Pán prstenů

A/N: Ohyzd = skřet
„Nie naľavo!“ skríkol Saruman na ohyzdov lopotiacich sa vonku s vysokou tyčou, ktorá sa dotýkala takmer až neba.
„Naľavo je Minas Tirith,“ zaliečavo natiahol Gríma.
„Minas Tirith... zavadzia... zničíme...“ Saruman si spravil poznámku do svojho diára k nevybaveným úlohám. „Na pravo!!!“ vykrikoval z okna a díval sa k svojmu stolu. „Ešte trocha to otočte... ešte... tááák! Dosť! Sprava dobré, zľava Minas Tirith...“
„A čo to bude, až to bude?“ vyzvedal Gríma.
Saruman naňho pozrel a pomädlil si ruky: „Palantír je síce fajn vec... ale videorozhovor so Sauronom cez skype, to je o inom...“
Konečne mal vyhovujúci signál z najbližšieho vysielača...

„Tí mladí hobiti už nevedia, čo by od blbosti stvárali,“ sťažoval sa starý Veselka starému Kyprošovi a mračil sa na troch výrastkov, ktorí niesli na ramenách magnetofón a hlasno vrieskali. „Čo to jačia?“ natiahol ucho.
„Neviem... viem, že takto ani naše ženy nevyvádzali, keď boli v akcii banány a pomaranče.“
„Uhm. Ani keď dávali hriankovač zadarmo pri kúpe mikrovlnky.“
„Kraj sa stáva čoraz podivnejším.“
„Pravda,“ prikývol Veselka. Okolo nich utekal maličký hobit. „Stoj!“ skríkol po ňom. „Prečo všetci tak besnejú?“
„To preto, že má prísť do Hobitína Justin Bieber...“
„Najprv Shakira a teraz tento...“ zavrtel hlavou Veselka. „Zlatý, dobrý Sauron...“

Celé shromáždění sešlé v Roklince sedělo v kruhu kolem jediného kamenného sloupku. Všichni upírali pohled zarputile do země, jen občas někdo neodolal a s toužebným pohledem pohlédl na to, co leželo na onom podstavci.
Kolem se rozléhal Elrondův pobouřený hlas: „Všem by mělo být jasné, že prsten je zhouba!“
Pár osob se nervózně ošilo, ale jinak bylo ticho.
Elrond otřel zpocené čelo a rezignovaně se posadil. „Dobrá, přinutili jste mě k tomu – řeknu to. Ten bonbón, který nabízím výměnou za Prsten, je posledním ve Středozemi! A pokud nebude Prsten vrácen zpět na podstavec, sním ho! Jen pro dobro lidstva samozřejmě.“

Nad Lothlórienon sa zmrákalo.
Elfovia spievali.
Čas plynul pomaly.
A vládcovia sa dohadovali.
„Naposledy... prisahám!“ dušoval sa Celeborn.
„To si hovoril aj pred troma tisíckami rokov,“ Galadriel sa mierne zamračila.
„Teraz to už bude skutočne posledný raz.“
„Celeborn! Mal by si sa ukázať aj bez bonbónikov!“
„Nejem ich až tak často!“
„To je možno pravda. Najprv si chcel bonbónik raz za sto rokov, neskôr ti stačil raz za päťsto rokov.“
„No a teraz mi stačí raz za tisíc rokov.“
„Tak dobre,“ povzdychla si Galadriel. „Ale ukáž mi, aký veľký si elf...“
A strčila mu do ruky „posledný“ modrý bonbónik... Viagru.

Arwen rychlými přískoky uháněla uličkami Hůrky.Za ní byly tři nazghulové, kteří se pokoušeli zapadnout mezi obyvatele, ale šlo jim to ještě hůře než prchající elfce.
Ne poprvé za dnešní večer ji napadlo, jestli raději neměla poslechnout otce a zůstat doma v Roklince. Měla se s Aragornem setkat za branou, ale on nikde. Na druhém konci ulice se objevili další dvě temné postavy. Arwen se bezradně rozhlédla.
Pak se vychytrale usmála. Vývěsní štít nad ní hlásal „Mezi bitvami“. Kam jinam by se poděl hrdina, než tam? S vrznutím dveří vstoupila.
A vám nakope pláště, pomyslela si ještě směrem k přízrakům.

