Divoký západ

Po každé ráně vstal. Často si vyslechl, že je to pro jeho dobro. Nehádal se. To by akorát dostal další.
"A budeš za to vděčnej!"
Ale vděk se nedostavil. Ani zatvrzelost. Ani otupělost. Ani síla k odporu. Jen zvyk.
Vytrénovali ho, který pohled znamená stůj a který zmiz. Kdy stát rovně a kdy se ohnout.
Jako když trénovali koně. Kdy přidat, kdy zpomalit a jak se držet v linii.
Akorát na koně nikdy nebrali bič.
Jeden to zkusil.
Zapomněl, že i ten poslední, potlučený, vyklepaný kavalerista má u boku remington.
Tu kobylku ani toho vojáčka už u jednotky nikdy neviděli.

Zatracenej život. Dřina na ranči. Vokolo jenom kojoti, mouchy a chřestejši. K žrádlu fazole a hovězí. Samý krávy a kovbojové hnusný jako jejich prdel. Po tom všem chce chlap jen jedno. A ta mrcha, ta kurva zatracená, má keců plnou zmalovanou hubu. Že prej smrdím. Chtěl sem jí vrazit pár na poučenou. Moh sem vědět, že po jedný ráně zvadne jak fiala? Bordelmamá řvala, šerif vytáh pouta, kovbojové kvéry… tak sem se po nich vrh, prostřílel si cestu ven a skočil do tohodle vlaku.
Zatracenej den. Zatracenej vlak. Nikde nestaví. A když jede přes výhybku, cinká to jak posranej umíráček.

Zbavoval prut každé šmouhy a nečistoty. Zvlášť kontroloval každé očko, aby se vlasec nezadrhával.

Vyčistil každou komoru bubínku, než začal revolver znovu skládat.

Trpělivě čekal. Ryba nemohla vědět, že v lákavém soustu čeká ostrý háček. Přitáhl. Opatrně, aby nepřetrhl vlasec. I tuhle bitvu chtěl vyhrát.

Pomalu a tiše tasil zbraň. Natažení kohoutku doprovodilo sotva slyšitelné cvaknutí. Soustředěný rybář nic netušil. Lidé nezapomínají. Nic se nepromíjí.

Vytáhl opatrně háček z rybí tlamy a pustil štiku zpátky do proudu.

Povolil kohoutek a vrátil zbraň do holsteru. Jedna věc je zabíjet. Druhá zabíjet jménem toho, kdo se vraždění snažil zastavit.

"Dneska berou, že?"

Otrhávala jeden za druhým okvětní plátky, i když věděla, že jí nedají odpověď. Dětinská hra, nehodící se k její obvyklé klidné rozvaze.
- Čím bych se sama uživila?
- Tím, co dosud, ty hloupá.
- Je ohleduplný a laskavý...
- Nejradši bys mu za ty ohledy vyškrábala oči.
- Syn potřebuje mužský vzor.
- A co já?
- Nelži si, ty taky potřebuješ...
...zaměstnat se něčím užitečným a vyhnat tyhle pošetilosti z hlavy!
Nezáleželo na tom, který lístek odpadne poslední. Teď byli manželé a to je přece na věky.
Zbytek květu si vpletla do vlasů. Vracela se domů, aby dovařila večeři, která stejně jako včera vychladne nedotčená.

Tu tvář v odraze na skleněné výplni dveří nepoznával. Vážnou a unavenou každým selháním. Věděl, že to je jeho tvář, ale nebyl to on.
Dům byl tichý. Děti spaly a jeho žena nečekala na zápraží.
Otevíral velice tiše. Chtěl ji vidět, jak zadělává těsto, přikládá do kamen, plete. Dělá jakoukoliv z těch nejobyčejnějších věcí. Sama.
Otočila se. Zahlédl záchvěv překvapení a potom nesmělý úsměv. Zabolelo to. Po všem, co bylo, pořád pochybovala, jestli se k ní chce vracet. Jako by bez ní vůbec něco byl.
Vzal ji kolem pasu.
"Jsem doma."
Zavřel za sebou dveře a všechnu prázdnotu nechal venku.

