížet. Prázdný dům, klouby na rukou odřené do krve, sbalené kufry...
"Odvezete mě na nádraží?"
Obrátil se k ní tváří v tvář. Nepouštěl její dlaň.
"Pokud si to přejete... Ale já věřím, že se nechcete vzdát."

Nespokojeně nakrčil obočí a vrátil svícen na oltář.
"Lidé ztrácejí víru, viďte, padre? Pokladničku s milodary máte?"
Vyděšená ruka ukázala na krabičku u dveří.
"Malá. A prázdná."
Změřil si třesoucího se duchovního pohledem. Pokrčil rameny. Nakonec mu k nohám hodil brašnu s penězi.
"Na vaše chudé, padre."
Před vraty kostela čekali jeho muži.
"Přijedeme sem na zimu," vysvětlil jim, "budou nás milovat jako vlastní děti. Nebo budou mít zlaté svícny, které ukradneme, kostel podpálíme a frátera pověsíme na zvonu."
Ale počítal i s třetí možností.
Kněz byl nemile překvapen, když ho pistolník, kterého si najal na ochranu, střelil mezi oči.

"Skvělá volba, pane. Nová várka, přímo z tiskárny."
Úslužný prodavač před něj vyskládal archy vonící tiskařskou barvou a čerstvým papírem. Zbytek pultu zabíral zrzavý kocour s natrženým uchem.
"Dejte mi tenhle, tenhle..." několikrát obrátil kartičku, "tuhle taky. Dvě krabičky nábojů do šestatřicítky a jednu do čtyřiačtyřicítky."
Zaváhal.
"A mohl byste mi půjčit pero?"
"Nemám, pane."
Pokrčil rameny a zaplatil svůj nákup. Sedl si hned u vchodu. Zapálil si doutník, vylovil tužku a začal psát.
Telegramy už dávno kontrolovali, listovní tajemství jim nic neříkalo. Mohl jen doufat, že oko, které nikdy nespí, nebude věnovat pozornost pohlednicím s koťaty popsaným dětským písmem.

Ve tmě svítily liščí oči a bělostné peří slepice, kterou držela v tlamě. Měsíční paprsek se odrazil na hlavni winchestrovky. Cvakl závěr. Ale výstřel nezaštěkal. Něčí ruka stáhla hlaveň k zemi.
"Nech ji běžet."
"Aby dál řádila v kurníku?"
Zrzavá lupička se ztratila mezi stromy.
"Vždycky ji můžeš střelit později, kdyby se vrátila."
"Jsi nenapravitelný, bratříčku. Znovu bys mi zadržel ruku."
Zrzavý muž se pousmál. Byla to pravda. I když dokázal zvednout děvče nad hlavu a přeprat tři chlapy, aniž se u toho zapotil, ovládal ještě větší sílu. Jeho rozhodnost a vlídný pohled dokázali přimět změnit názor i samotného Ďábla.