Berylka Křepelková se na chvilku zastavila uprostřed hobitínské hlavní ulice, ozářené podvečerním sluncem. Myslela na dědečkova slova - tahle poklidná cesta vede až do Roklinky a přes hory ještě dál, k Temnému hvozdu, dračí sluji…
Roztržitě odpověděla na pozdrav mladíkovi ze sousedství. Napadne ho taky někdy to, co ji?
Dědeček odešel, jeho neuvěřitelná dobrodružství už byla pro hobity vzdálenou minulosti. Málokdo ještě pamatoval časy, kdy se čtyři hobité vrátili z války o Prsten a osvobodili Kraj. Hobité se nadále starali o své zahrádky a hleděli si svého.
Kdy zase někdo z nich vyrazí za dobrodružstvím?
Stačí vydat se po téhle cestě…

Radost, ta obrovská radost ho zaplavila.
Zase jsi můj! Zase jsi můj!
Padal a nevěděl, nevnímal. Byli zase spolu.
Už tě nikdy nikomu nedám! Nikdy tě neopustím.
Už budeme jen ty a já, nikdo mezi nás nevstoupí.
Nikdy už se tě nedotknou, ani ti zlí, ani ti malí.
Nikdo z nich už na tebe nevtáhne ruku!
Horko se pod ním rozlévalo, ale on ho nevnímal.
Konečně, po tak dlouhé době!
Ano, opět spolu a opět jedno!
Objala ho svou horkou náručí, ale on měl oči jen pro něj.
Vzali jsme si tě zpátky!
Doštali šme tě k naroženinám, můj mil...

„Neskorý čas si si vybral na návštevu, Gandalf Šedý,“ zavrčal Gríma. „Špatné správy sú špatný hosť.“
„Buď ticho! Drž ten svoj rozoklaný jazyk za zubami. Neprešiel som ohňom a smrťou, aby som sa prel s nedôvtipným červom...“
„Jeho palica! Mali ste mu vziať jeho palicu!“ štekol Gríma po strážcoch.
„Palice sa báť nemusíš!“
Gandalf zo seba strhol šedivý plášť. Zažiaril oslepujúcou belosťou. Gríma vyvalil oči.
„Tvoja smrť bude vykúpením. Musíš umrieť, aby sa Theoden konečne oslobodil! Už viac nebudeš otravovať jeho myseľ!“
V nasledujúcej minúte zahltili Grímu plamene. Ani nežmurkol. Gandalf mal pod plášťom skrytú spoľahlivú zbraň... reaktívny pechotný plameňomet...

„Žiaden elf mi nebude hovoriť, kedy a ako mám zúfať!“ rozčuľoval sa Gimli.
„A čo tak priateľ, ktorý si robí o teba starosti?“ usmial sa Legolas.
„Ale tak áno, to by šlo...“ súhlasil Gimli. „Boli sme pre seba stvorení, chápeš?“
„Chápem. Je to celkom pochopiteľné.“
„Bol som s ňou dlhý čas a teraz...“
„Nehovor, že ju nechceš vymeniť.“
„Je povoľnejšia, prispôsobivejšia... lepšie sa drží v ruke a hlavne... je schopná vykonať všetky moje perverzné chúťky...“
„Tak potom vážne neviem, prečo váhaš...“
„Sekera je len jedna...“ zamrmlal Gimli, keď naštartoval motorovú pílu značky Husqvarna. „A teraz! Nech vyhrá ten najlepší... trpaslík!“

„Chyť ji!“
„Proč já?!“
„Ty si teda kamarád! Já ji chytím, ale vezmu si pak větší kousek - budeš ještě litovat!“
Oba se po sobě podívali a pak se ve společné snaze předstihnout toho druhého vrhli na zem, kde na ně zvědavě natáčela hlavu zatoulaná slepice.
Bosé chlupaté nohy zadupaly po udusané hlíně a slepice se rozkvokala strachy.
„Mám ji!“
„Ne, já ji mám!“
„Nenech se vysmát, držíš jenom křídlo!“
Počínající hádku uťaly výkřiky blížícího se majitele slípky.
Slepice byla rázem zapomenuta a po obou postavách zbyl jen rozvířený prach.
„Hobiti mizerný,“ulevil si farmář, když konejšivě zvedal slepici ze země.