DMD č. 2. pro 2. 4. 2010. Téma: Za třicet stříbrných

varování: Je to ještě šílenější, než jste čekali...
Věnováno Julii k narozeninám. Ale vůbec bych se nedivila, kdyby to nechtěla.
-------------------------------------------------------------------------
Ministra financí nemůže spát. Trápí ji starosti. Diktátora po ní chce zvýšení hotovosti ve státní pokladně. Inflace v poslední době vystoupala do závratné výšky. Ale jak?
Převalování ministru nakonec omrzelo. Hodila na sebe župan a vydala se do sklepení.
Ležela tak klidně. Oknem se tiše vkrádal měsíční svit a ozařoval její unavenou tvář. Když lehce pohnula hlavou, všimla si ministra nového přírůstku. V hnědých kadeřích se třpytil další, už třicátý stříbrný vlas. Lehkými prsty po něm ministra chňapla. Předmět všeobecného obdivu ani nepootevřel oči.
Zítra může být další dražba. To by bylo, aby lid nezaplatil horentní sumu za takovou vzácnost.

Poslyšte příběh lásky a zrady!
Ne, vážně... ve skutečnosti to zdaleka není takové drama.
Hm. Ehm.
Poprvé jsem si toho všiml, když upadla a vysypal se jí váček s penězi. Pár galeonů, spousta svrčků, ani jeden srpec.
Stejně jako v mém měšci.
V obchodě zaplatila jedním galeonem a hromadou mědi. Prodavač obrátil oči v sloup a začal počítat komínky mincí, které skládala na pult.
Omluvně se podívala: "Promiň, bude to chvíli trvat."
A zčervenala.
Ve svém věku bych prostě červenat neměl. Už jsem toho viděl a zažil příliš mnoho.
Vzal jsem ji za ruku.
"Myslím, že bychom si měli promluvit,"

Bylo nebylo, v chudičké chaloupce v lesích žila stará babička se svou dcerou Maruškou a vnučkou Karkulkou. Jednoho zimního dne se babička roznemohla, a tak se Maruška vypravila nasbírat trochu rybízu, plného vitamínu C, a Karkulka se vydala za svým vševědoucím dědečkem z tatínkovy strany, aby jim poradil, jak babičce pomoci. Ten zrovna po obědě spal. Usadila se vedle a z dlouhé chvíle se mu začala probírat vlasy.
„Co potřebuješ?" mrzel se děd, když si schrupnul. „Vezmi těch třicet stříbrných vlasů, cos mi vytrhala, a zaběhni do města pro lékaře! Propána, třicet vlasů, málem lysina... Zlaté by měly desateronásobnou cenu..."

Probudil jsem se a měl pocit jako by mi v noci udělal slon africký důkladnou masáž celého těla. Oči mě pálily, v ústech jsem měl horší podnebí než na Sahaře a když jsem otočil hlavou, krční páteří mi projela ostrá bolest. Ne nadarmo se říká, že těžká jsou rána opilcova. Ale tohle bylo jedno z těch lepších, jelikož jsem s jistotou poznával svůj byt. Poškrábal jsem se na ulepeném stehně. Zdá se, že tohle byla divoká noc. Ale s kým? Nechal jsem to být a postavil se. Na nočním stolku jsem něco zahlédl. Třicet stříbrných mincí? To jsem levná kurva.

Prohlížel si její tvář. Stárla. Poslední dobou víc a víc.
„Najděte ji, prosím. Vyřiďte, že už jsem odpustila,“ hlas přecházel do šepotu a vytrácel se, jak schovávala hlavu do dlaní.
Náhle se probrala z letargie a v očích měla zase svou dřívější autoritu a rozhodnost: „Tady v truhlici je třicet stříbrných prutů. Nešetřete s nimi, ráda zaplatím každému, kdo pomůže najít moji dceru.“
Doma na tvrzi mnohokrát slyšel předčítat z knihy, kterou mají mudlové v takové úctě. Třicet stříbrných… Pamatoval si ta slova. Byla cítit zradou a krví.
„Přísahejte, barone, že ji najdete. Přísahejte.“
Zachvěl se. Zimou to nebylo.
„Přísahám.“

