Pán prstenů

Její matka byla ta největší. O její velikosti nebylo pochyb ani v božském měřítku. Kdo jiný ostatně dokáže vysát studnu té Hvězdooké a zařídit, aby ty odporné stromy musely čerpat sílu jinak?

Protáhla se a vyzkoušela hlídací vlákna. Nic. Nikdo a nic. Kdo by se taky odvážil? Leda nějaký ubohý, zatoulaný místní skřet, vyhnaný pro nějaký prohřešek od útvaru.
Odula zacvakala kusadly a rozhlédla se. Pak nasála vzduch. Kdyby se někdo odvážil mluvit s dcerou velké Ungoliant, mohl by říct, že sosák má po mamince. Něco se blížilo, to poznala z velké dálky. Něco, co nebylo skřet. Něco zcela nového.

Všem bylo jasné, že pokud (až, říkali ti zlí) se Prsten moci dostane Sauronovi do pracek (všemocných rukou), bude konec všeho (nebo začátek).

Jenomže ty ruce, že ano...

Zkonstruovat kolem Barad-dûr detailní drátěnou postavu zabralo pouze několik dní. Velitelé skřetích oddílů narazili na problém až ve druhé polovině projektu. Mordor nebyl zrovna proslulý textilní výrobou. A když skřeti zrekvírovali dostatek látky a začali ji rozvěšovat kolem věže, došly jim kolíčky a Sauronovi trpělivost.

„Kašlete na šaty, hlupáci! Hlavně mi už konečně nasaďte ten Prsten!“
„Ó ano, nejmocnější! Samoghu, vem pár kluků a navlékněte mu to. Samoghu? SAMOGHU!!!“

Sam byl pryč.

Ráno svolal Gandalf poradu, protože situace byla opravdu vážná. Už delší dobu měl pocit, že zásoby mizí podezřele rychle. Až příliš rychle, i když putování Společenstva bylo velmi namáhavé.
Aragorn měl podezření na nepřátelské špehy, Boromir na špehy uvnitř Společenstva.
Gimli a Legolas ukazovali na sebe navzájem.
Pro Sama bylo naprostou záhadou jak může vůbec dojít jídlo.
Frodo začal upadat do depresí.
Jak tak mudrovali, ozvalo se říhnutí. Všichni se otočili a uviděli Pipina, který se rozhlížel jakobynic. Když pochopil, že už svým pokusem o nevinný výraz neobalamutí, svěsil ramena a prohlásil.
"Tak já bych o tom něco věděl no..."

Černé oči mu hleděly přímo do hlubin jeho duše. Na okamžik si myslel, že vidí čtyři oči - ale mrknutí prozradilo, že se jedná o čtyři páry.
Zacvakala tesáky a co se dříve zdálo jako pouhé zvířecí zvuky se v jeho mysli změnilo v ostrá slova.
"Má matka vysála samotnou esenci Stromů a i tvůj pán se třásl před její velikostí. Můj hlad je velký, Lháři, a ztrácím trpělivost."
"Myslím, že se můžeme domluvit. Nechám tě žít zde, na okraji své země... A nechám ti každého, kdo se zamotá do tvých sítí."
"I skřety?"
"I skřety," řekl Sauron. Odula se zašklebila.

Bilbo léta studoval elfy a znal i jejich slavnosti. Nicméně krátce poté, co přišel do Roklinky se schylovalo k oslavě. Namáhal si hlavu, ale nevzpomněl si, co by elfové slavili uprostřed Quellë.
„Příteli, mnoho jsem o elfech četl, ale nanapadá mne, co by se slavilo v polovině Quellë,“ zeptal se Aragorna, který také přijel do Roklinky.
„Slaví se narozeniny mistra Elronda,“ vysvětlil. „Všichni už se těší. Naposledy je slavil před sto lety.“
„To slaví všichni elfové narozeniny po takové době?“ vyptával se nechápavě Bilbo a vzpomínal, jak miloval oslavy narozenin.
„Nevím, ale podle Arwen slaví její otec už jen kulatiny.“

Tak který z nich to bude? Hádají se, jejich srdce plná obav a zloby. Kdo vezme Prsten?

Bude to Isildurův dědic, nebo tuší, že jeho rodina tak snadno propadá mojí vůli?
Či snad mladý muž z Gondoru plný zoufalství, toužící ochránit svojí zemi?
Možná jeden z trpaslíků, kteří věří ve své pevné jádro, ale ani oni nejsou schopni odolat... Nebo snad jeden z elfů, třeba ten z lesní země, kde již dlouho tlí temnota?
A co sám Ólorin, ach jak krásné by bylo srazit mu hřebínek.

"Vezmu ho. Vezmu Prsten do Mordoru."

Kdo to promluvil? To je přece ten... pulčík.

„Nikdo nemůže být k úkolu přinucen. Kdo se vydá na cestu do Mordoru, k Hoře osudu, aby se pokusil o nemožné a pravděpodobně zahynul?" zeptal se Elrond.

Frodo se díval do země. Cesta do Roklinky byla příšerná, ještě se úplně neuzdravil. Černí jezdci ho pořád pronásledují (ve snech).

Gandalf promluvil: „Já jsem zaměstnán. Ale Aragorn by se toho mohl ujmout."

„To nemůžu! Můj meč je rozbitý," bránil se.

„Můj luk taky!"

„A moje sekera!" schovával ji Gimli za sebe.

Elrond se zamračil: „Takhle by to VÁŽNĚ nešlo. Zeptám se ještě jednou a tentokrát řeknete NĚCO JINÉHO. Ale nikoho nenutím. Samozřejmě."

Otevřel knihu a zahleděl se do ní. Přísně tajné, stalo na úvodní stránce. Byly tam také znaky. Otočil na další stránku. Věci, které uviděl, byly ohromující.
Bylo tam, jak přeměnit kov ve zlato.
Bylo tam, kde leží nejvzácnější poklady.
Bylo tam, jak správně zpracovat železo.
Jak vyrobit některé zbraně, jako například dvojstranné kopí.
Úplně na konci byl deník samotného krále.
Čaroděje zaujala poslední strana, napsána téměř nečitelně.
Obsadily spodní místnosti, bráníme se, co to de. Ale nepřátel je příliš mnoho. Toto jsou má poslední slova.
Až uslyšíte bubny, utíkejte, co můžete.
Gandalf zavřel knihu.
Zvuk bubnování se ozýval ztichlou místností.

Elbereth darovala světu utopenému v temnotách první světla. Vzdálená, ale jasná jako drahokamy. První, co spatřili probuzení elfové kdesi v dalekých končinách, když byla země mladá.
Přesto ta nejjasněji planoucí hvězda nevzešla z její ruky.
Na konci Starých časů se zrodil hrdina korunovaný živoucím světlem, klenotem naplněným jasem Stříbrného stromu. Vstoupil na nebesa a stal se hvězdou, která až do skonání světa projasňovala noci jeho druhům ve vyhnanství.
Záři této hvězdy zachytily po mnoha dalších pokoleních ruce mocné a moudré Paní. V těžkých časech pak sestoupila do temnot pod zemí a osvítila strastiplnou cestu tomu, kdo nesl to nejtěžší břemeno.