Jutové měli pravdu. Závěje dosahovaly tří metrů a pevnost byla dávno opuštěná. Nabízeli jim pomoc, ale kdo by věřil smradlavým rudochům.
Neměl slibovat ostatním, že se vrátí.
Mokrý chlad pronikal do morku kostí a hlad ho připravoval o rozum.
Jinak by přece nemohl cítit vůni bublajícího vývaru.
U ohně seděl jeho společník a nožem vybíral z kotlíku kousky masa. Za ním ležela zmuchlaná, zakrvácená pokrývka.
Nechtěl přemýšlet o tom, co skrývala.
"Kde jsou ostatní? Cos, sakra, udělal, Belle?"
Podíval se na něj děsivýma, studeně modrýma očima.
"Co jako? Předpokládáš snad, že jsem nějakej zatracenej blázen? Samozřejmě, že jsem je snědl."

"Válka skončila! Proč se přes to někteří nemůžou přenést?"
Ani nezvedl hlavu od šachovnice: "Protože prohráli."
"A já snad válčil za Yenkeee?"
"Tys válčil sám za sebe. To se nepočítá."
"Proč bych taky válčil za právo vlastnit otroky? Ani neznám nikoho, kdo by si je mohl dovolit."
"Ale tady přece nešlo o otroctví, šlo o čest."
"Odkdy?"
"O něco jít muselo, ne? A proč by měli válčit kvůli otrokům, které si nikdo, koho znají, ani nemohl dovolit... Šach mat?"
"Lepší důvod zabíjet se navzájem už jsme si najít nemohli."
Tvářil se, že přeslechl ironický tón: "On někdy je - jiný důvod?"

Když naskládal poslední svazek bankovek do tašky v jejích rukou, sundal si šátek z tváře a políbil ji.
Chtěl dodat něco odzbrojujícího, ale zarazil se: "Proč si mě tak prohlížíš?"
Zčervenala a uhnula očima.
"Až budeš vypovídat u šerifa, řekni si o obrázek."
"Já..."
"Ale, květinko, já vím, že řekneš, kdo to byl."
Postavil ji před dveře sejfu odhozené výbuchem.
"A ještě jim můžeš říct, že ty frajerský patentovaný zámky jsou k ničemu, dokud neplatí dělníkům, aby to pořádně zazdili."
Usmál se na ni, znovu se zamaskoval a zmizel.
Ona ale šerifovi nic neřekla. Jeho zatykač si vzala z vývěsky.

Ukazoval na oblohu a vyprávěl o hvězdách. Ale ona se nedívala na nebe, dívala se na něj a zdál se jí aspoň chvíli, aspoň trošku šťastný. Zlehka ho políbila na tvář.
Ucukl.
"Neboj, nikomu to neřeknu."
Opřela hlavu o jeho rameno. Cítila z něj tvrdou práci, olejovaný kabát a seno.
"Vidíš v nich budoucnost?"
"Možná, když ty mluvíš s duchy..."
"A ty tomu nevěříš."
Byla by raději, kdyby neviděla ďábla za jeho zády.
"Podívej, podle téhle hvězdy budeš šťastná a hrozně bohatá. Už za pár let."
"A ty?"
"Já? Já budu přece mrtvý."
Umlčela ho polibkem. Takové věci odmítala poslouchat.

Byla to přátelská herda do ramene... Byla by, kdyby v ní nebylo tolik síly, že zanechá modřinu.
"Nemá to cenu, je tak měkkej, že ji ani neucítil."
Neucítil ji tak, že se teď zvedal z bláta. Dostal další.
"Kdybys ji aspoň ustál, když nemáš koule ji vrátit."
Příští ráně uhnul. Útočník po třetí tequile neudržel rovnováhu a skončil na zemi. Skočil po něm, ale vážil sotva polovinu. Netrvalo dlouho a protivník na něm klečel.
Ten třetí, co zatím stál stranou a smál se, ho zadržel.
Spolu ho zvedli ze země a narazili mu klobouk zpátky na hlavu.
"Lepšíš se, sralbotko."