Varování: neveselá historie
Snad už je drabble konečně správně. Jinak mi slova žere šotek.
Prvně si toho všiml, když se vlekl zpátky domů s Ruskem s vypáleným srdcem za zády, s Ruskem se šíleným úsměvem a se zatraceně rychlými střelci všude kolem a s nekonečným mrazivým Ruskem před sebou.
Kdepak je císař teď?
Shrnul mokré vlasy stranou. Na rukavici mu zůstal vlas a Francis se dal do smíchu.
Koneckonců na to měl nárok.
Vídeňský kongres – ten vlas vyrostl znovu, zvláštní, revoluce – šedina č. 3,… ten pruský hajzlík - 4, komuna - 5,… Verdun, Somma, Marna - 17 – šlo to stále rychleji – Polsko, Belgie, a pak
Oradour-sur-Glane bylo číslo 30.
Pak přestal počítat. A trhat.

"Přestává být dítě," řekl mistr Thornvald.
Lucien přikývl.
"Uděláš to zítra," hodil přes rameno mistr Thornvald.
Lucien udržel klidnou tvář, dokud nesešel do stáje.
Vůz byl odtažený do kouta, kůň ošetřený. Chlapec seděl na čisté otepi slámy a drobil si do misky chléb.
Dětská krev... Drahé a vzácné zboží.
Lucienovy prsty vklouzly do váčku u pasu. Počítal.
... dvacet devět.
Ještě jeden a jsem volný.
... neživé bezkrevné tělíčko pod keři?
Sláma zašustila. Chlapec odcházel umýt misku.
Lucien mu ji vytrhl a vtiskl mu do rukou peníze.
"Běž. Uteč. Thornvald tě chce zabít."
Severin zíral na stříbro ve svých dlaních.
"Neslyšels? Běž!"

poznámka: Sice všechno nejlepší Julinko, ale na Budeč už jsem dneska neměla ;o)
Zářný Hrdina zvedl svůj mocný meč a chystal se udeřit do temné brány Donžonu...
Když tu náhle!
*
Alkibiades vyfasoval službu na příjmu. Zase. Samozřejmě se zjevil další, co odmítal řád. Zase.
"Zařaďte se do fronty," houkl na něj skrz okénko u vchodu.
"Přišel jsem zachránit princeznu Isis!" protestoval Hrdina lehce vyvedený z konceptu.
"Správně, zařaďte se na konec řady, tam za ty gentlemany ve stříbře."
"Ale těch je alespoň třicet!"
Hrdina se neměl k pohybu. Alkibiades zvedl obočí a brána Donžonu se otevřela...
"Zongo!" řekl Zongo a kyjem odpálil Hrdinu až za třicet stříbrných.
Alkibiades se usmál: "Pořádek musí být!"

Chovat ve městě takové tele je pitomost. Sousedům to většinou vadí. Věděl jsem, že ho nezachráním, ale musel jsem to zkusit. Kvůli holce, co vypadala, že jí skončil svět. Lidi jsou často na svoje zvířátka strašně fixovaní. Bořila mu ruce do srsti na krku, brečela a mumlala něco o práskačích. Vykolejená až na půdu – za co byste asi tak udali psa? Pořád říkám, že mazlíčky si pánové musí hlídat. Ty hodně velké s ostrými zuby obzvlášť. Zbraň může mít kdekdo a kulka moc nestojí. Tohohle mazla někdo opravdu neměl rád. Měl jich v kožichu třicet. Jen mě zarazilo, že stříbrných.

Bylo to poprvé, co jí viděl plakat. Otřáslo to s ním, nikdy si nemyslel, že něco takového spatří... Bodlo ho to u srdce, když si uvědomil, jak opravdová a zranitelná vlastně je. Ale proč pláče? Snad ne kvůli tomu... slizounovi, co se kolem ní motá. Kvůli tomu...
Stiskl ruce v pěst. Miloval ji, opravdu ji miloval. Až teď si ale uvědomil, jaká ve skutečnosti je. Co cítí. Co potřebuje.
„Jsi nějaký jiný,“ prohlížel si ho Sirius. „Kolik peněz to koho stálo, aby ses k ní začal chovat hezky?“
„To nebylo pro peníze,“ odpověděl zamyšleně James. „To kvůli těm stříbrným slzám.“