Divoký západ

Padla na postel a špína z bot na peřinách jí byla úplně ukradená. Jemu taky. On prát nebude. Položil si její nohy do klína a dal se do šněrování. Prsty poněkud nesměle uvolňoval tkaničky, hedvábné punčochy a nakonec i chodidla rozbolavělá od tance.
Když jí políbil nárt, ucukla. Napětí se vrátilo.
"Vyděsila tě poučení o svatební noci?"
Probodla ho očima černějšíma než noc.
"I kdyby," pokračoval tiše, "víra tyhle věci neschvaluje, když neplánuješ početí. A to v našem případě nepřichází v úvahu... Kolik? Sedm měsíců? Nebo máš jiný důvod, proč sis mě vzala?"
Skoro by se zastyděla, kdyby věděla jak.

Seděl na baru a okázale přehlížel nalitou whiskey, rytmus hudby i společnost, která vydávala opilecké motání za tanec.
Má, co chtěl. Potřeboval vidět peklo na vlastní oči, než se proti němu postaví se vší obvyklou rozhodností. Pohled příčící se poctivé křesťanské duši.
Na kraji parketu se někdo tulil, jako by bral příliš vážně roli tanečního páru… Nebo příliš vlažně roli svého genderu.
Pobaveně si odfrkl. Říkalo se o něm, že takové střílí, ale nenosil pistoli a měl na to lidi.
Nestřílel, nepil, ani netančil. Měl své zásady. Válka ho naučila, že nejhorší bitvy vyhraje nejčastěji ten, kdo se jich neúčastní.

"Nikdo nechtěl odejít tolik jako já."
Nikdy to neřekl.
Umírání ho připravilo o hlas už před několika měsíci, a tak jeho poslední slova byla napsána na zažloutlém papíře.
Skutečně poslední věc, která opustila jeho rty, bylo sotva slyšitelné, syrově skřípající zašeptání.
"Vodu..."
Ale něco tak dojemně lidského se málokdy dostane do učebnic. Co by si pomyslela historie?
"Ta si nebude myslet vůbec nic," řekl jsem Philovi a Cumpovi, když jsme se po letech znovu potkali na jeho pohřbu. Nám bylo úplně jedno, jak si ho bude pamatovat historie. My si ho stejně budeme pamatovat jako přepracovaného modrokabátníka pod vlivem whiskey.

Pravda je, že píšu sérii jen proto, abych ji mohla vydat souborně - druhá kniha Westernových dubnových balad nese název Stezky, pustina a železnice a právě vychází v plné parádě.

Vrátil se z pohřbu. Černá mu neslušela. Byl rád, že může obléct uniformu.
"Myslím, že napíšu paměti," svěřil se ženě.
"Čekáte, že budete další, drahý?"
Poslední dobou pohřbů přibývalo. Málokdo ještě pamatoval divočinu, pár špatně sroubených domků a stanové město.
"Sepíšu paměti a potom rozděláme oheň v krbu a spálíme naše dopisy a deníky."
"Ale..."
"Já vím, že byste spálila jen svoje, a moje by skončily v nějakém památníku. Musím se o to postarat sám."
"A nemyslíte, že těm budoucím dlužíme pravdu?"
Usmál se, objal svou ženu a políbil ji.
"Já pravdu neznám, miláčku, a oni taky budou mít fantazii."

Mám ho rád. I když nechce vyprávět o tom, jak bojoval s Rebely. Učí mě chytat ryby a když nechtějí brát, kreslí mi do písku matematické úlohy. Je taky hodný na mámu. Chová ji na klíně, když pláče. Máma stejně utěšuje mě, když mě něco bolí, ale myslím, že otci bych to říkat neměl.
Otce mám taky rád. Na mámu není zlý, ale když pláče, nedělá nikdy nic. Naučil mě jezdit na koni a podestýlat kravám. Vypráví mi o zemi, ptácích a zvířatech. S radosí a pýchou se spolu staráme o růže.
Ty nejkrásnější nosím s mámou na tátův hrob.

Nikdy neochutnal alkohol ani ženu. Obával se, že jestli začne, své sklony znovu nezkrotí.
Ty obavy teď marně bušily na jeho vědomí, když hladově slíbával chuť grogu ze rtů cizí manželky.
Následky počkají...
Všechno počká na tichounké "Ne...".
Kdyby to "ne" ovšem hodlala zašeptat. Nebude přikládat do ohně viny, který ho začne pálit hned potom, co plameny vášně dohoří.
"Omlouvám se," byla jeho první slova. "Ne za ty polibky. Že už nedokážu předstírat, že moje city k vám jsou, aspoň slušné, když nic víc."
Neodpověděla. Nechtěla lhát. Žíznila po jeho lásce, ale pokud šlo o její city, neměla co nabídnout.

Cesta se před měsíčními paprsky halila do mlhy jako do pokrývky. Hrála si se stíny stromů a představivostí.
Když kůň nechtěl dál, došlo mi, že pohupující se oběšenec není klam.
S rukou na pistoli jsem se zaposlouchal do tmy. Místní mají svérázný smysl pro humor a mohla to být past. Slyšel jsem jen šumění vody, vánek v listoví a tichounké vrrrrz, vrrrrz...
Vykopal jsem mělký hrob, tam, kde se bystřina vlévá do hlavního proudu.
V lístku na rozloučenou naškrábal, že se brzy dozví, jestli je peklo, co čeká sebevrahy, horší než utrpení, ve kterém žije.
Nebyl jsem zvědavý na odpověď.

Odcházel jsem opatrně, abych nesetřel rosu, ani ty druhé, rudé krůpěje.
Země si pamatuje.
Kdysi ta temná skvrna nebyla víc než rozbitá marmeláda. Sladká. Výjimečná. Z toho nejzralejšího rybízu... Pomáhal jsi ho sbírat, protože pro tebe nebyla žádná práce bezvýznamná. Nikdy jsi neměl ruce v klíně.
Jenom marmeláda...
Rozbitá jen proto, že byla naše.
Tebe taky zabili jen proto, že jsi náš.
Dnes je ta temná skvrna památka, že jsi byl.
Že bez tebe není nikdo, kdo by zadržel mou ruku, až sáhne po zbrani.

Nastává jedno prolévání krve za druhým. Truchlí země a chřadnou všichni, kdo v ní bydlí.

"Proč jste tam chodil?"
"Nebojím se jich. Jako vy se nebojíte mě..."
"Mlčte! Až se mi vyznáte z hříchů, budete mě muset zabít."
Zavrtěl hlavou: "Vás nikdy."
"Nepleťte si milosrdenství se soucitem. To, že neschvaluji, že vám zlámali žebra, neznamená, že mě nepotěší, až vás budou věšet."
"Mě nepověsí. Mám vlivné přátele..."
"Nemáte. Popřou, že vás kdy znali, až se dozví o vašich činech. Zůstanou ti, co vás nenávidí a zatím si netroufali. Nakonec si tu oprátku uvážete sám."
"A vy?"
"Ďábel má vaši duši, pane. Ale říká se, že pokud jste mu ji neprodal, můžete ji ještě získat zpátky."